Od sjednocení k multikulturalismu

VALENTA, A. Německo – mýtus a realita. Praha: Institut Václava Klause, 2018.

Když si představíme cestu Německa od roku 1989, resp. 1990, tedy od pádu berlínské zdi přes sjednocení a budování jednotného Německa k multikulturní společnosti zítřka s rozhodujícím vlivem teokratické imigrace, připadá to mnohým jako sen. Ten, kdo jezdil do Německa ze zemí bývalého sovětského bloku v 90. letech minulého století, viděl na povrchu kapitalistické budování, vcelku úspěšné vyrovnávání obou částí Německa, obraz, který byl známý a očekávatelný a v mnohém sympatický. To, co se dělo a děje už léta pod povrchem, nebylo zpoza železné opony, ale ani krátce poté příliš vidět. Kdo tam jezdil i později na počátku 21. století už viděl změny, které mu něco známého připomínaly. Společnost urazila značný kus cesty a radikálně se měnila. Jako se našinec vždy připravuje na válku, která už byla, vnímal a často i vnímá západní Evropu prizmatem studené války (Německo ostatně skutečnou západní Evropou historicky ani není), ale mezitím se právě ona výrazně změnila a nacházíme v ní něco, co důvěrně známe od nás z období před rokem 1989: levicová ideologie je jiná než náš bývalý státní socialismus a životopisy řady evropských politiků to dokládají – jména nejsou důležitá. Také míšení tradiční pravice a levice zásadně mění politologické pohledy na geopolitickou mapu západní Evropy. Německo tu má ovšem – i s ohledem na svou minulost – svébytné postavení. Hodně našich politologů 90. let se etablovalo právě na německé Politikwissenschaft odvozené z americké political science a zkoumali školskou „úhlednost“ a „vyváženost“ politického systému nejen na Západě, ale třeba i v Jelcinově Rusku; v politologii se u nás tehdy psal rok 0. Když jsem je laicky upozorňoval, že tu politologie pod jinými nálepkami byla už dávno nebo dokonce ještě zcela nedávno a že je třeba s tím počítat, vědoucně se usmívali. Ale v situaci rozpadu nebo alespoň selhávání politického systému se toto upozorňování na „nepravidelnosti“ až propady politického systému ukázalo jako prozíravé. Valenta bedlivě sleduje proměny německého politického paradigmatu (Od Heideggera k Habermasovi), druhou Kohlovu osmiletku a vládu Gerharda Schrödera, krátkodobý návrat k „normálu“ (2009–2013) a třetí vládu Angely Merkelové (2013–2017). To jsou první čtyři kapitoly knihy: poté následuje anamnéza pohybů v politických stranách (úprk nalevo u CDU, krajnosti Zelených a AfD) a nakonec Kulturní revoluce (triumf feminismu, ideologizace veřejného prostoru, vědy a kultury, ideologická indoktrinace, církev bez Boha) a celkový pohyb k multikulturnímu ideálu. Je ovšem možné s touto analýzou nesouhlasit. Především mi tu chybí hlubší ponor do minulosti, z níž mnohé, ne-li vše, vyplývá, to je zcela zřejmé, jen dobové kontexty jsou jiné. Je možné, že rezultát tohoto vývoje bude poněkud jiný, než jak se autorovi zdá – některé náznaky tu jsou a, jak se někdy říká, žádná vize nikdy zcela nevyjde. Autor má svůj názor, který opírá o v podstatě objektivní analýzu, jak se na vědce sluší. Shromáždil poměrně rozsáhlou literaturu předmětu, vycházející z denního tisku, populárních časopisů a vědeckých položek filozoficko-ekonomicko-politologické literatury, přičemž kromě špičkových německých autorů-vědců a politiků nepomíjí ani některé české autory – výběr je jistě subjektivní (Ilona Švihlíková, Aleš Urválek, Petr Fiala, Jan Dobeš, Jan Hlaváč, Miroslav Kunštát, Miroslav Mareš, Čechoameričan Martin Beck Matuštík, Tomáš Nigrin, Martin Landa aj.). Kniha rozhodně stojí za přečtení a kritickou reflexi.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Ve vlastním světě (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Utopie i dystopie našeho času (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Ekonomika pre tlmočníkov z/do taliančiny (Monika Pamulová Šavelová)
1 | 2013
  1. Bibliografie nuda je? (Ivo Pospíšil)
2 | 2010
  1. Oksana Lichačova: Svobodnoje plavanije