Eseje v rozpětí padesáti let

JANOVIC, V. Černé ryby okolností (Eseje). Praha: TORST, 2017.

Autor (nar. 1935 v Praze) je známý a proslulý český básník, esejista a překladatel. Po benešovském gymnáziu vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity na konci 50. let 20. století, později působil jako učitel na různých školách, byl i redaktorem brněnského rozhlasu, pracoval v Literárních novinách, na konci 60. let minulého věku řídil v nakladatelství Svoboda edici poezie Sfyrinx. Krátce bychom ho mohli charakterizovat jako typické dítě 60. let, kdy se projevoval na stránkách tehdejších časopisů Plamen a Sešity pro mladou literaturu (spoluzakladatel), Literárních novin, Kulturní tvorby, Divadelních novin, později v 70. letech psal i do Literárního měsíčníku, Tvorby, Kmene aj. Jeho vztah k Itálii a italské literatuře je příslovečný, stejně jako jeho překlady z tohoto jazyka; podobně je vzdělaný v anglosaských literaturách. Z jeho původních básnických sbírek uveďme alespoň Zatmění ráje (1968), Báseň o sněžné levitaci (1978), Dům tragického básníka (1984); některé jeho věci byly přeloženy do angličtiny a italštiny, je editorem, uspořadatelem antologií, jeho překlad z Michelangela Buonarottiho Požár smyslů (1977) se stal kulturní událostí. Je nositelem řady uměleckých cen. Svůj soubor esejů začíná zdůvodněním názvu Černé ryby okolností. Jde o záhadné jezero Luiserne, které na základě textu Písně o Rolandovi nakonec objevil francouzský literární historik Joseph Bédier (1864-1938) blízko španělsko-portugalských hranic a v němž pak plavou podivné černé ryby, které jinde nejsou. Po něm Louis Aragon mluvil o „černých rybách okolností“: básnické je jen to, co je skutečné, jako v případě Písně o Rolandovi a jezera Luiserne, jež se nyní jmenuje Carucedo. S tím ovšem Janovic polemizuje v duchu Václava Černého: smyslem poezie je tak utvořit vlastní realitu na realitě nezávislou: u něho však nejde, jak píše, ani tak o polemiku s realismem, ale o hranice jeho možností. V tomto smyslu se odvíjejí i další eseje, např. Báseň jako přesah, Od slova k básni nebo Autenticita jako problém. časově přerývané řazení esejů ukazuje na to, že dominantní tematika esejů se u Janovice příliš neměnila, probíhá jako červená nit od 60. let 20. století po desátá léta století následujícího. Inspirován knihou Karla Kosíka Dialektika konkrétního (to byla v 60. letech minulého století vskutku erbovní kniha, četl jsem ji už jako žák střední školy) koncipuje svou stať Dialektika poezie (1966). Poezie v širokém slova smyslu je pro Janovice vesmírem (Poezie kosmu – kosmos poezie). V jiné, pozdní studii píše: „Skutečná báseň – ne pouhá lyrická básnivina – je vždycky živá tkáň významů a vztahů. Je to dovnitř i navenek pulzující struktura, maximálně konkrétní a dialektická“ (s. 47). Tváří v tvář úpadku literatury konstatuje v úvaze z roku 2017 Soumrak alchymistů: „A tak dnes český spisovatel stojí na rozcestí: Buď půjde po pohodlné cestě zábavného čtiva a postmoderní básniviny, jejíž lepenkové stěny zvenčí občas prolomí jazyk čtvrté cenové skupiny, nebo se vydá za Vladislavem Vančurou strmou a trnitou cestou myšlenky a výrazu…“ (s. 49). Jinde se zamýšlí nad vztahem poezie a moci: i když jde u Janovice vždy o skutečnou poezii, je možné jeho úvahy spojovat spíše s německým „Dichtung“, tedy slovesnou tvorbou jako takovou. Tak vypadají i jeho drobnější texty, často recenze nebo komentáře k různým dílům, třeba k Janu Čarkovi nebo Pavlu (Paulu) Eisnerovi a jeho pracím o českém jazyce; objevná je studie Máchův zápas s biedermeierem (2013), ale také o Jiřím Karáskovi ze Lvovic, o poezii Ladislava Stehlíka. To, co překvapí, je především to, že Janovic se nezabývá poezií ve smyslu estetické doktríny nebo literárního směru, ale zajímá ho poezie jako taková ve smyslu oné magičnosti a autonomnosti, o níž všude píše, poezie jako skutečné básnění, nikoli, jak praví, „básnivina“ (podle vzoru „plesnivina“), tedy něco, co poezii jen předstírá. Některé eseje se tisknou z rukopisu, třeba ten o Miroslavu Florianovi: proto nepřekvapuje, že objektem jeho zájmu jsou lidé různé orientace estetické, ale také politické. Poslední oddíl svazku je věnován poezii jiných národů. To, co mě nadchlo, je zase to, že tu vystupují osobnosti všeobecně uznávané vedle poněkud zasutých, alespoň u nás – těm Janovic uvolnil cestu svými překlady a edicemi. Takto koncipuje poezii Michelangela Buonarottiho, kterou přeložil a editoval, taková jsou pojednání O Eugeniovi Montalem, Salvatorovi Quasimodovi, o Stéphanovi Mallarméovi, ale také o básníkovi, jenž mě překvapil už jako chlapce obdivujícího vše anglosaské: Rupertu Brookovi (1887–1915), z jehož souboru The Collected Poems by Rupert Brooke vydaném v roce jeho smrti jsem byl mimořádně fascinován básní Mrtví (The Dead). Básník umírá v sedmadvaceti letech na otravu krve jako příslušník Churchillovy Královské námořní divize na řeckém ostrově Skyros a byl to talent, který mohl zcela změnit mapu světové poezie. Ten smysl pro skutečné básnictví a umění vyhmátnout z něho to podstatné zůstane trvalou vlastností básníka a esejisty Vladimíra Janovice.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Záznamy a úvahy o minulém (František Všetička)
2 | 2017
  1. Žurnalistické objevování objeveného (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Kniha k zamyšlení i činu (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Takto som ich poznal (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Uhnutiny uhnutý (Ivo Pospíšil)