Problém vyjádření

PAPÍRNÍKOVÁ, D. Podél hranice. Brno: Šimon Ryšavý, 2019.

Dobromila Papírníková patří k těm, kteří se vyjadřují sporadicky a jen když musí. Roku 2001 vydala prózu pro děti s názvem Duhovka aneb Prázdniny s čarovnou kuličkou. A nyní, po osmnácti letech, druhotinu Podél hranice. Je to pět povídek a knížka nemá ani sto stran (je jich 88, když do toho započítáme kusý minidoslov Jiřího Poláčka).

Obě uvedené prozaické knihy jsou značně rozdílné. V Duhovce rozehrála autorka až do krajnosti svou rozvernou fantazii, kdežto v povídkovém souboru je věcná, kritická, v pohledu na realitu až bezohledná. Hrdinkami patera povídek jsou postarší ženy, které sdělují svůj ne vždy radostný běh života. Jsou to historky trpké a neradostné, trpká příchuť jim zůstává i tehdy, když se všechno obrátí v dobré (povídka Sobota 9. listopadu).

Nezvyklý až kuriózní je způsob Dobromily Papírníkové, jak své příběhy zpracovává a jak je podává svým čtenářům. Epický tok jejích próz se totiž neustále rozpadá, neboť vypravěčky příběhů jsou chvíli v přítomnosti, chvíli v rozmanité a neurčité minulosti. Střídání tohoto druhu je časté, mnohdy jeden tento „dějový“ úsek představuje odstavec s krátkou větou na jednom řádku. Čtenář musí být neustále ve střehu (a i když je, tak ponejvíce často zabloudí). Tento neběžný způsob vyjadřování připomíná roztěkaný expresionismus. Tato spojitost není náhodná, neboť expresionisté (zejména ti němečtí) tematicky zpracovávali obdobné náměty, v nichž žena a její osud byly stěžejním námětem.

Postup tohoto druhu je pochopitelně možný, jak ukázali dávní expresionisté. Dobromila Papírníková se od nich liší tím, že pracuje s krátkým prozaickým útvarem, s povídkou, do níž vměstná příliš mnoho. Do nerozsáhlé povídky vtěsná celý životní příběh, často nejen jedné osoby. Navíc své příběhy zabydlí řadou postav a je na čtenáři, aby je navzájem identifikoval. Povídka Podél hranice, podle níž je soubor nazván, začíná tímto odstavcem: „Filip sedí hned vedle mne vlevo. Občas si klekne na židli a natáhne své křehké tělíčko přes talíř s jídlem ke svým dvěma sestřenicím na protější straně stolu tak, aby dobře slyšel, co mu povídají. Dvojčata mluví tlumeně, sotva slyšitelně jakoby jedním hlasem, horlivě kývají hlavami a tázavě se tu a tam obracejí ke své matce, která sedí po mé pravé ruce proti nim. Filip se se svou matkou neradí. Zuzana sedí sice vedle něho, ale nevšímá si ho, protože sleduje hovor vlastního bratra Samuela, od malička zvaného Keska, s nevlastním bratrem Honzou. Očima přebíhá od jednoho k druhému, jako by z rozhovoru nechtěla ztratit ani slovíčko.“ Hned na začátku celé společenství postav, které se čtenáři stěží podaří v příběhu rozeznat a identifikovat. Obdobně je tomu i v závěrečné povídce nazvané Tereza, Tereza. Zmíněný postup autorka opustila ve dvou prózách, v povídkách Cesta za Richardem a Sobota 9. listopadu (částečně také ve vstupní próze Kryštofovy narozeniny). V nich se Dobromila Papírníková přidržela omezeného počtu postav, sjednoceného epického děje a jednoznačné myšlenky. Zbývající dvě tuto nezbytnost postrádají.

Problém zbývajících dvou (Podél hranice a Tereza, Tereza) spočívá totiž v tom, že do nerozsáhlého povídkového kadlubu vtěsná autorka novelovou až románovou historii. A toto natěsnání je přílišné, volající po rozměrnějším prozaickém žánru.

Povídky Dobromily Papírníkové jsou tedy morfologicky různorodé, přesto však působí povídkový soubor dojmem jednotnosti. Pětici próz totiž spíná kompoziční nit v podobě výtvarného prvku. Nejvíce je rozvit v povídce Sobota 9. listopadu, která se odehrává v prodejní galerii a protagonistka je v ní nejen zasvěcena do světového malířství, ale usiluje také být výtvarnicí. V dalších povídkách se výtvarný prvek jen vzdáleně mihne. Ve vstupní próze např. uzavírá tento prvek celý příběh – vypravěčka otevře dárkovou krabici a vidí: „Dvě ruce hrubě vyřezané z hrubého dřeva ke mně vlídným prosebným gestem obracejí dlaně. Dotýkám se jich a pak sedím a dívám se do tmy.“ Obdobně je tomu v dalších povídkách, pouze poslední výtvarný prvek postrádá, kompoziční nit je přestřižena.

Dobromila Papírníková líčí ve své povídkové sbírce deziluzívní životní osudy ženských postav. V tematice tohoto druhu má v české literatuře významnou předchůdkyni v Boženě Benešové. Na rozdíl od ní je Dobromila Papírníková drsnější a rozryvnější. Také metodologicky rozryvnější, neboť Benešová byla stavebně důsledná naturalistka, kdežto současná brněnská prozaička inklinuje k těkavému expresionismu. Metodologie tvůrkyně Úderu a Podzemních plamenů je však umělecky progresívnější.

doc. PhDr. František Všetička, CSc. (*1932) je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou.

Kontakt: fvseticka@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Bojovná nostalgie (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Čtyřikrát Alois Lang (Ivo Pospíšil)
  2. Literárny život v minulosti a dnes (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Hľadanie rozprávača (Prózy Vincenta Šikulu) (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Pavol Rankov: Matky (2011) (Aneta Šimečková)