Polemika, apologie, ale současně vysvětlení a pochopení

BLAHYNKA, M. Glosy k losu Člověka v době prokurátorů. Olomouc: David Voda, edice Rub, 2020.

Takto nápadně nazval svou novou knížku o Milanu Kunderovi (roč. 1929), v podstatě již druhou, známý literární vědec a kritik Milan Blahynka (roč. 1933). O jeho první, opravdu zevrubné knize, jedinečném opusu magnum o Milanu Kunderovi, jsem už psal (POSPÍŠIL, 2019). Vyzvedl jsem zde celkovou Blahynkovu koncepci vnitřní souvislosti Kunderova díla spojeného s obrazem zahrady a s číselnou poetikou, ale hlavně jsem ocenil partie Kunderova románu Oslava bezvýznamnosti (vyšel nejdříve italsky, teprve potom francouzsky, česky jako Slavnost bezvýznamnosti v brněnském nakladatelství Atlantis roku 2020 v překladu Anny Kareninové; Blahynka svou knihu vydal rok před českým vydáním románu). O románu se dost psalo (viz také doslov k českému vydání), ale Blahynkovy úvahy překonávají intelektuální esejističnost a dobírají se podstaty, byť někdy hypotetické. Blahynkův výklad je i tu velmi přesvědčivý a znovu ukazuje – v konfrontaci s jinými –, jak je důležité pozorně číst, a to nejen proto, že román není psán česky, a Blahynka umí jazyky srovnávat a interpretovat posuny významu a prezentovat skryté významy a skrytou českost či český ráz románu, byť spíše absentující; rádi jsme z knihy odcitovali zajímavě interpretované věty mířící právě k českému prostředí. Blahynkovu knihu jsem označil za klíčovou práci o Kunderovi jejím rozpětím a hloubkou. Právě ono české prostředí se stává epicentrem této druhé Blahynkovy knížky o Kunderovi. Je to vlastně polemika s knihou Jana Nováka (roč. 1953) Kundera: český osud a doba (Argo, 2020). Blahynka shrnuje svoje pozorování takto: „Na cestě ke své knize překročil Jan Novák dva bludné kořeny. První, když shledal, že úmorné úsilí vyzpovídat svědky života Milana Kundery nepřinese kýžená velice skandální odhalení. Druhý, když se ztratil v temném pohádkovém lese Kunderových mystifikací.“ Blahynkova kniha je sice polemikou, ale současně polemikou chápavou: autor se snaží proniknout k podstatě Novákova vidění Milana Kundery a příčinu vidí v jeho životní zkušenosti a „americkém“ pohledu na literaturu danou jeho vzdělávacími institucemi. Blahynka svou knížku, kterou opatřil na obálce zvětšeninou z Kunderova podpisu a na patitulu jeho kresbou, obojí převzato z pohlednice, kterou mu spisovatel poslal, rozdělil na několik trefně nazvaných kapitolek a doplnil ji jmenným rejstříkem. Začíná Dobou prokurátorů, krátkým textem, který demonstruje současné snahy obžalovávat spisovatele, což je normálně úlohou prokurátorů. Nejde tedy o dílo autora, jeho přínos a kvalitu, ale o skandální odhalení z jeho života. Kundera sám se tím zabývá ve svazku Setkání (Un rencontre, 1999, možná bychom volili i překlad Střetnutí, česky vyšlo jen dílem jako Zahradou těch, které mám rád, 2014). V eseji Co z tebe zbude, Bertolte (Blahynka cituje z druhého svazku Oeuvre, Gallimard, 2011) Kundera cituje partii o Bertoltu Brechtovi z osmisetstránkové monografie o Bertoltu Brechtovi profesora Marylandské univerzity; byl to zjevně John Fuegi (FUEGI, 2002), nyní emeritní profesor srovnávacích literatur, o němž se na www stránkách Marylandské katedry anglistiky (Departrment of English) píše, že „ his Brecht & Co. was named a New York Times Notable Book of the Year in 1995 and translated into several languages (among them, French, German, and Hebrew)“. Jeho odhalení je založeno na svědectví Very Teschert, kdysi vedoucí fotografické laboratoře v Berliner Ensemble, že Brecht smrděl: toto americkému komparatistovi sdělila roku 1985, tedy, jak Blahynka sarkasticky komentuje, „30 let po uložení smraďochova těla do hrobu.“ Tu se musel Milan Kundera, byť Brechta příliš nemiloval – na rozdíl od svého bratrance Ludvíka, kongeniálního českého překladatele jeho díla – německého dramatika zastat. Když toto napsal, Kundera jistě netušil, že podobný postup bude aplikován na něm, tedy hledání „zápachu“, senzačního odhalení. To přišlo, jak víme, roku 2008 v souvislosti s obviněním Kundery z udavačství, ale k tomu se nyní už nebudeme vracet, stejně jako k jeho mezinárodním ohlasům, včetně otevřeného dopisu několika světově renomovaných spisovatelů, mezi nimi nositelů Nobelovy ceny, jež byla Kunderovi zatím upřena. Novákova kniha způsobila poměrně značný rozruch a většinou byla hodnocena negativně, ale byly i kladné ohlasy, Blahynka vše poctivě uvádí a hlavně polemizuje s tím, že by snad Jan Novák nebyl kompetentním vykladačem (také zmiňuje své setkání s ním v jedné kavárně a píše i o tom, že mu Novák ve svazku děkuje za informace). Problém vidí v tom, že Novákův pohled na literaturu je „americký“, spočívající v mediální zkratce a mediálním zření autorovy osobnosti: „…kromě konzumního čtiva je na celém světě i velká literatura, která proniká k jádru existence člověka a doby, aniž je pro davy konzumentů čtiva nudná, ač ne plně srozumitelná; taková literatura někdy domněle exkluzivní přetrvává věky a nezná hranic“ (s. 67). V kapitole Člověk Milan Kundera v rukou… ukazuje na manipulaci s Kunderou: „Z nejčtenějšího českého autora ve světě se v rukou Jana Nováka stává ubožák, který zbaběle zapírá svou erotickou orientaci“ (s. 21). Následující kapitola Evropan Milan Kundera v rukou… dochází autor k závěru, že kniha Jana Nováka je knihou o „bytostném Evropanovi v amerických rukou“ (s. 26). Autor tento přístup vykládá podrobněji v kapitole Člověk Jan Novák, v níž analyzuje jeho argumenty, mimo jiné tzv. autoplagiátorství, „recyklaci“ Kunderových textů – k tomu má Blahynka jistě pádné argumenty: každý autor se k svým věcem vrací a znovu je promýšlí, přehlíží, případně koriguje. Podobně v kapitolce …na hedváb, kde kritizuje tvrzení, že anglické překlady Kunderova díla jsou lepší než originál: „Proto Kundera nesnáší, když překladatelé předělávají opovrhovanou, strohou bavlnu jeho vyprávění (často je to explozivní bavlna střelná, podle pořádného slovníku třaskavina) na hedvábí plesů a plesání, přepychu“ (s. 38). K tomu lze snad jen dodat, že je to asi reflexe amerického způsobu, jak vyrábět spisovatele v kurzech creative writing, tedy naučit je „řemeslo“ (nic proti tomu, spíše naopak), jak „vypulírovat“ ze syrové drsnosti elegantní úhlednost, ale to, co je podstatou skutečného umění, je obvykle vytěženo z „drhnutí“, střetávání, neúhlednosti. V kapitolce Pro domo… připouští, že Novák objevil Kunderovy texty skryté v novinách a časopisech, že to bude ještě práce jako na kostele a že to dnešní badatelé často zanedbali a to je Novákova zásluha (s. 43). A last but not least v kapitolce Samí stalinisté oprávněně polemizuje s označováním mladého Kundery ze stalinismu a ukazuje jeho skutečné názory vyjádřené poloskrytě i v jeho rané tvorbě. Nelze tedy ani souhlasit s jedním literárním vědcem, podle kterého byl Kundera v mládí nadšen novou ideologií a potom si tento názor opravil: ta rezervovanost a vidění „za roh“ bylo přece v Kunderovi od počátku, měl to v krvi i v rodinné anamnéze. Bylo by to sice lidsky jakoby pochopitelné, ale přenášet vlastnosti některých stále něčím nadšených českých autorů – jednou leninismem a budovatelstvím, podruhé socialismem s lidskou tváří, potřetí zase něčím jiným – a možná se ještě dočkáme dalších převratů –, mechanicky na osobnost Milana Kundery, je chybné; jeho pohled byl vždy hlubší. Ať už je problém Kunderova údajného udavačství jakýkoli, ať už jakékoli byly motivy tohoto pátrání, ať se stalo cokoliv, vypadá to na to, že celý příběh a jeho motivace a příčiny byly daleko složitější… Blahynkova kniha je argumentačně silná, stylisticky svěží, ale současně plná pochopení pro Kunderu i otevřená vůči jeho biografovi, s nímž polemizuje, ale současně chápe, proč to takto pojal jako výsledek jiného vnímání literatury a že tím Kunderovi via facti ani neublížil, neboť o to silněji vyniká zcela v jiné rovině se pohybující Kunderovo dílo. Blahynka se v poslední době ujal apologií různých jevů, ale nikdy to není apologie zaujatá a křečovitá, naopak argumentačně otevřená a vedená snahou o pochopení motivací a lidského profilu a odborného zázemí všech aktérů: to se mu – po knize o generaci takzvaných pětatřicátníků (Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků, dissertatio apologetica, 2017, viz naši recenzi: Romboid, 2018) – podařilo i zde, ještě zhuštěněji a snad ještě působivěji.

Literatura

POSPÍŠIL, I. Pečlivé čtení a invence aneb o Kunderovi jinak: co na to mladí kunderologové? Proudy 2019, č. 2, dostupné z: <https://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2019/2/pospisil_peclive_cteni_aneb_o_kunderovi_jinak.php>.

FUEGI, J. Brecht and Company: Sex, Politics, and the Making of the Modern Drama. Grove Press, 2002.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Region a světovost (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Sborník pětadvacíti a Sborník třinácti (Viera Žemberová)
2 | 2018
  1. Dvakrát stále záhadný Bezruč (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Vztahová práce ukazuje na naše dluhy (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Bibliografie nuda je? (Ivo Pospíšil)