Evropská apokalypsa a jak z ní ven

VONDRUŠKA, V. Kronika zániku Evropy 1984-2054. Brno: MOBA, 2019.

Český historik a historický romanopisec Vondruška (roč. 1955) nese jméno Vlastimil: pokud si dobře vzpomínám, takto se kdysi dočasně označoval i T. G. Masaryk, aby v době všeobecné konjunktury vlastenectví zdůraznil svůj sdílený mainstreamový názor – věděl, co je to medializace a obratně jí už tehdy využíval. To se autorovi dnešního bestselleru povést už nemůže, neboť vlast není v módě, ale on sám, jak mnohokrát uvedl, rozhodně nepovažuje vlastenectví a lásku k vlasti za anachronismus a to je v dnešním světě názor bohužel až příliš ojedinělý, alespoň soudě podle médií, jinak jsem přesvědčen, že vlastenců je mnoho… až je to neuvěřitelné, i když v médiích převládl pravý opak, takže by se i samo toto slovo mělo asi z moci úřední zakázat. Tedy Vlastimil Vondruška tu píše – na rozdíl od desítek románových opusů, které mapovaly – řekl bych skoro geniálně – především české dějiny, ale také pronikaly pomocí detektivních zápletek do proláklin minulého života naší společnosti a nově ji nasvěcovaly – pravou dystopii, ale možná, že se mýlím. Dystopie je nevábný obraz budoucnosti, ale obraz vymyšlený, maximálně extrapolovaný, fantastický, fantasmagorická černá vize naší budoucnosti, ale tím Vondruškův román není: je to spíše do budoucnosti obrácený realistický obraz naší současnosti, je jen mírně hyperbolizovaný, neboť vše, o čem píše, už kolem nás dávno nebo nedávno je alespoň ve své latenci. Stačí si najít ohlasy na román, jenž vyšel v říjnu 2019, na internetu bychom zjistili, že základní vlastností některých médií je tolik oblíbená ostrakizace. Naopak čtenářské ohlasy jsou značné a trefné a mohli bychom jenom opakovat jejich závěry, abychom došli k objektivním, byť kritickým závěrům. Především Vondruška jde ve stopách světové bestsellerové literatury: přitažlivý příběh, katastrofická vize, ovšem vycházející z reality a jen místně se extrapolující nebo – jinak řečeno – domýšlející věci do budoucna. To vše je protrahovaná tradice ještě předromantické prózy typu anglického Gothic Novel nebo francouzského roman noir nebo frénétique či německého Schauerroman, prostě strašidelného románu, horroru, thrilleru a jejich různých variant. To se ukázalo jako nosné nejen pro pozdější romantismus, ale také realismus, zejména v podání Britů, Rusů a Američanů… jak to dnes pěstuje třeba Dan Brown. Problémem je podle mého soudu rozsah románu: když první kouzlo vyčpí, jde o běžný román sociálně psychologický, když pomineme popisovanou mimořádnou situaci, v jaké se jednotlivé scény odehrávají, zůstane nám kostra dramatického příběhu, ale také deskriptivní syžety jednotlivých protagonistů proložené erotikou, takže je to běžný společenský román, v němž původní, dystopické, tedy atraktivní a místy šokující jádro pomalu zaniká. Podobně se vyjadřují četní diskutující na internetu, z nichž většina byla románem nadšena a hodnotí ho na 100 % a jen výjimečně se setkáváme s tím, že čtenáři pochopili i slabiny románu, jak je uvádíme. Líčit syžet románu by bylo zdlouhavé, ale jde v podstatě o zánik Evropy tak, jak ji dnes známe, a to ve smyslu vnitřního rozkladu a zahlcení migrací – to jistě není nějaká fantazie nebo šokující informace, o tom se spekuluje dávno. Vondruška je jako vždy silný v umění vyprávět, to je vskutku obdivuhodné. Dokáže připoutat čtenáře k textu a příběhu s těmi slabinami, jež jsme uvedli výše. Struktura románu je založena na tříšti příběhů jednotlivých protagonistů, přičemž celý příběh zachycující události v průběhu 70 let musí nutně vyrůst v generační román, kdy sledujeme osudy dětí dětí a vidíme, že není nutné vše vzdávat, že je možné se vzepřít běhu událostí, že je možné a nutné se vrátit k rozumné rovnosti lidského společenství, znovu ovlivnit jeho základní funkce, především pud sebezáchovy, že i to, co se zdá neuskutečnitelné, lze přece jen realizovat, především soběstačnost, likvidovat složitou strukturu, která jen násobí lidské odcizení, zbavit se nesmyslů plynoucích z „přežranosti“ a ze zhoubných ideologií, podlamujících lidskou aktivitu a tzv. zdravý rozum, to vše je známo a stokrát novinářsky zaznamenáno, ale Vondruška to dokázal koncentrovat, a tak zintenzivnit. To, co zde ukazuje, je truchlivý fakt, že evropská křesťanská civilizace, jak ji nyní známe, nezanikne jen v náporu jiných kultur a náboženství, ale také proto, že sama chce, že ze zmatků, které si sama vyvolala, ze zhoubných masochistických ideologií je volná cesta k přijetí v podstatě totalitního systému. Velké celky, které můžeme nazvat „částmi“, nesou atraktivní názvy, takže celý román je velkou aluzí bulvárního románu tak, jak jej známe už z 19. století, aniž by to znamenalo něco pejorativního (Prolog, Klid před bouří, Sype se to, Galská předehra, Klopýtání, Pád na dno, Boj o přežití, Reconquista – blíže ani netřeba vysvětlovat). Vondruška vcelku argumentovaně demonstruje, že pád Evropy se nemusí odehrávat v jedné katastrofické vlně, ale může se rozpadat na desítky a stovky lokálních konfliktů – jak to ostatně vidíme už dnes. Prvky tohoto postupu sledujeme už nyní v přímém přenosu. Jistou slabinou je to, že Vondruška nebere náležitě v úvahu to, že podobné procesy krachu civilizací jsou vlastně běžným dějinným procesem a každý žák to zná z dějepisu, i když si ostrost a aktuálnost těchto dějů neuvědomuje a bere je jako něco, co se stalo a už se nebude opakovat. Na druhé straně není třeba fatalisticky přijímat úvahy některých historiků, kteří tyto procesy deterministicky vysvětlují jako doklad cykličnosti vývoje civilizací, jež prý trvají nanejvýš 5000–6000 let a potom nutně kolabují a zanikají, neboť subjektivní a volní faktory jsou také součástí dějin. To, co Vondruška přináší, je naděje ve střízlivosti, věcnosti a racionalitě. Vondruška využívá postupů románů, které se ve 20. století objevovaly i v české literatuře, především mediální mozaiky nebo koláže, jak si je vymyslel Karel Čapek, např. ve Válce s mloky, a to je velmi pozitivní. Závěrem: působivé čtení, zneklidňující a současně povzbuzující a přinášející víru a naději.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Nejen ďábel je skryt v detailu (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. García Márquez na počátku své dráhy (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Freska v dome (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Расширенная реценция творчества Ирины Захариевой (Доцент доктор Татьяна Федь)
1 | 2013
  1. Reformní komunista a liberál Jiří Dienstbier (Ivo Pospíšil)