Antihistorie Boženy Němcové a Anny Strnadové

STRNADOVÁ, A. Prodloužená sonáta života Boženy Němcové. Brno: MOBA, 2020.

Peroutkův Pozdější život Panny, který napsal v emigraci, je antihistorie. Román začíná okamžikem, kdy má být upálena Jana z Arku. Na rozdíl od historické skutečnosti vpadne na popraviště houf francouzských rytířů, Pannu orleánskou osvobodí a umožní jí tak další lidskou existenci. Podle Peroutky žalně neradostnou. Obdobnou antihistorii napsala o Boženě Němcové Anna Strnadová v románě Prodloužená sonáta života Boženy Němcové. Její Němcová nezemře roku 1862, neboť jí altruistická Strnadová umožní, aby žila ještě sedm let. Učinila to proto, aby autorku Babičky obšťastnila spokojeným závěrem života. Peroutka nasměroval svou protagonistku k tragickému pólu, Strnadová svoji spisovatelku k pólu právě opačnému. V poměrně bohaté beletristice o Němcové je to nezvyklé. Je to daleko opovážlivější než u Peroutkovy Jany z Arku, poněvadž je nám vzdálena, kdežto Němcová a její životní osudy jsou českým čtenářům nejen důvěrně známy, ale mnohé její činy jsou v myslích těchto čtenářů doslova zafixovány. Otázkou zůstává, jak a co si Strnadová s tímto vlastním počinem počala.

Přidaných sedm let je u autorčiny Němcové vyplněno neustálými vzpomínkami. Tvůrkyně Babičky žije vzpomínkami na muže, kteří ji milovali nebo byli jejími ctiteli (to se děje i v horečnaté mysli protagonistky v době její nemoci). Protějškem k tomu jsou drsné výjevy s manželem Josefem, jehož opustila a k němuž se nehodlá vrátit. Jediným smyslem jejího nového (získaného) života jsou její děti.

Autorka jako žena se dovede vcítit do mentality a pocitů umělkyně. Vnímá její reakce, její vztahy k dětem, má pochopení pro její potřebu žít sama. K největším přednostem Anny Strnadové patří její psychologický průnik do nitra postav, např. do nitra Josefa Němce (ve 14. kapitole). A do nitra protagonistky v celém románě.

Strnadová zachycuje nejen spisovatelčinu biografii, ale rovněž dobové projevy českého společenského života, např. úspěchy a neúspěchy Smetanovy. Skutečná Němcová je nemohla prožívat, Němcová Strnadové naopak zažije prusko-rakouskou válku, rakousko-uherské vyrovnání a slavnostní otevření Národního divadla (a s Karolinou Světlou se uchýlí do Mužákovy rodné vsi, kde pracují na svých textech).

Anna Strnadová je dále zasvěcena do dobového oblečení (viz např. šat Karoliny Staňkové a upjatý oblek Karoliny Světlé); zná dobové literární zázemí (včetně poezie Marie Čacké) a dobové reálie (tzv. flašinetový mor). Má smysl pro symboliku: kříž v Ratibořicích – kříž, který nosíme v sobě. Dovede rozpřádat milostný rozhovor (v 11. kapitole).

Na druhé straně autorka podléhá legendě Heleny Sobkové z knihy Tajemství Barunky Panklové, že Božena Němcová je dcerou Dorothey Zaháňské, mladší sestry kněžny Zaháňské z Babičky. Bodejť, jak by se talentovaný tvor mohl narodit v plebejské rodině! Viz příbuzný mýtus o původu T. G. Masaryka.

Nad románovým dílem, které má víc než tři sta stran, vyvstává nezbytně otázka, jak je tento rozměrný celek vystavěn. Strnadová pracuje s dvěma kompozičními prostředky – s retrospekcí a se snovými vizemi. Autorka se omezila převážně na tuto dvojici kompozičních postupů, které vedou do minula, nebo do podvědomí. Strnadová se k těmto prostředkům uchýlila také z nezbytnosti, pokud si příliš nechtěla vymýšlet o konkrétní činnosti a tvorbě spisovatelky v dalších sedmi letech (i tak si dost navymýšlela). Snovost hraje v románě velkou roli, snovou vizí celé dílo také končí.

Vedle uvedených stavebných postupů zahrnuje Prodloužená sonáta života náznak jednotícího barevného principu, vycházejícího z výskytu modré barvy. Středobodem tohoto principu jsou modré šaty Boženy Němcové a její záliba v modré. Škoda, že próza nedostala tvar sonáty, jak napovídal její titul.

Naposledy se o beletristické zpodobení životního osudu Boženy Němcové pokusil Čestmír Jeřábek v triptychu Život a sen (Kam jde tvá cesta, Alespoň ve snu, Odcházím, přijdu). Román Anny Strnadové se této Jeřábkově prozaické práci umělecky plně vyrovná. Za povšimnutí stojí skutečnost, že oba beletristé spojují Němcovou se snem a snovostí (u Jeřábka dokonce dvakrát v titulu).

Pokud jde o autorčinu vlastní tvorbu, je Prodloužená sonáta života umělecky výraznější než tradičně pojaté a tvárně amorfní Nebeské komando (zato téma je novum).

doc. PhDr. František Všetička, CSc. (*1932), je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou.

Kontakt: fvseticka@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Osud hrdiny a románu (František Všetička)
1 | 2018
  1. Hořké kdyby z lenošky (Lenka Lee)
2 | 2016
  1. Od jednotlivých studií k monografickému záběru (Alena Mikulášková a Alexej Mikulášek)
  2. Slovanská knihovna – můj osud (Ivo Pospíšil)
3-4 | 2010
  1. Politika - politologie - literatura