Průvodce ruskou literaturou: sebraná kritika a esejistika

HONZÍK, J. Toulky ruskou literaturou. Výbor z textů Jiřího Honzíka. Úvodní text napsala Ivana Ryčlová. Praha: Národní knihovna České republiky, 2018.

Rusista Jiří Honzík (1924–2018) byl za nacistické okupace vězněn, pak studoval na Karlově univerzitě literární historii a byl mimo jiné také žákem Bohumila Mathesia, pak působil dlouhou dobu na rusistických katedrách, když nepočítáme úvazek v kulturní redakci Rudého práva v letech 1962–1964. V době normalizace musel z fakulty odejít a živil se jako překladatel a literární historik na volné noze. To bylo tehdy možné jen v Praze, kde byla v podstatě všechna nakladatelství: J. Honzík psal doslovy, editoval, uspořádával, stal se spoluautorem dosud nepřekonané Ruské klasické literatury (spolu s R. Parolkem, 1977), i když mu bylo ubližováno a o své místo na slunci musel bojovat za pomoci přátel s mocnými ideology. Pamatuji se na jeho snad poslední vystoupení před odchodem z fakulty, kdy se zúčastnil brněnské konference o Někrasovovi (1971), organizované místními rusisty v čele s Jaroslavem Burianem, spolu s Růženou Grebeníčkovou a Vladimírem Svatoněm. Kromě medailonů, doslovů a knih je tu jedna nevydaná (Deset portrétů ruských spisovatelů 20. století, 1969) z důvodů ideologických, druhá nevydaná z důvodů ekonomických (O ruské poezii) na počátku 90. let. Honzíkův návrat na fakultu se již neuskutečnil, i když zde byl v roce 1990 jmenován docentem. Podstatné texty vyšly posthumně v samostatném svazku roku 2018. Jiří Honzík byl – stejně jako J. Franěk – součástí pražské (mathesiovské) linie české rusistiky, která byla založena na zkoumání společenských souvislostí literatury; jinde se orientovali spíše na vnitřně literární kategorie, na žánry, směry a komparatistiku; do stejné sféry později spěje i patrně nejvýraznější představitel novodobé pražské rusistiky Miroslav Drozda ve svých naratologických studiích vydaných souborně roku 1990. Svazek Dvě století ruské literatury obsahuje v podstatě chronologicky uspořádaná pojednání, počínaje Puškinem (Slunce ruské literatury), Lermontovem (Lermontovův Démon), Gogolem (Večery na samotě) a konče Pasternakem (Hudba pod ledem), Achmatovovou (Ruská Sapfó), Cvetajevovou (Emigrantka z Nesmrtelnosti) a Solženicynem (Letopis bolesti a hněvu).

Honzík pojednává o velkých zjevech ruské literatury a jeho pojetí je vždy původní, skoro vždy dokáže vyhmátnout zasutý detail, který umělecké dílo nastaví jinak, z jiného zorného úhlu: takto vidí i Nikolaje Někrasova i Ivana Turgeněva, Fjodora Dostojevského, Lva Tolstého, Ivana Gončarova, Antona Čechova, Andreje Platonova, Vladimira Majakovského, Sergeje Jesenina, Andreje Bělého, Alexandra Bloka, ale také tvůrce čtenářsky u nás známé podstatně méně, třeba Sergeje Aksakova, Vladimira Odojevského, Fjodora Ťutčeva, Gleba Uspenského, Nikolaje Kljujeva. Tato portrétovost a invenční esejističnost někdy znamená jistou izolovanost objektu od jeho již známého kontextu, například od návaznosti na již dosažené poznání, na širší srovnávací horizont, na teoretičtější „osmyslení“ látky, i když řada těchto věcí je v textech skryta, je tu vyjádřena implicitně. A snad tu i trochu postrádám silnější konfrontační přítomnost české rusistiky jako takové, totiž toho, že Honzík tvořil v jistých i českých souvislostech.

Poslední, jak výše uvedeno, posthumní svazek má podobné rysy: významně ukazuje Honzíka zase především jako odborníka na ruskou poezii; tím se stal už v 60.–70. letech známým např. v Německu ještě před tím, než Aage Hansen-Löve (nar. 1947) začal psát své studie o ruském symbolismu, moderně, avantgardě a formalismu. Ještě přesněji lze říci, že jeho doménou bylo obnažení nějakého zasutého prvku i v tvorbě méně známých i velmi známých autorů a vedle Jiřího F. Fraňka byl znalcem a obdivovatelem díla Bohumila Mathesia, prvního profesora sovětské literatury na Univerzitě Karlově. Takové jsou jeho studie, vlastně referáty, recenze a doslovy: vyhmátl tyto nenápadné vlastnosti u Vladimira Nabokova, Ivana Turgeněva, Anny Achmatovové, Mariny Cvetajevové, Borise Pasternaka; upozornil na význam Fryntova překladu dopisu Taťjány Oněginovi (je to ostatně klíč k celému „románu ve verších“. Cenné jsou jeho postřehy o díle Sergeje Klyčkova, Alexandra Solženicyna, Nikolaje Gumiljova. Esejističnost, výraznost a nápaditost Honzíkových textů posilují názvy jeho opusů, např. Chopin ruské poezie (Afanasij Afanasjevič Fet), Orfeus s těžkou lyrou (Vladislav Chodasevič), Strážce ohně (Nikolaj Gumiljov), Těkavý chodec životem (Osip Mandelštam). Z odpovědí na otázky Milana Jungmanna a Jany Červenkové je zřejmé, že sledoval i novější rusistickou produkci, ale cenil si jen určitých témat a postupů. Nad stránkami posledního výboru z díla Jiřího Honzíka musíme docenit mnohost linií a oblastí zájmu: vyjadřují vyhraněnou podobu české rusistiky spojenou se školou Bohumila Mathesia, vycházející z tradic české literatury a její literární kritiky a vědy, nápaditou, výraznou jazykově a stylově.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Kniha má hodnotu, keď sa číta i nečíta (Viera Žemberová)
2 | 2020
  1. Smutek ze světa a zrnka naděje (Ivo Pospíšil)
1 | 2020
  1. Dvojznačnost osudu (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Síla bestselleru a dlouhověkost literatury (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Jiří Hanuš a kol.: Nostalgie v dějinách (Ivo Pospíšil)