Novinář, který ví a umí

Milan Syruček: Soukromí prezidentů. Česká citadela, Praha 2020. ISBN 978-80-88382-09-6.


Jméno Milana Syručka jsem poprvé poznal jako středoškolák v 60. letech minulého století, kdy nám učitel doporučil odebírat mládežnické noviny, deník tehdejšího ČSM Mladá fronta, kde novinář Syruček pracoval. Svoji kariéru spojil s novinařinou, ale také s různými organizacemi mládeže a jeho jazyková kompetence mu umožňovala pohybovat se v Mezinárodním svazu studentstva, kde získal důležité kontakty i pro budoucnost. Koneckonců to vše využil ve vlastních knihách, jichž napsal v posledních desetiletích řadu, ale mimo jiné i v překladu knihy mluvčího prvního a posledního, nedávno zesnulého sovětského stranického šéfa a prezidenta Michaila Gorbačova Andreje Gračova (Viz Spoza Moravy, Slovenské pohľady 2019, č. 6). Tato kniha dokládá také jeho znalost frankofonního světa a zejména Francie samotné, kde nějakou dobu služebně pobýval, ale také některých jejích politiků. Do značné míry záhadná – a autor to ještě svým matným komentováním posiluje – je jeho potenciální spolupráce s tajnými službami, nejen tehdejší československou výzvědnou službou, ale také s Francouzi a snad i Američany, nicméně přesně to asi nelze zjistit a autor nám s tím příliš nepomáhá a my nevíme, co vlastně prozrazuje a co si naopak nechává pro sebe. Svých znalostí a známostí využil i při koncipování knihy, která vyšla v předdveří dalších velkých zvratů, jistě v mnohém srovnatelných s převraty konce 80. let 20. století, vychází v roce rozvinutí covidové pandemie, jež změnila celý svět, a také války na Ukrajině a dalších konfliktů, které hrozí vyvoláním celosvětového požáru. Syručkův svět – a novinář, nehledě na pokročilý věk (roč. 1932) má mimořádnou fyzickou i duševní kondici a je skvělý – není černobílý, autor „nekope“ za žádný vyhraněný tým nebo politickou stranu jako valná většina našich dnešních novinářů veřejnoprávních a soukromých médií; vidí svět v jeho složitosti a stejně tak lidi, v tomto případě politiky, v něm. Bohužel tento typ novinářů ze starého, již překonaného světa, valem mizí. Proto je jeho kniha atraktivní, přináší někdy až šokující, brizantní informace a je založena na značné míře empatie k lidským činům. V českém kontextu mi tento senior české žurnalistiky par excellence připomíná z mladší generace Tomáše Koloce (roč. 1977) a jeho komentáře z literatury. Kniha je ovšem kvalitativně ne zcela vyrovnaná: nejlepší jsou partie, které vycházejí z novinářovy a publicistovy vlastní zkušenosti, méně atraktivní, působící spíše jako textová „vycpávka“ jsou části zprostředkované literaturou nebo jinými osobami, ale i ty jsou dobře napsané. Autor rozdělil svou knihu na oddíly podle zemí. Na prvním místě stojí samozřejmě jeho milovaná Francie. Každý oddíl, tedy i tento, obsahuje úvod, kde se shrnují prezidentské zvyky, sídlo apod. Dobře napsaný je medailon o Charlesi Andrém Josephu Marie de Gaullovi, jak zní generálovo a prezidentovo celé jméno. Ten je vytvořen s velkou empatií a Syruček je tu nejen novinářem, který zaznamenává pozoruhodné detaily, ale také spisovatel s uměleckým cítěním. Všímá si také Čechů v jeho exilové armádě, postoje Edvarda Beneše, také prezidentova denního režimu, s jeho pozice za alžírské krize a za pařížského jara 1968 a později, přičemž ho chápe jako demokratického politika, který uměl vládnout, tedy používal různé měkké i tvrdší metody, ale vždy v rámci ústavního pořádku, člověka statečného a odpovědného. O něco sušší je portrét Valéryho Giscarda d’Estaing, poněkud detailnější je pojednání o Françoisi Mitterrandovi, s nímž se setkával už v době, kdy zdaleka nebyl prezidentem. Vrací se k dobře známému otcovství nemanželské dcery a k jeho utajované nemoci, k jeho bonvivánství, karbanictví a jídelníčku. Mitterrand byl milovníkem kultury a Syruček se zmiňuje o tom, že při cestě do Bratislavy v 90. letech 20. století četl Kunderův román Immortalité, kde je přímo zmiňován – problém nesmrtelnosti ho asi velmi zajímal. Dalo by se říci, že Syručkův vztah k Mitterrandovi byl mezi všemi popisovanými osobnostmi snad nejbližší; nemůže vynechat povinnou zmínku o známé snídani s československými disidenty v roce 1988. S François Reném Chiracem se Syruček seznámil roku 1990, kdy budoucí prezident byl starostou Paříže. Byl to poněkud paradoxně Mitterrandův politický spolupracovník (v době jeho prezidentování byl premiérem), také bonviván, jemuž nic lidského nebylo cizí: za její podporu charity snížil DPH na prodej desek Madonny a ta mu při jednom vystoupení hodila své kalhotky: jak Syruček se sarkasmem jemu vlastním poznamenává, může se jimi i podobnými trofejemi kochat, když manželka není doma. Sleduje také jeho politický vývoj od krajní levice k pravici. U Nicolase Sarkozyho upozorňuje na jeho původ z maďarské nižší šlechty, na jeho nelehké dětství a mládí.

Partie o USA zahajuje – kromě klasického úvodu o Bílém domě – partie o Johnu Fitzgeraldovi Kennedym. Nemá smyslu opakovat známé věci včetně karibské krize, vztahu k Marylin Monroe nebo atentátu: spíše zaujme dnes již známá část jeho života, kdy asi i pod vlivem takto orientovaného otce, diplomata a politika, obdivoval nordickou rasu, Německo a Němce – ostatně jako mnoho Američanů a Britů. Roku 1939 navštívil Protektorát Böhmen und Mähren (Německo také 1937 a 1945). Jeho diplomová práce (1940) se ostatně týkala mnichovské dohody, kterou obhajuje, a ještě v jejím upraveném vydání vidí její nezbytnost a zdůvodňuje to tím, že Británie nebyla na válku ještě připravena (dost nám to připomíná obhajobu paktu Molotov – Ribbentrop jako krok k možnosti oddálit napadení SSSR, který také nebyl připraven). Jinak se hodnocení jeho politické a prezidentské role neliší od zavedené tradice. Zajímavé je hodnocení úlohy Richarda Nixona, který – nehledě na nedobrovolný konec kariéry – udělal řadu pozitivních kroků, zejména v mezinárodní politice. Podobně vidí Ronalda Reagana. Oddíl o Rusku začíná úvodní partií o Kremlu, Rudém náměstí a Leninovu mauzoleu. První na řadě je Michail Gorbačov, u něhož ukazuje na jeho rozpornost, na jeho diametrálně odlišné hodnocení v Rusku a v zahraničí. Věnuje se i jeho českým známostem a manželce Raise. U Borise Jelcina nemůže pominout jeho alkoholismus, ale jinak je důležité, že s oběma politiky se osobně znal, s Gorbačovem udržoval kontakt v podstatě až do jeho smrti, s Jelcinem spíše zprostředkovaně. Do medailonu o Vladimiru Putinovi nemohl Syruček vložit poslední vývoj, ale krize už začala roku 2014 anexí Krymu a vznikem dvou republik na východě Ukrajiny. Naopak v oddíle o Ukrajině chybí současný prezident, zato tam jsou Leonid Kravčuk, Leonid Kučma a Viktor Juščenko. Ze státníků jiných zemí tu najdeme portrét Eduarda Ševarnadzeho, finského prezidenta Sauli Niinistö, kyperského arcibiskupa Makaria, dokonalé je pojednání o Ho Či Minovi – všechny Syruček tak či onak znal, ale o vietnamském vůdci píše s neskrývanými sympatiemi – a nezamlčí, že on sám jako známý novinář sehrál patrně klíčovou roli v americko-vietnamských mírových jednáních v Paříži. Ve Vietnamu strávil jako zpravodaj poměrně dlouhou dobu a detailněji popisuje historii francouzské a americké invaze, jejich příčiny a důsledky. Nezapomíná ani na Afriku (malijský prezident Modibo Keita), pojednal o bratrech Raulovi a Fidelovi Castrových, z československých a českých prezidentů připomíná T. G. Masaryka (jeho vztah k ženám, vycházeje z nedávno publikovaných monografií), Edvarda Beneše, vynechává Klementa Gottwalda, líčí dále Antonína Zápotockého (hodnotí ho spíše kladně s výjimkou tragické měnové reformy) a Antonína Novotného (dobrovolně si nechal snížit plat, slabé vzdělání, problémy na Slovensku), Ludvíka Svobodu (v podstatě kladně vidí jeho roli na tzv. moskevských rozhovorech), Gustáva (Augustína) Husáka (znal se důvěrně s jeho synem Jánem), kde vychází také z proslulé Macháčkovy monografie, a Václava Havla; záměrně se nezmiňuje o Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi jako o žijících a v podstatě stále v politice působících, což by podle něho nebylo etické (s oběma se zná, ale už se příliš nestýká).

Syručkova kniha – nehledě na bohužel neopravené dosti četné překlepy a chyby, které mohla odstranit pečlivější korektura a redakce – patří svou skutečnou nezávislostí (ani mi to zprofanované slovo nejde do klávesnice), samostatností a nečernobílostí k velmi dobrým příspěvkům k poznání mezinárodní politiky, i když se vlastně týká soukromí politiků, o to více, že často vychází z osobních zkušeností. Tato často útěšná četba – bez ohledu na popisovanou dobu studené války, která se někdy dotýkala i války horké – ukazuje skutečné osobnosti, které nám dnes chybějí, a je stále jasnější, že takový svět už zanikl a že Syručkova kniha je jen nostalgickou vzpomínkou.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Anglosaské pojetí lyriky (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Měl rád život a varoval nás (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Psychológia literatúry (Alexandra Lenzi Kučmová)
2 | 2017
  1. Žurnalistické objevování objeveného (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Nelhostejný člověk v lhostejné zemi aneb medicína proti stádnosti (Ivo Pospíšil)