Rozpaky z nové prózy

MICENKOVÁ, J. Sladký život. Bratislava: Marenčin Media, 2017.

Jana Micenková (roč. 1980) je absolventka Prešovské univerzity a pražské FAMU, jazyk, literatura, film a divadlo jsou její domény, stejně jako cesta takřka většiny slovenských intelektuálů do českého prostoru jako přechodného nebo konečného cíle, takže to vše budí dojem, že hrst těchto povídek nese pocitově silné autobiografické jádro. Povídky se zmítají mezi realistickou až kvázirealistickou popisností a fantasmagoriemi, psychedelickým uměním a fantasy. Slovo „nekro“ ji asi fascinuje (jmenuje se tak ostatně již pražský divadelní soubor Nekroteatro, který založila), divadelní hra i úvodní povídka svazku (NEKROgames). Samozřejmě že přicházejí ceny a asi i granty – ostatně Fond na podporu umenia přispěl i k vydání této povídkové sbírky, peněz bude třeba i na realizaci jejího prvního filmu Babičke. Čím tato próza zaujme? Je to vylíčení běžného života dnešních mladých lidí, ale jistě nikoli všech; spíše jen těch, kteří se pohybují v polosvětě komerčních a vzdělanostních aktivit, jež chápou jako prodloužení mládí bez starosti a odpovědnosti: často je tu zaměstnání chápáno jako způsob přežití, posedávání a polehávání v restauracích, hospodách, barech a klubech s jointem a alkoholem v ruce, sexuální promiskuita; do tohoto až fotografického reálu však často vtrhává brutální halucinace, násilí, ošklivost a hnus, ale také fantaskno, přízračný svět, který se nám jen zdá. Mohli bychom hledat a nacházet vzory této prózy v české i slovenské literatuře – o světové nemluvě – třeba u Vladimíra Párala nebo Michala Viewegha –, ale ti k tomu mají často (ne vždy) ještě esprit, humor a „rozumnou“ nadsázku, snad i satiru, zatímco postavy Micenkové se zatím v tomto větě topí nebo ho opouštějí. To, co zaujme ještě více, je také kopírování jejich jazyka, řekl bych ještě hodně redukovaného a „autocenzurovaného“, nicméně jazyka, s nímž by stěží mohl vystačit i leckterý politik, který pro své výrazy nejde daleko; trochu málo slovenské „prdel“, také ovšem „jebat“, „kurva“, „sračky“ a „hovno“ patří dnes snad i do světa malých dětí, takže zde není proč se rozčilovat, že se jim autorka nevyhýbá, stejně jako její povídky obsahují reálie komputerového světa a jeho terminologie, různých mediálních formátů, včetně tzv. vaření, pojmů z psychologie a psychiatrie, neboť všechny ty její postavy jsou zjevně kandidáty na psychologickou nebo psychiatrickou léčbu – a tak to má ostatně v pořádném umění být. Je tu „singlovství“, ona sobeckost dnešní doby, život z ruky do úst a od večera do rána či od partnera k partnerovi, lesbické zablýsknutí i rychlý sex a brutální potraty, jen málo hezkého, ale tak to asi funguje. Partnerské (nechce se mi napsat „milostné“) dvojice z povídky NEKROgames, pěkná Filmová vášeň nebo Nový svet, stejně jako Dolce vita nebo příznačně nazvaná Pán Hybš tu už nebýva, Čajka is dead s aluzí Čechova a dekadentního dramatu, banální history Schrödingerova mačka, lehce se tu ozývá i známý ruský „zbytečný člověk“; ano, ti pseudointelektuálové sedávající po hospodách a tlachající o tom, co pochytili na internetu nebo v doktorském studiu, aby mohli tuto vědeckou hodnost používat někde v hotelové recepci, jsou obrazem dnešní doby; je to tak a nemá smyslu to vychvalovat ani kolem toho moralizovat. Zdali toto líčení stačí na dobrou, invenční prózu, opravdu v této chvíli nevím, ale nemyslím, že autorka nemá talent, ale současně, že se k těmto povídkám čtenáři nebudou asi často vracet.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil

Spojení s DB se nezdařilo.

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

V této kategorii dosud nejsou žádné články.