Jak to vlastně bylo?

ŠLACHTA, R. – KLÍMA, J. Třicet let pod přísahou. Praha: Euromedia Group, 2020.

Kniha vzniklá za spoluautorství zkušeného investigativce (roč. 1951) a neženatého boskovického rodáka (nar. 1971), absolventa speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, policisty, ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (2016–2019), později náměstka generálního ředitele Celní správy České republiky a vedoucího sekce pátrání Celní správy, chystajícího se snad do politiky. Novinář, který kdysi spoluzakládal časopis Reflex (vznikl z iniciativy Petra Hájka za účasti osobností dnes tak rozdílných, jako sám Josef Klíma, Vladimír Bystrov, Jaromír Štětina nebo Bohumil Pečinka), později autor skvělých investigativních reportáží a úderných pátrání, třeba s Radkem Johnem, má jistě skvělé předpoklady, aby takový dialog vedl tak, abychom se něco podstatného dověděli, a zpovídaný je kauzami, které neproběhly, ale přímo prohřměly českými médii, proslulý tak, že nemůže nevyvolat pozornost. Rozhovor je ovšem veden opatrně: jednak se dovíme samozřejmost, totiž že zpovídaný je vázán mlčenlivostí, jednak se novinář ptá ohleduplně spíše na detaily, z nichž by si on i čtenář mohli složit docela pestrou mozaiku činností snad nejznámějšího českého policisty, tedy nejde o agresivní vedení interview, jak je známe od některých našich novinářů vždy v aplikaci jen na některé vybrané osobnosti, zvláště politiky, jejichž odpovědi mají potvrdit politický názor aktivistického novináře, často i kruhů, které zde tímto reprezentuje, a tlačí tedy zpovídaného k tomu, aby to jen verifikoval. Zde je to tedy naprosto profesionální. Pro čtenáře, kteří média příliš nesledují nebo nejsou z České republiky, jmenujme některé kauzy: 2013 zásah na úřadu vlády, zatčení tří exposlanců a šéfky Nečasova kabinetu, 2015 v operaci Vidkun nazvané podle křestního jména norského proněmeckého politika z druhé světové války Vidkuna Qusilinga. Na několik hodin je zadržen i bývalý ministr vnitra za ODS Ivan Langer. Na zatýkání a předvádění původně šesti podezřelých se podílelo 190 policistů, náklady akce prý byly několik desítek milionů českých korun. V souvislosti se zásahem na Úřadu vlády se také mluvilo o metanolové aféře, bezprecedentním selhání státního aparátu při ochraně občanů, ale tato oblast nepatřila podle Šlachty do jeho kompetence. Všechno to byly akce, které sice neotřásly světem, ale rozhodně českou politikou: zatímco tzv. Kubiceho zpráva mohla způsobit nepříznivý volební výsledek sociální demokracie, akce na Úřadu vlády vedla k pádu Nečasovy vlády a operace Vidkun zase k regionálnímu otřesu v Olomouci i jinde, kde akce probíhaly – a podobné zásahy se dějí dodnes, například v poslední době v Brně (2019–2020). Rozhodně je Robert Šlachta nejpopulárnějším policistou, nejznámější osobnost z tohoto okruhu, jehož činnost bývá spojována s neúplatností, čestností a nekompromisním postupem podle hesla „padni komu padni“. Současně byla kritizována razantnost zásahů, údajně neodpovídající výsledkům: vyšetřování se vleklo a jeho závěry nejsou kompletně známy dosud – to je však již věcí jiných orgánů. Nejzajímavějšími partiemi rozhovoru, snad i nejautentičtějšími a nejupřímnějšími, jsou údaje o mládí, kdy se rodilo jeho přesvědčení o další životní dráze. Cenné je zejména to, že špičkový český policista si uvědomil důležitost, nutnost a nezbytí profesionální návaznosti, tedy že mladí se mají učit od starších a zkušenějších – to často chybělo a chybí: proto za klíčové části rozhovoru pokládám ty, kde se Šlachta zmiňuje o lidech, kteří ovlivnili jeho profesní konání. Klíma vede rozmluvu chytře, zvolna, krok za krokem, ale vyhýbá se útočným otázkám nebo otázkám návodného rázu, spíše se snaží k předmětu svého „výzkumu“ dostat skrze sérii zdánlivě nenápadných otázek: jinak řečeno, i novinář by byl docela dobrým vyšetřovatelem. Čtenář by si měl knihu přečíst několikrát, aby z poskytnuté mozaiky dokázal sestavit smysluplný celek a naučil se tak trochu číst mezi řádky. Na rozdíl od jiných, předcházejících investigativních publikací a televizních pořadů je koncepce knihy krotší a měkčí, některé věci tak trochu opatrně obchází, třeba i ty podstatné, které by občany zajímaly více než detaily některých případů. Je to hezké, když se dovíme, že policista dostal od tehdejšího ministra vnitra láhev vína („Jednu sobotu opravdu přijel a to jsem se dověděl, že má v Mikulově vinné sklepy. Opravdu přivezl láhev nějakého vína z Nového Zélandu“ - s. 120) – i když ji zpovídaný sám nevypil, ale dal ji „klukům“, má tato příhoda asi svědčit o dobrých vztazích a podpoře ze strany ministra. Takových detailů je v knize více: jsou čtenářsky vděčné, odlehčují text, ale nevypovídají o ničem důležitém – navíc Šlachta musí čelit výtkám, že „jeho“ kauzy zasahovaly do politiky a tu jsme u skutečně vážné věci. Na jedné straně je tu povinnost jednat vždy bez ohledu na okolnosti a osoby, na straně druhé jsou tu širší souvislosti – to je to, co obvykle připomínají nadřízení – zejména politické a v nejvážnějších případech i stabilita politického systému a důvěra lidí v něj. Víme, že i na tzv. Západě se občas řada věcí „uklízela“, aby to neohrozilo stabilitu systému. Volič je na jedné straně rád, když se každému měří stejně – a je to vůbec možné? – současně však obraz státu, který budí dojem, že všichni odposlouchávají všechny a všichni jsou nějak zapojeni do korupce, v něm může vzbudit zděšení. Jak tyto dva pohledy skloubit: to je samozřejmě nemožné, ale řekl bych, že to je u některých činitelů noční můra, čím výše stojí, tím asi větší. Nicméně spravedlnost je jen jedna a stejně tak právo a zákony. Ideální by bylo žít ve společnosti andělů. Problém odposlechů: víme, že tyto důležité informace, které mají být předmětem uzavřeného vyšetřování, pravidelně unikají do médií i jinam. Klíma: Nasadili jste odposlechy i do Hrzánského paláce? Šlachta: Tam jsme se samozřejmě nedostali, protože Ochranná služba chrání nejen vládní činitele před napadením kriminálníky, ale i zevnitř. Před námi. Takže tam se nám proniknout nepodařilo. Poznal jsem za celou svou kariéru tři objekty, které infiltrovat nejdou. To byl Rittig a jeho velký komplex na Benešovské v Praze 9, kde má i nafukovací halu, pak Pražský hrad a vládní budovy. Když se ale dnes zpětně podívám na to, kam všude a jak jsme se byli schopni technikou dostat, tak bych asi s nadsázkou mohl říci, že i v těchto prostorách by to byla jen otázka času!“ (s. 164). Úskalí si jistě uvědomuje i čtenář, náš malý občánek. Dívám se na Klímovy hovory se Šlachtou primárně jako na působivé literární dílo (nemohu jinak, nejsa odborníkem na obsahové složky rozhovoru), nikoli jako na dokument a zdroj informací, nicméně bez toho nelze asi literární strukturu, tedy dotazovací i odpovědní strategii obou aktérů, jakkoli možná předem dohodnutou, živelnou nebo nakonec korigovanou a sladěnou, ani zčásti pochopit. Text je sice bez zjevných estetických ambicí, ale místy nepostrádá údernosti a snad i estetické efektnosti: nakolik to vyšlo náhodně, nakolik záměrně a nakolik shodou okolností, na nichž se podíleli oba účastnící konverzace, je těžké uhadovat. V každém případě může tento rozhovor budit otázky, z nichž některé už byly naznačeny, ale jsou tu i další, neboť ani umným čtením mezi řádky se vše nedovíme o vnitřních bojích, které dnes sice probíhají všude, v různých institucích, o bojích koncepčních, ideologických, ale hlavně osobních, o sporech, jak nám je Šlachta naznačuje – ale v institucích takříkajíc silových, jež by měly být při vší složitosti spíše jednolité, aby mohly plnit to, pro co byly vytvořeny a současně nenarušovaly osobnostní a právní integritu občana, je to zvlášť vážné a citlivé. Zde zůstává tento interview-portrét přece jen leccos dlužen – ale jak na to odpovědět? Zkrátka dobrý novinářský text, bohatství živých příběhů, suma dílčích názorů a zachycení – možná i mimovolné – věcí, které se kolem obyčejného občánka jen míhají z obrazovek televizorů a monitorů počítačů, ale o nichž nic podstatného neví. Jistý průhled, byť velmi úzký, nám tento materiál poskytl. Zajímavé je také to, co na konci knížky Klíma uvádí: kteří lidé (zpovídanému blízcí), odpověděli nebo naopak neodpověděli na otázku týkající se jeho osoby. Bývalý policista se možná – jak už uvedeno – chystá do politiky, ale jisté to není. Pokud ano, mohl by být obohacením a novým proudem, ale to by se výše naznačenými obecnými otázkami a dilematy musel zabývat vlastně – alespoň doufám – každodenně. S přáním úspěchů i na tomto poli odpovídáme: uvidíme.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Sborník pětadvacíti a Sborník třinácti (Viera Žemberová)
1 | 2016
  1. Osobnosti, lidé a podlidé (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Brno stalinistické. Průvodce městem (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Na písme zostalo (Martina Petríková)
1 | 2013
  1. Několik otázek v labyrintu (Ivo Pospíšil)