Nastupující generace slavistů

MICHÁLEK, Z. – ODEHNALOVÁ, L. – ŠAUR, J. (eds) Mladá slavistika V. Brno: Masarykova univerzita, 2020.

Mladí mají mít příležitost a jít kupředu za podpory starších a zkušenějších, někdy i proti nim, to jsou běžné generační konflikty. Nejlepší je, když nová pokolení vytvářejí nové hodnoty, často s kritikou toho, co bylo, ale současně dokážou respektovat a rozvíjet to, co přinesli ti před nimi. Slavistika, do níž patří odborný zájem o vše slovanské, tedy i slovenské a české, nepatří dnes k protežovaným oborům, to není třeba vysvětlovat. O to cennější jsou ti mladí, kteří se vydali touto nelehkou, zcela nekonjunkturální cestou. Někteří v tom mají dlouhou tradici, pokud vím také v Bratislavě, Prešově, Brně, Praze, Ostravě se konají různé konference, v době pandemie ovšem online, kde se mají mladí možnost prezentovat, ale i v jiných zemích to pěstují: třeba němečtí slavisté pravidelně organizují mezinárodní doktorandské konference – a to je dobře. Tento svazeček, v pořadí již pátý, obsahuje různá témata, ale také přístupy a postupy a je zajímavé, že zde najdeme opravdu styčné body. Jakkoli se dnes někdy tvrdí, že mladé generace nerady příliš přemýšlejí, že jsou povrchní a suverénní, což dílem způsobují postmoderní technologie, a je to jistě v určité míře pravda, není to však pravda celá. To, že ani jazykovědný článek nemusí být nudný, svědčí pojednání (v slovenštině) Jany Demelové o příbuzenské terminologii označující tzv. vyšší generace. Ten, kdo se někdy učil některé jihoslovanské nebo západoslovanské jazyky, ale i třeba východoslovanskou ruštinu, dobře ví, že je tam přehršle označení různých příbuzenských vztahů, ještě komplikovanější v nářečích, která jiné jazyky, některé tzv. západní, neznají nebo znají podstatně méně. Tyto jazyky, na Balkáně zejména rumunština, němčina (německá minorita) a albánština, do slovanských jazyků svým vlivem zasahují. Pozoruhodné je to, že nápor cizích jazyků někdy budil mimořádnou rezistenci; patrná je např. v srbštině, ale také v češtině, která je zvláště bohatá na jazykové varianty, různé zdrobněliny apod., slovenština zase na analytické, víceslovné výrazy („starý otec“, česky „dědeček“). Jazyk je svědectvím života svých nositelů, jejich hodnot a také dějin, je dokladem národní svébytnosti a zvláštního vidění světa, včetně mezilidské komunikace a pokrevních i jiných vztahů. Právě tato vlastnost slovní zásoby nejpřesvědčivěji dokresluje, že jazyk je zásadním znakem národní identity, kolem něhož probíhají zvláště tam, kde je tato identita dlouhodobě a permanentně ohrožována. Zejména u jižních Slovanů je patrné, že se na jedné straně dlouhodobě držely speciální lexikální jednotky pro minuciózní diferenciace příbuzenských vztahů pokrevních a nepokrevních, ale současně u mladých generací se jejich bohatství ztrácelo. Patrně bude dosti složité vyvozovat z podoby těchto označení příbuznosti nějaké širší závěry související s identitou národa nebo jazyka; patrně jde o složitý proces, který může vyjadřovat i rozporná hlediska a jsou dnes spíše nejednoznačným signálem. Otázky, které autorka klade, jsou zajímavé a jistě se na ně budou hledat i nadále nové a nové odpovědi.

Rusko se nestalo módou a výzvou Evropě a světu teprve v 18., 19. a 20. století, a to z různých důvodů, ale již za tzv. smuty („bouřlivého času“), kdy se stalo terčem polsko-litevské invaze a dějištěm občanské války, která skončila roku 1613 nastolením Romanovců, kteří v Rusku vládli více než 300 let. Historie tzv. Lžidimitrijů/Pseudodimitrijů, tedy falešných carů, což se v ruské historii v různých maskách a kostýmech vícekrát opakovalo, zaujala západní Evropu, stejně jako náboženské okolnosti. Látky se chápali Španělé a Angličané; anglické zaujetí Ruskem už v této době vrcholilo zejména v díle Johna Fletchera. Zuzana Dupalová, která o tom zasvěceně píše, si všímá různých variací této látky a také její jisté módnosti a atraktivity až exotičnosti ruských témat pro Západ všeobecně a vůbec různých výkladů a interpretací s dominancí katolického pohledu (ostatně např. rusko-ukrajinské téma zaujalo také anglické romantiky; vzpomeňme na Byronovu narativní báseň Mazeppa (1819).

Eliška Jiráňová zajímavě pohlíží na zdánlivě vzdálené literatury a jejich národní eposy – srbsko-ruské paralely – v díle českého spisovatele a znalce slovanského světa Josefa Holečka (1853-1929), autora rodové ságy Naši (1897-1930), odborníka na Rusko, Slovensko a slovanský i neslovanský Balkán, zejména na Srbsko a Černou Horu, překladatele Kalevaly a finských/čuchonských písní Kanteletar. Autorka nachází mezi těmito jen zdánlivě vzdálenými národy spojitosti v jejich uměleckém výrazu, jak to vlastně český znalec J. Holeček jistě i svou intuicí jasnozřivě postřehl. Autorka invenčně ukazuje na to, jak Josef Holeček ve finském folkloru našel slova slovanského původu, často ruského. Když se však podíváme na dějiny Finska, ani se nedivíme. Nejenže Finsko bylo do roku 1809 tak či onak volnější či těsnější součástí Ruského impéria, ale vztahy k Rusku nebyly zpočátku nijak nepřátelské; naopak Rusko podporovalo proti původnímu švédskému vlivu, jenž vznikl přirozeně, neboť Finsko bylo dlouho součástí Švédského království, finštinu jako spisovný jazyk na úřadech, slavné bylo vydání hrdinského eposu Kalevala, nejprve tzv. Pra-Kalevaly roku 1833, později Staré Kalevaly 1835 a nakonec Nové Kalevaly roku 1849, tedy v době, kdy Finsko bylo autonomní částí Ruska: ten, který shromáždil a editoval roztroušené ústní zpěvy, hlavně z Karélie, byl folklorista Elias Lönnrot (1802-1884), jemuž se připisuje snad polovina takřka 23 000 veršů, které napsal nebo výrazně přepracoval, do jaké míry – toť otázka. Mimochodem: takto asi vznikaly a byly publikovány možná všechny písemně ve staré době nefixované epické zpěvy, včetně islandských Edd, východogermánské Písně o Nibelunzích, možná i Slovo o pluku Igorově, které americký slavista, žák Romana Jakobsona Edward Keenan připsal zčásti i Josefu Dobrovskému a způsobil tím velký otřes ve slavistické a rusistické veřejnosti a další pojednání, která jeho jakoby definitivně vyvracejí. Později za cara Alexandra III. začala cílená rusifikace Finska, která samozřejmě narazila na odpor a tím vlastně začaly rusko-finské spory a války, vzniklo samostatné Finsko a vše vrcholilo tzv. zimní válkou let 1939-1940, kdy Finové přišli o rozsáhlá území, byť se bránili více než statečně, a účastí Finska v tažení wehrmachtu proti SSSR a potom „zvláštními“ vztahy na základě smlouvy, což trvalo prakticky až do roku 1991. Není zbytečné upozornit na to, že Finsko získalo vlastně poprvé státní samostatnost v prosinci 1917, když využilo dekretu o míru bez anexí a kontribucí Rady lidových komisařů. 6. prosince 1917 po rozhodnutí vlády Pehra Evinda Svinhufvuda schválil osamostatnění i finský parlament, ale válčící státy spojovaly uznání nového státu s oficiálním souhlasem Ruska, což se stalo na konci prosince 1917, kdy rozhodnutí podepsali Lenin, Trockij a Stalin po jednání se zvláštní finskou delegací v hlavním městě Petrohradě. (V Tampere je dodnes Leninovo muzeum – jistě také kvůli tradici finského dělnického hnutí – po rekonstrukci znovu otevřené roku 2016, a na Senátním náměstí v Helsinkách stojí socha cara Osvoboditele Alexandra II., který zrušil nevolnictví; za první ruské revoluce let 1905-1907 schválili Finové všeobecné volební právo i pro ženy spolu s Dánskem a Švédskem – Francie a Itálie např. roku 1945, Švýcarsko 1971, někde na kantonální úrovni až 1990). Fakta, s nimiž studie mladé slavistky souvisí, ukazuje na hlubinné kořeny těchto souvislostí.

Balkanistka Kateřina Kolářová se zabývá tzv. Strossmayerovou jihoslovanskou knihovnou a na širším pozadí jihoslovansko-českými kulturními vztahy i před rokem 1914, ale hlavně v meziválečném období mezi Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávií, a Československem. Je to přehlídka nesmírného úsilí z obou stran, které postupně – nehledě na pokračující snahy – přišlo dalším vývojem takřka vniveč: válkou, roztržkou s Titem a zánikem obou zemí a dalšími událostmi, které si jistě všichni pamatují. Fond knihovny je rozptýlen a vztahy mezi oběma stranami a nástupnickými zeměmi nejsou zdaleka tak intenzivní. Autorka je v hodnocení tohoto vývoje a stavu vztahů více než zdrženlivá, ale shromáždila materiál a fakta docela smutná.

Již sovětští strukturalisté a sémiotici vymysleli termín „petrohradský text ruské literatury“. Toto donekonečna napodobované módní sousloví neoznačuje ostatně nic jiného než téma bývalé metropole Ruské říše v ruské literatuře a každého pilného čtenáře hned napadnou jména Puškina, Gogola, Dostojevského nebo Bělého. Světlana Michálková si na tomto pozadí všímá jiného ruského sibiřského města, a sice Novosibirska (dříve Novonikolajevsk), kudy po železniční magistrále projížděli i českoslovenští legionáři, jak si vzpomenou milovníci legionářské literatury. A je to zajímavé, nabité doklady.

Lenka Odehnalová, brněnská doktorandka, dříve slovenská žačka prominentního rusisty Andreje Červeňáka, napsala rozsáhlou, původní a objevnou disertaci o Deníku spisovatele Dostojevského: zde si všímá u tohoto spisovatele jeho pojetí Ruska a Západu, jež nepřestává vzrušovat.

Zajímavou epizodu popisuje ve svém textu Isabela Vaverková, a to válečný proces pravoslavného duchovního, protojereje Nikolaje Ryžkova (1868-1920) obviněného v Rakousku-Uhersku z panslavistické propagandy a odsouzeného k trestu smrti oběšením, k čemuž nakonec (vzhledem k vstřícnému kroku Ruské republiky, a to propuštění uniatského metropolity Šeptického obviněného z protiruské propagandy, ve prospěch Ryžkova intervenoval na žádost ruské vlády španělský vyslanec ve Vídni) nedošlo a byl cestou císařské milosti propuštěn, zemřel v Petrohradě; materiály z jeho pozůstalosti jsou ve Slovanské knihovně v Praze. Ryžkovův obžalovací spis čítá 14 kapitol, je o něm poměrně rozsáhlá literatura (kněz sloužil v Karlových Varech/Karslbadu na počest carevny Marie Fjodorovny mši pro místní pravoslavné Rusy, kde se krátce po vyhlášení války modlil za vítězství ruských zbraní; byl potom zatčen a odvezen nejdříve do věznice v Chebu/Eger, později do Vídně, kde byl vězněn, mimo jiné spolu s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem, Josefem Scheinerem, Jaroslavem Preissem, Josefem Svatoplukem Macharem, obviněnými také z velezrady, a čekal na proces).

Karolína Velšová si zase všímá, jak se v jednom brněnském divadle objevil po roce 1945 v repertoáru ruský klasicista 18. století Denis Fonvizin (1745-1792) a jak byl dobově ideologicky vykládán.

Útlé knížce, zajímavé a podnětné, lze vytknout jen to, že se v ní nepodařilo realizovat požadovanou genderovou rovnost: všichni autoři jsou ženy s výjimkou dvou koeditorů.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Zvony v soumraku dozvonily, nebo střípky naděje? (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Rusko mladýma českýma očima (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Nápaditost, představivost, odvaha (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Český krtek v CIA (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. O českou národní identitu (Ivo Pospíšil)