Citlivé dějiny

DVOŘÁK, O. – SNĚTLIVÝ, J. P. Krajinou prvních Přemyslovců. S českými knížaty ze Stadic do Prahy. Praha: Nakladatelství ČAS, 2020.

Nádherná knížka pro všechny, kteří se zajímají o dějiny, ale také o krajinu, stopy minulosti v ní, kteří chtějí udržovat a oživovat to, co má být podle některých progresivistů navždy zapomenuto jako přežitky a stereotypy, jsou takové názory a dokonce i dokumenty… Oba autoři působili jako velepilní psavci: napsali desítky knih, obvykle dobře sestavených a jazykově stylově dokonale vytvořených a kvalitně kompozičně skloubených obsahově i redakčně, které se noří do dějin, ale také řeší záhadologické problémy. Tato kniha však není primárně tzv. záhadologická, ale nakonec nitky záhad tu vždy najdeme. Především se zde jde ad fontes, i když jsou naši autoři spíš mistry popularizace než přísné vědy, tvůrci kvalitní populárně vědecké literatury, dokonale pracují s dokumenty, legendami, kronikami, pověstmi, vlastními výzkumy a pozorováními, vyznají se v etymologii, onomastice, prehistorii, archeologii, ale dovedou také uměřeně spekulovat a vyslovovat hypotézy – jak se to ostatně na knihy tohoto typu žánrově sluší. Začíná se samozřejmě horou Řípem, kde podle legendy stanul kmen Čechů s praotcem, a rozhlédli se po kraji, kde se chtěli usadit. Klíčové místo vrcholu a jeho pozice je dána už tím, že byla docela nedávno dána pravda amatérským archeologům 19. století, kteří tam situovali hrob praotce Čecha – nebyl to sice bájný Čech, ale velmož ano, ale mnohem dříve, snad před šesti tisíci lety, před Slovany, Germány i Kelty („Teprve v roce 2006 se pomocí leteckého archeologického průzkumu podařilo odhalit, že Václav Krolmus měl v podstatě pravdu! Na okraji tabulové plošiny vykreslila vegetace, snímaná z ptačího nadhledu, na poli východně od kostela půdorys pozoruhodného objektu. Dnes už v terénu žádná vyvýšenina není patrná, ovšem zelenější vegetace zachovává obrysy zakopaného příkopu. Ten vymezoval čtvercové ohrazení o délce strany 25 metrů. Uvnitř se nacházel další lichoběžníkový útvar a uprostřed něj oválný objekt, patrně vlastní hrobka, ovšem už dávno vyloupená a zničená. Její rozměry však dokazují, že muselo jít o výjimečný hrob mocného muže“ – s. 12). Autoři dobře vědí, že národ žije potud, pokud má jazyk a svůj mýtus a ten vytvářejí právě příběhy, které jsou respektovány, i když řada z nich neunese kritiku historické vědy (ostatně ta se už dobrých šedesát let také přiklání k „příběhovosti“ historie – i historikové si uvědomují, že o minulosti toho nevíme mnoho, pokud vůbec něco, a ani přísná věda nám nepomůže a musíme věřit tomu, co se k nám donese). Ukazuje se, že pozitivisté se svým racionalismem sice odhalili řadu výmyslů, ale zbavili nás tím i kouzla těchto příběhů, které v dějinách mívaly stěžejní úlohu. Na každém šprochu pravdy trochu, říká staré rčení, a ty příběhy reflektují určité skutečnosti, byť nikoli takzvaně přesně. A hlavně posilují estetické kouzlo a sílu, jíž je pro život zapotřebí. Ani Otmar Dvořák, ani Josef Pepson Snětivý se nevyhýbají kritice těchto příběhů a uvádějí je na pravou míru, tedy např. i etymologii slova „Říp“, ale my víme, že tyto etymologie se často mění a původ slov nelze bezpečně zjistit – vedou se o nich učené spory – někdy dodnes. Autoři si svoje role při psaní knihy funkčně rozdělili: zatímco Dvořák vytváří základní půdorys, Snětivý doplňuje místními zajímavostmi a především knihu opatřil skvělými fotografiemi. Tak procházíme od Řípu ke Kouřimi, Libušínu, Levému Hradci, Tursku a Libčicím, Budči (tradice slavné školy), k Tetínu, Přistoupimi, Staré Boleslavi, Velízu, Peruci a Sázavě – vše je to zaplněné příběhy, legendami, často státotvornými, jako je legenda o Oldřichovi a Boženě, kterou autoři uvádějí do logičtějších souvislostí, aniž by negovali její racionální jádro – šlo ostatně o zachování rodu a potvrzení mužského vládce. Poustevník Prokop v Sázavě sehrál v tom možná důležitou roli. To, co se oběma autorům opravdu podařilo, je organické spojení dneška a včerejška: procházíme místy, kterými se procházeli naši předkové, ta místa se ovšem změnila, ale podstata zůstala: musíme si je chránit. Toto spojení je z celé knížky snad nejdůležitější: vyvolává nenáhodně a poloskrytě hrdost na tuto minulost, aniž by to znělo dutě a příliš pateticky. Historie a její popularizace byly vždy ve středu pozornosti zejména menších národů, které musely bojovat o pouhé přežití, nemluvě o vlastním státě: tento boj trvá a nebude patrně nikdy zcela dobojován. V minulosti konjunktura historických popularizací, obrat k významným osobnostem a příběhům začala v národním obrození, vrcholila za první Československé republiky, kulminovala u nás na počátku Protektorátu Böhmen und Мähren a dále na přelomu 60. a 70. let 20. století. Oba autoři zaujímají v této dnešní konjunktuře svými popularizacemi, ale také uměleckou tvorbou, románovou beletrií důstojné místo.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Edice a interpretace (Ivo Pospíšil)
  2. Knihy o skutočnej skutočnosti (Viera Žemberová)
2 | 2020
  1. Osud umělce (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Imitácia – alúzia – plagiát (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Na počátku zlomu (Ivo Pospíšil)