Nostalgický návrat, nebo skrytá výzva k revitalizaci minulosti?

ANDRUCHOVYČ, S.Felix Austria. Přel. Petr Ch. Kalina. Brno: Větrné mlýny, 2017.

S podporou Ministerstva kultury ČR a nadace Český literární fond vychází překlad důležité knihy v nakladatelství, které se s pravidelnou podporou štědrých zdrojů v podstatě úspěšně snaží seznámit naši kulturní veřejnost s produkcí národních literatur, které jsou pro nás důležité, ačkoli jejich vydání slibuje obchodní úspěch jen zřídkakdy. Myslím, že úsilím nakladatelství se však i toto daří změnit a každý intelektuál chce mít takové knihy doma – právě proto, že nejde o masovou záležitost, i když módní někdy ano. Román vyšel v originále už roku 2014 a stal se středem tamní čtenářské pozornosti. Dcera Jurije Andruchovyče (nar. 1960) a manželka kritika a publicisty Andrije Bondara, narozená 17. listopadu 1982 v Ivano-Frankivsku (ukraj. do r. 1962 Stanislav, dříve Stanislaviv, pol. Stanislawów, něm. Stanislau, čes. Stanislav), také překladatelka z angličtiny a polštiny, jako by byla rodově přímo předurčena k napsání takového díla vycházejícího ze secesní poetiky. Zatím byla autorkou drobnějších próz, mezi jinými Ženy jiných mužů (2005) a Losos (2007), a i když žije v kyjevském centru, právě v tomto historiosofickém románu se vrací tam, odkud vyšla. Její rodina patří k ukrajinské postsovětské západoukrajinské elitě, její otec spolu s jinými postmodernisty utvářel ráz ukrajinské literatury od 90. let minulého století, ona sama ukazuje na současný život a jeho kořeny, složité mezilidské vztahy i úsilí překonat národní komplexy, jak o tom kdysi psala také Oxana Zabužko.

Vyprávění v ich-formě se vede od ledna 1900: počátek století v haličském městě národnostně smíšeném, sociálně rozvrstveném prostředí formuje se postupně v kroniku nebo panoramatický román „snímající“ různé epizody ze života komunity, konflikty a hlavně řetězce uměleckých detailů: „Stanislavov se nedá přirovnat ani k mraveništi, ani k úlu, ani k pavučině. V hmyzím světě je vše uspořádané a jasné, všechno tam má vlastní příčinu a následek. V tomto městě má také každá příčina svůj následek, ale tyto mechanismy jsou tak hluboce zapletené do chaotického klubka náhod, že v nich není možné nalézt jakoukoliv logiku. Jedna z lepších čtvrtí je labyrintem klikatých uliček, jež se někdy tak zužují, že ne každý obtloustlý pán nebo zavalitá hospodyňka s objemnými prsy se tudy zvládne protáhnout. A za jedním takovým zatuchlým doupětem, které vypadá, že vede do slepého kouta, najednou nečekaně vyroste náměstí jako dešťová bublina na kaluži. Nebo naopak: jdete ulicí a z ničeho nic narazíte na dům, který si stojí uprostřed ulice, navíc pod nějakým podivným úhlem, je třeba z půlky spálený, má kolem sebe starou zahradu se zelím v záhoně a patří k němu i kráva, která se pase před kloboučnickou dílnou“ (s. 80).

Příběh Žida Mojžíše Abrahama Thorna, syna obchodníka s přízí, který se stal potulným mágem, představuje svého druhu apoteózu rakouské říše: „…pěšky zdolává rakousko-uherskou monarchii: Království haličské a lodomerské s Krakovským velkoknížectvím a knížectvím Osvětimí a Zatoru obydlenou nevídanou varietou etnik – Rusíny, Poláky, Němci, Armény Židy, Uhry, Cikány, Lipovany – ale především nešťastným rolnictvem, které se ještě nestačilo vzpamatovat z nevolnictví; Bukovinské vévodství s čorbou a mamaligou, sladkými víny v Dobrudži a suchými v dolinách Munténie a Transylvánie; Dalmátské království se zříceninami římských staveb a s přístupem k jaderskému pobřeží; České království s hudbou, přesolenými, kmínem posypanými pokrmy a českým sklem; arcivévodství Horní Rakousko s horskými opatstvími a kláštery; vévodství Korutany, Kraňsko a Solnohrad s nádhernými parky, náměstími, kostely a lázněmi, které se zachovaly ze staré budovy románského kostela; Horní a Dolní Slezsko, Štýrsko, Moravu, knížecí okres Tyrolsko“ (s. 229). Zatímco autorka píše svůj román v etapě nového počátku své země, která hledá své místo a startuje procesy posilování národní identity včetně rozvoje jazyka, český spisovatel – který kdyby psal anglicky, byl by jistě jevem světovým – Ladislav Fuks (1923–1994) píše román Vévodkyně a kuchařka (1983) jako alegorii předvečeru zániku říše v silném pocitu, který v 80. letech 20. století narůstal. Andruchovyčová ukazuje na secesní monarchii počátku 20. století jako zvrásněnou rozpory, heterogenní sociálně i národně, ale i jako zajímavý model soužití, byť nikoli ideálního.

Románovou kroniku o „šťastném Rakousku“, které získávalo úspěšnou sňatkovou politikou a ztrácelo ve válkách, lze tedy číst jako výraz nostalgie i jako skrytou výzvu k revitalizaci alespoň něčeho, co udržovalo říši tak dlouho při životě, ale i jako snahu poukázat na rysy, jež směřovaly k degeneraci a zániku. Estetizace času a místa posiluje tuto možnou ambivalenci vnímání románu, který je nejen otiskem toho, co se nevrátí, ale i podobenstvím eliadovského „věčného návratu“.

Význam díla v českém prostředí násobí překlad z pera brněnského ukrajinisty a muzikologa: zdá se, že nová generace překladatelů z ukrajinštiny a její vidění nejnovější vývojové fáze ukrajinské literatury znamená i novou etapu česko-ukrajinských kulturních vztahů.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2023
  1. Z rozpomienok Hany Ponickej (Viera Žemberová)
1 | 2022
  1. Pro děti o válce bilingvně (Markéta Poledníková)
2 | 2021
  1. Básnický suverén (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Chorvátsky pohľad na Franza Kafku nazeraný zvnútra (Viera Žemberová)
1 | 2016
  1. Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď (Ivo Pospíšil)