Work in progress: život jako radost těla a duše

KOHOUT, P. To byl můj život? Praha: Odeon, 2018.

Rozsáhlá kniha, soupis vyobrazení, masivní papír, bohatý obsah, doslovy Jiřího Gruši (1938–2011) a Pavla Kosatíka (nar. 1962) a mocné dodatky svědčí o tom, že jde o knihu vydanou už vícekrát a doplňovanou jako jakési work in progress, v podstatě luxusní vydání, na jaká byl autor (nar. 20. 7. 1928) zvyklý do svého mládí do pokročilého věku za všech československých a českých režimů od 50. let 20. století po současnost. Cenný dokument jednoho dlouhého života, jenž bude asi ještě dlouho pokračovat, a také rozsáhlé a proměnlivé doby. Memoáry značné věcné i literární hodnoty. V hlavě mi v té změti uspořádaných i neuspořádaných událostí, v jejichž středu je pochopitelně on sám (ne vždy tomu ve všech memoárech takto je, často je to spíše zpráva o světě, o jiných), utkvělo několik věcí: to, že není Čechem, ale Pražanem (podle mě to není ani hyperbola, ani žert), a to, že autor memoárů měl v každé době svou pravdu, ale pokaždé jinou, vždy veden jen dobrými úmysly. To o Pražanovi či Pražákovi je přesné: nevím, nakolik Kohoutovy básnické opusy opěvující nový režim před rokem i po roce 1948 skutečně fascinovaly mladé Čechy a Slováky té doby, ale vzhledem k tomu, že to byly generace upřímné, morálně čisté, nadšeně bojující za tehdejší režim se všemi popravami a výzvami k popravám bližních, zatímco další generace, např. normalizační, byli bezcharakterní prospěcháři, myslím, že byli skutečně nadšeni, ale řekl bych, že hlavně v Praze, ostatně jako vždy, neboť právě zde se utváří podoba celého státu. Určitě Kohout oslovoval či musel oslovit učitele a svazáky či mladé z vesnice, pražské herce a spisovatele, nakolik skutečné intelektuály – toť otázka. A ještě: i v pasážích, kde se sebekritizuje, omlouvá, snad i kaje, zůstává neuvěřitelně obratnou stylizací vlastně nad čtenářem, který si tak nad stránkami tohoto Kohoutova dalšího opusu magnum říká: jak jsou nudní ti ubožáci, jež mají víceméně stejné názory celý život, možná je jen mírně korigovali! A další věc: že dlouhověkost není dána jen geneticky, ale také – možná – vztekem, neboť jak kdesi autor praví, tento kdysi neustále churavějící chlapec a mladík od roku 1969 ani jednou nezastonal. Ani o tom nechci pochybovat. Slyšel jsem autora memoárů v přímém rozhlasovém přenosu na fungl novém tranzistoru japonské výroby AIWA v březnu 1968 z jakéhosi mítinku, jakých reformisté s obrodnými snahami svolávali v roce 1968 relativně mnoho, kde zase mluvil k davům, tentokrát jinak než v 50. letech, i když už nešlo o nějakou zásadní proměnu: mezitím byly ty mírné pokroky v mezích zákona a možná místy i na jejich hranici, snad i za ní, ale ty si mohl jakožto politický prominent dovolit, neboť, co je dovoleno… jak praví často parafrázované latinské rčení, i když jeho jméno muselo z některých kandidátek po IV. sjezdu československých spisovatelů zmizet a on sám to přežil se stranickou důtkou s výstrahou, hlavně za čtení proslulého Solženicynova dopisu. Moje generace už se nedala nadchnout modrými, posléze už hodně vybledlými košilemi a okoralými rudými srdci, ani světem, kde se bude tančit všude: vyrostla na pozadí korejské a vietnamské války, za zády s domácími popravami a vyrůstala na venkově – na rozdíl od Prahy a velkých měst – ve skutečné chudobě ve stínu místních mocipánů: to se změnilo až v druhé polovině 60. let a zejména v 70. letech minulého století: jsem rád, že to zní hodně populisticky. Tam, kde se jen těžce křesal skutečný smysl socialismu tváří v tvář brutalitě kolektivizace a kde vesnická pospolitost – často bez ohledu na politickou příslušnost – musela potichu vzdorovat nesmyslné ateizaci, zejména po roce 1958, aby se o deset let později od stejných tváří dověděla, jak je to opět správně. Kohoutovy paměti jsou cenné právě proto, že jejich autor podrobil svůj život sebereflexi činy, ale v jakých souvislostech vnímá tuto minulost, neboť se neodehrávala jen mezi nějakými dvěma křídly vládnoucí strany, ale zasáhla i „řadové občany“, vysmívaného malého českého člověka, to nevím. Čtenářsky – neboť Kohout umí fabulovat – je to dobré dílo i koncepčně a žánrově promyšlené, i když se nakonec vrství až příliš aditivně a věci se vykládají hodně juxtapozičně, ale jinak to asi nejde. Těch informací je tu opravdu mnoho: dětství a mládí, Dismanův soubor, strana, všeobecně známá historka s „pyšnou princeznou“ a obviňující hrou, to nebyla moc velká legrace, když šlo skutečně o krk a naštěstí soudruzi měli smysl pro manželské trable a nedělali z toho hrdelní závěry (jak se ve hře praví, kdo zradil jednou partnera, může podruhé zradit svou vlast – to muselo být dobově něco strašného), možná si to básník tehdy neuvědomil a snad si to neuvědomuje dosud; vojna v 50. letech byla pro mnohé konečná, třeba je náhodně přejel tank nebo se někde tzv. zastřelili, pro něho byla naopak cestou k svobodě a k zpochybnění režimu; je to možné, ale potom se nutno ptát, co to bylo za podivuhodnou vojnu a zvláštní útvary, když vedly k hrám o intimním životě vojáků a k revizionismu 60. let 20. století, k roku 1968, k Chartě 77 a nucenému exilu, ano, je to trochu zjednodušená vize, ale v podstatě tak se vede hlavní narativní linie. Ono je těžké psát memoáry obecně, o tom jsem se už kdesi zmínil: buď se idealizuje autor, nebo ostatní, nebo všichni, někdy se zase zastírá nebo se vše točí kolem autora jako středu světa a asi nikdo nedokáže nic nezapomenout, paměť je pro každého přísně výběrová. Nelze tedy autorovi vytýkat, že někdy vidí podobné věci zcela jinak než je obvyklé, cenné je jeho svědectví a právě to, jak to vidí on sám. Komentovat vše do detailu, tedy politické, řekněme eufemisticky, posuny, různé autorovy ženy, divadelní život té doby, fragmenty dramat, popularitu na Západě i Východě, na to nemám znalosti ani odvahu či drzost. Spíše píšu o dojmech z četby a konfrontuji to se svou pamětí, jež samozřejmě nesahá tak daleko jako autorova. Jsa o 21 rok mladší, souhlasím s autorem v hodnocení různých událostí jen zřídkakdy, většinou v ničem, zejména v jeho ostře generačním vidění, i když se snaží stylizovat do pozice „nad generacemi“: stýká se napříč s mladými i starými, je názorově pružný a citlivě vnímá i věci nejpostmodernější, mnoho jeho generačních druhů už nežije, pokud vůbec někdo, ale utkvění v době mládí, kdy se utvářely jeho postoje a formovaly se způsoby argumentace a hodnocení, nelze retušovat. Jedna otázka se nicméně vnucuje: autor napsal vzpomínkových textů více a všude zhodnocuje a přehodnocuje prožité: jak by asi vypadaly jeho memoáry, třeba v roce 1955, 1965, 1968, z pozdější doby to už víceméně víme. Události se vyvíjejí, vyvíjí se i člověk, jenž je reflektuje, ale pokaždé z jiných zorných úhlů. Bylo by škoda, kdyby Pavel Kohout dnes mlčel a nepsal, kdyby se nevracel k minulosti a kdyby nekomentoval, byť marginálně, současnost. Ale někdy si člověk pomyslí: možná by zhuštěnější, komprimovanější výpověď byly silnějším sdělením než tisíce slov. Oceňuji – stejně jako asi všichni – Kohoutův dlouhý text jako svědectví doby a bohatého a proměnlivého lidského života v ní. Ten otazník v titulu evokuje až neuvěřitelnost tohoto života, jeho snad až přízračnost či zázračnost, nehledě na všechna hodnocení dokládající, že vše plyne a člověk je součástí toho, co vlastně nikdy nepochopí. Vzpomeňme na slova Umberta Eca (1932–2016), autora Jména růže (1980) a Pražského hřbitova (2010), jenž nebyl dost dobrý na to, aby dostal čestný doktorát vysokého učení Karlova, z explicitu jeho Foucaultova kyvadla (1988, čes. vyd. 1991, přel. Zdeněk Frýbort, s. 697–698): „Pochopil jsem. V jistotě, že tu není nic, co by se dalo pochopit, by měl být můj klid a můj triumf […] Jestli něco napíšu nebo nenapíšu, to na věci nic nemění. Stejně by v tom hledali nějaký skrytý smysl, budou jej hledat i v mém mlčení.“ Ostatně i autor těchto memoárů se snažil řídit novozákonním „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7:1).

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2016
  1. Český krtek v CIA (Ivo Pospíšil)
  2. Originální konfese dneška: ale co dál? (Ivo Pospíšil)
  3. Ruská avantgarda (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Kauza Masaryk: překvapivé okno (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Hľadanie rozprávača (Prózy Vincenta Šikulu) (Ivo Pospíšil)