Interkulturní komunikace a jazykověda: nové přístupy

Rozvíjení interkulturní komunikační kompetence ve výuce cizích jazyků. Kolektiv autorů. Red. Michaela Pešková, Kateřina Kubíková. Plzeň: Západočeská univerzita, 2016. ISBN 978-80-261-0666-1.
GAZDA, J. (ed.) Příspěvky k aktuálním otázkám jazykovědné rusistiky. Brno: Česká asociace slavistů, 2020. ISBN 978-80-88296-09-6.

Nelekejte se těch strašných názvů: vědci, i ti humanitní, si někdy nemohou pomoci, aby neoslnili nebo přesně nepojmenovávali; nevím, jaká motivace z těch dvou je tu silnější a snad to 666 z ISBN první z nich není ďábelsky symbolické. Prostě někdy k literatuře v širším slova smyslu patří i texty zdánlivě suše odborné, které mají s literaturou společnou jednu jedinou, ale o to důležitější věc: jazyk. Není to přísná, takřka exaktní lingvistika čili jazykověda v široké podobě, ale spíše speciální informace a zjištění, jimž rozumí – alespoň si to myslí – i laik. Kolektiv mladých autorek spojených se Západočeskou univerzitou v Plzni vytvořil svazek, který na různém materiálu zkoumá komunikaci – a to je věc výsostně každodenní, ale také umělecká a literární. Ukazuje se, že jazyk je modelován – a není to zase nic nového - osobností, že se do jeho tvarování v určitém daném rámci, jenž je dán vývojem a jeho výsledky – promítají osobní vlastnosti mluvčího, jeho stereotypy i inovace. Zajímavé jsou úvahy o evropské jazykové politice – a my víme, že kolem toho je řada nejasností, byť existují materiály – a je jich poměrně dost – jež se tímto jevem zabývají. Patří sem jevy, které kdysi popsal i slovenský komparatista rusínského původu Dionýz Ďurišin slovy „medzi“ nebo „inter“, tedy například meziliterární společenství a sama meziliterárnost – tomu odpovídají mezijazykové struktury, interkulturalita a podobná, těžce vyslovitelná slova, která neznamenají nic jiného než vzájemné působení jazyků. Samozřejmě tam, kde je volný pohyb obyvatelstva mezi jednotlivými zeměmi, jejich funkce postupně – za doprovodu nadšení nebo odporu – zanikají, vznikají fragmenty jakýchsi nadnárodních jazykových struktur. Hodně je toho dáno dnešní v podstatě dvojjazyčností, která bude zesilovat a asi postupně zatlačovat národní jazyky, nejdříve ty malé. Už slyším, jak se na mě mnozí za takovou úvahu zlobí, ale tak to bylo vždy a není důvod, proč by to mělo být nyní jinak: malé zaniká rychleji, velké sílí do té doby, než přijde něco silnějšího a většího. EU má na to dočasný lék: podporu tzv. malých (říká se tomu opatrně „menších“ – smaller – jazyků/languages), ale v dnešní době hlas na toto téma slábne, jak naopak sílí hlasy po silnější centralizaci a řízení všeho z jednoho bodu. Jak to vše dopadne s jazyky, přesně nevíme, někdy se totiž zdá, že vše naplánovat nelze, mnozí plánovači v minulosti nedopadli nejlépe. Autoři, jejichž jména ani nebudu uvádět, neboť to jsou desítky mladých lingvistů, kteří se zabývají různými tématy, a tematické rozpětí svazku je obrovské: jazyková pragmatika (když řeknu „auto“, může to v různém provedení a za konkrétních okolností znamenat různé věci, třeba: „jsem bohatý“, „to se mám“, „pozor, uhni“, „nastup“); způsoby interkulturní komunikace, „jinakost“ (zde si literáti vzpomenou na Emmanuela Lévinase, 1906–1995, rodáka z litevského Kovna/Kaunasu, pocházejícího z místní židovské rodiny, studenta na německých univerzitách ve Freiburgu, Štrasburgu, propagátor Husserlova díla ve Francii, francouzského důstojníka a německého válečného zajatce, učitele Jacquesa Derridy, zkoumajícího „tvář toho druhého“), jazyk jako národní duše, alternativní zpravodajské zdroje, jazyk reklamy, ruská „dača“, rozvíjení interkulturní komunikace, ale také články literárnější, například pojednání o elektronické literatuře nebo o „jazyku lidského srdce“ spojené s tvorbou některých spisovatelů. Je to pěkné, podle věku autorů mladistvé zamyšlení nad jazykem ukazující, že jazyk nejsou jen slovíčka a gramatika, ale také přemýšlení o jazyce a také o národech a jejich přínosu a škodě, jež by mohla nastat jejich zánikem; jak doslova každodenně zanikají živočišné a rostlinné druhy, zanikají i jazyky. V tzv. červené knize ohrožených jazyků UNESCO se dnes nachází – jestli jsem se dobře díval – 19 jazyků, mezi nimi istrorumunština, livonština, severní fríština, romsko-řecký jazyk, italsko-židovský, kašubština, slezská němčina, valonština, franko-provensálština apod. Teď si představte, kolika jazyků se to týká v celém světě, a to nemluvíme o tzv. mikrojazycích, které mají jen několik mluvčích – a kolik jazyků za poslední stovky let zaniklo, a s tím nevratné informace a hodnoty! Liší se pouze stupněm ohrožení od malého po velké a takřka zánik. Česko-německo-židovský lingvista, překladatel, bilingvní a biliterární autor Pavel/Paul Eisner hovořil už před mnoha lety o smrti jazyka, která je zcela běžným jevem, ale my víme, že s každým vymřelým druhem, tedy i jazykem, odchází i kus bohatství světa. Střídmý názor spočívá ve vzájemném obohacování a rozvíjení interkulturnosti, ale i toho specifického, co přináší každý jazyk jako nástroj etnického společenství, a to nejen v Evropě. Karel Čapek to kdysi vyjádřil ve svém smutném nekrologu za odcházející Evropu klesající pod náporem německého nacismu, kdy se už schylovalo k válce: je daleko od člověka k člověku. Druhý svazek vydaný na počest zesnulého lingvisty Stanislava Žaži také přesahuje to, co je ve zkoumání jazyka úzce odborné: je to jazyková asertivita, terminologie managementu, vztah jazyka a literatury. Žaža byl člověk s širokým rozhledem: prameny jeho pohledu tkví i v jeho klasickém vzdělání, znalosti staré řečtiny a latiny a jejich působení na moderní jazyky. My víme, že tento vliv nejen neslábne, ale spíše sílí: ostatně slovní zásoba spojená s dnešní novou technologií o tom svědčí více než výmluvně.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Román o Veľkom románe (Viera Žemberová)
1 | 2018
  1. У всякого своя доля... (Valéria Černak)
2 | 2017
  1. Názory ostře řezané (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Velká válka a areálové souvislosti (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Zajímavá kniha na pomezí (Ivo Pospíšil)