Román a jeho interpretace

KUNDERA, M. Slavnost bezvýznamnosti. Román v příkladu Anny Kareninové a s doslovem Sylvie Richterové. Brno: Atlantis, 2020.


Skoro každý se o Kunderovi bojí psát: je to tak mnohoznačné, že se i vynikající teoretik může šeredně splést, natož pak povrchní kritik. Kundera je v českém prostředí po roce 1989 vnímán rozporně: pro starší je tu stín minulosti (kdo jej nemá?), jeho politická angažovanost z 50. a první poloviny 60. let, potom zase jeho samostatnost, hrdost a statečnost v druhé polovině 60. let, jeho disputace s Václavem Havlem a Jaroslavem Stříteckým, potom to, jak se k němu tehdejší Československo zachovalo, když ho zbavilo občanství, potom jeho komplikované znovunabytí až v roce 2019 zásluhou jeho obdivovatelů, jimž to neodmítl, předtím údajná aféra rozmáznutá některými českými médii, na niž zase jiní odpovídali v jeho prospěch, ale ne všichni. Nakladatelství Atlantis v Brně, jeho rodišti, monopolně vydávající české verze jeho knih s jeho svolením se s jeho souhlasem ujalo i jeho zatím posledního románu ve vynikajícím překladu skvělé české překladatelky. Kniha je opravdu reprezentativní: pěkně vybavená, se sofistikovaným doslovem česko-italské bohemistky. A v pozadí to, že manželé Kunderovi věnovali svou knihovnu a archív Moravské zemské knihovně, tedy snad se dosavadní ledy prolomily, a to už dříve známou konferencí a sborníkem.

Na této knize je podivných dost věcí: jednak je, jako všechny Kunderovy poslední romány, dost tenká, jednak se česky objevuje poprvé jeho dílo v překladu z francouzštiny, jednak zde autor zakazuje jakékoli filmové, divadelní a televizní adaptace. Román z roku 2013 byl vydán po prvním velkém světovém otřesu (2001) a před sérií dalších, neopakovatelných, jimiž graduje celosvětová krize a je svým způsobem tečkou za starým světem již svým dnes již historickým obrazem Paříže, již – jako po vzoru Michaila Bulgakova (vůbec má tento Kunderův román, ale jistě i další, s ruskou literaturou společného více, než by si možná sám autor přál, ale to je pochopitelné: bylo by podivné, kdyby takový teoretik a praktik románu minul fenomén zvaný ruský román) – procházejí podivuhodné, fantaskní postavy; současně si však i počteme z autorova nového uvažování o všem, tedy i o literatuře a románu. Román je – jako u Kundery vše – šifrou již svým názvem, svými vztahy a motivy, svými historkami. Struktura rozpadající se na jednotlivé postavy s emblematickými jmény, to je dnes běžná stavba románů, ale, jak nám píše v doslovu Sylvie Richterová, „Kundera už dlouho radí číst romány meditativně: mám pocit, že tuto metodu pro sebe uplatnil i u Chruščovových Vzpomínek“ (s. 111). Ano, to je u Kundery vždy zajímavé: na jedné straně velký odpor vůči mnoha ruským věcem, patrně zásah z roku 1968, který se ještě zcela nevstřebal, na straně druhé neustálé návraty k ruskému fenoménu v různých podobách. Ta vynalézavá Kunderova kompozice fascinuje: představení hrdinů (narážka na klasický román s jeho hrdiny), loutkové divadlo, Alain a Charles myslí na své matky, Všichni hledají dobrou náladu, U stromu poletuje peříčko, Pád andělů a Slavnost bezvýznamnosti. Kundera asi není postmodernista, ale hodně skrytá aluzivnost je základním stavebním kamenem jeho románů, jejich „textovost“ či „textualita“, nikoli jen „intertextualita“, tedy odvozenost z literatury, ono proslulé šustění papírem včetně románové tradice románské, ale také anglické, vždy mě napadá Laurence Sterne i s jeho pařížskými partiemi ze Sentimentální cesty po Francii a Itálii, loutkové divadlo v duchu „loutkáře“ W. M. Thackeraye, jména postav (Ramon-román, Kaliban aj.). A potom znovu ten nutkavý návrat, posedlost zkoumáním totalitarismu sovětského typu. A také už naznačená historka z Chruščovových Pamětí o čtyřiadvaceti koroptvích, z nichž ještě nezastřelených dvanáct (neboť střelec Stalin má jen dvanáct nábojů) čeká na to, až se Stalin vrátí s novými náboji, aby vyčkali své smrti, což má být skrytý výsměch politbyru, že čeká nehybně na porážku, aniž by se bylo schopno bránit nebo alespoň utéci. Našel jsem si tu pasáž v původním znění na internetu: nemyslím, že to lze vykládat takto hluboce. Je to prostě historka, které se lidé mimo Rusko příliš nesmějí, ale v Rusku samotném jsou tyto hyperbolické příběhy běžné a vyvolávají potěšení. To dopracovávání historky, jak o ní píše autorka doslovu, je už nadbytečné a podle mého soudu neúčinné, uměle protahované, jako když se vysvětluje vtip. Jeho smyslem je jeho víceznačnost, nikoli prostá aktualizace. Právě ty transformace, kdysi uváděné autorem románu v jiné souvislosti, například aktualizační spojování Tolstého povídky Hadži Murat s čečenskou válkou, je typické.

Sám si na nějaký jednoduchý výklad románu nemohu troufnout; oceňuji ovšem interpretace Richterové a potom Blahynky v jeho knize z roku 2019, o níž jsme už v SP psali.1 Zatímco Richterová vidí velké pozadí románu ve vyrovnávání s totalitarismem, Blahynka hraje spíše na českou notu a navíc vychází z široké motivické kontextovosti Kunderova díla i z jeho osobité „numerologie“: Jde mu především o sám název a význam „bezvýznamnosti“: „Není tím, že nyní paradoxně obdařil bezvýznamnost hlubším významem (slavit bezvýznamnost přece znamená jakoby mimo vůli autorovu a jakoby snad i proti ní, významně ji zvýznamnit), tím, že v ní objevuje hodnotu, jakou to, co se obecně považuje za významné, naopak zcela postrádá. Oslava bezvýznamnosti je tak přirozeně oslavou i autorovy rodné bezvýznamné země – z hospodářského, politického, vojenského, globálního hlediska země stále bezvýznamnější. Je návratem k ní, nejmenované, ležící mezi Paříží a Moskvou, mezi metropolemi, kde se ,odehrává’ fuga zatím posledního Kunderova románu a kde se významné věci propadají do bezvýznamna“ (uvedená kniha, s. 202). Oba interpreti se snaží najít v Kunderově románu nějaký dominantní úchytný bod a oba jej tedy aktualizují. Snad mají oba svou pravdu. Ona „bezvýznamnost“ tu je klíčová, stejně jako předtím „nesmrtelnost“, pomalost“, „totožnost“ a „nevědomost“, jsou to klíčové znaky naší civilizace, která ztrácí svou nesmrtelnost a totožnost a z nevědomosti a v nevědomosti se pomalu blíží k své bezvýznamnosti. Kunderovy romány jsou, ať chceme nebo nechceme, signály našeho času.

Ivo Pospíšil


[1]POSPÍŠIL, I. Pečlivé čtení a invence aneb o Kunderovi jinak: co na to mladí kunderologové? (BLAHYNKA, M. Sedm kapitol o díle Milana Kundery. Ilustrace Michaela Doubková. Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2019.) Slovenské pohľady 2020, č. 5, s. 140-147.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Edice a interpretace (Ivo Pospíšil)
  2. Ján Zambor básník (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Sborník pětadvacíti a Sborník třinácti (Viera Žemberová)
1 | 2016
  1. Literárny život v minulosti a dnes (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Расширенная реценция творчества Ирины Захариевой (Доцент доктор Татьяна Федь)