Jak pochopit včerejší i dnešní svět

MAGRIS, C. Pro nedostatek důkazů. Přel. Kateřina Vinšová. Praha: Mladá fronta, 2019.

Osmdesátník Claudio Magris (nar. 1939 v Terstu) je významný italský germanista a kulturolog, absolvent Turínské univerzity, profesor na univerzitě v Terstu. Jeho rodiště a dnešní působiště ho přivedlo ke zkoumání středoevropského areálu; je autorem řady knih, jež ho proslavily, nositelem řady mezinárodních cen za literaturu – rakouských, německých, slovinských, francouzských i českých, také Ceny Franze Kafky: k tomu ho předurčilo jeho dominantní téma, jímž je, jak už řečeno, střední Evropa (kniha Habsburský mýtus v moderní italské literatuře, pův. Mito absburgico nella letteratura austriaca moderna, 1988). Jeho slavné knihy jsou hlavně Dunaj (Danubio, 1986) a právě Habsburský mýtus, jehož překlad dokončil Jiří Pelán (roč. 1950), ale započal Ivan Seidl (1947–2000), brněnský romanista/italista a krátce i děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Magris je jako germanista také autorem četných literárněvědných studií, mj. o E. T. A. Hoffmannovi a zvláště o rakouské literatuře, také o Josephu Rothovi, rodném Terstu a jeho přirozeném, nikoli uměle ideologickém multikulturalismu. Magris je také beletrista, romanopisec (román Poslepu, 2008) a povídkář. Magris je nepochybně průkopníkem středoevropských studií, jejich skutečně dominantní postavou. Přítomná kniha má velkou ctižádost: na základě motivu muzea zbraní ukázat 20. století jako dobu válek a revolucí, násilí a genocid, to vše na příbězích konkrétních osob, často jakoby symbolicky smíšeného původu. Zajímavé je, že jeden z nejmalebnějších příběhů se odehrává v Praze a je spojen s cestovatelem Adalbertem Vojtěchem Fričem, který z Ameriky přivezl Indiána Červuiše zvaného v Praze Červíček. Román koncipovaný jako průvodce muzeem zbraní opět odkazuje k faktu, že v současné literatuře převládá zvláštní linie dokumentární a beletristická, současně však se silným etickým motivem. Ve svých dílech, a to i v tomto, se Magris opírá o faktografii, kterou poetizuje, zde je však patetičtější, asi spíše na škodu účinnosti textu. „Konec… Muzeum byla dobrá alegorie na jeho invertor. Aby se člověk, když dojde do posledního sálu, dostal ven, musí projít celou trasu zpátky a znovu se shledávat se vším, co si myslel, že má za sebou, a vyjít stejnými dveřmi, jakými vstoupil. Poslední sál, míněno při cestě tam. Oheň. Po něm, až na tabulky postavení hvězd nebo kalendář visící v kuchyni, už pro něj nic nenásledovalo. Luisa si vzpomínala, jak to ráno přiběhla na místo mezi prvními, jen co se o požáru doslechla“ (s. 328). Muzeum skončilo, ale zející díra válek minulé epochy zůstává včetně intrik politiků, které se dotkly i autorova rodiště Terstu. Důkazy zmizely. Jak píše v doslovu Blanka Činátlová: „Literatura už dávno nemusí odpovídat na Adornovu otázku, zda se po Osvětimi dá psát poezie, protože na tu už mnohokrát odpověděly memoárové romány, básně a šibalská otázka Czesława Miłosze, jestli se dá po Osvětimi ještě snídat, obědvat a večeřet…“ (s. 355). Svět a život jdou dál, konec dějin se nekoná, zločiny odplývají – pro nedostatek důkazů. Magrisova kniha – na hraně literatury faktu a esteticky relevantního obrazu – je v líčení beznaděje našeho světa opravdu nelítostná, nicméně zeje tu ještě další díra, a to její minulostní charakter, jenž neumožňuje odpovědět na mnohem palčivější otázku: co se tedy dnes změnilo a proč je svět možná ještě ve větším nebezpečí. Magrisovi se vlastně podařilo vyhnout takřka všem podstatným palčivým otázkám žhavé současnosti, ty jsou viditelné pouze jako reflexní plocha popisovaných dějů, prohlídky muzea hrůz minulého století. Jakoby se pro něho svět zastavil nebo to relevantní tkví v minulosti: takto ostatně koncipoval i Dunaj: je to lidsky pochopitelné, jeho vlastní život probíhal hlavně ve 20. století a to ho zasáhlo, ale co dál? Kdo pochopí dnešní svět, kořeny současného stavu a jeho výhledy, které jsou nevábné, tváří v tvář rozpadu současného politického systému? Magrisova kniha na to odpovědi nedává a ani dát nechce, není to asi její ctižádost, jen tyto problémy uvádí na materiálu blízké minulosti. Ani to není ostatně málo.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Nejen ďábel je skryt v detailu (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Živko Čingo: Velká voda a jiné prózy (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Znovu o Sabinově případu (František Všetička)
1 | 2012
  1. Zajímavá kniha na pomezí (Ivo Pospíšil)
2 | 2011
  1. Nad prvním svazkem Havlových her (Ivo Pospíšil)