Ivo Pospíšil

Abstract

The war, the military service and soldiers in the work of Alois Jirásek represent the thematic and constructional kernel of his artistic creation, its total dominant features, forms the framework of his work, the main mover, a thematic source of the plot, the background of the plot, the source of memories, a reminiscence or a parable. For Jirásek, the most important category is that of the nation and its language, not an independent state he conformed with only after 1918. It is supported with his small prose works and his activity and opinions during the First World War. The realistic, sober conception of war as an everyday activity, a peculiar „work“ and a source of cognition was inspiring and stimulating also in further genesis of the literary reflection of war in world literature. The Slavonic and world context of Jirásek’s prose about war and soldiers demonstrate his – for numerous quite surprising – originality. Jirásek, however, has not written his works neither in English, nor in French, German and Russian.

Key Words

War, military service, soldiers, Alois Jirásek, the category of nation and its language, loyalty, sober conception of war and realism, Slavonic and world context

Dvacáté první století znovu prokázalo, že budoucí světová válka, v pořadí třetí, nemusí být jen tématem dystopické literatury a filmu, že je něčím zcela reálným a o to nebezpečnějším, že již v podstatě nežijí generace, jež takový zničující konflikt zažily, i když každá taková válka je přirozeně jiná a lidstvo se obvykle připravuje na válku, která už byla. Válka jako něco v životě lidstva a člověka bohužel zcela přirozeného, jako událost, která mění svět a „řeší“ dosud „neřešitelné“ konflikty byla a je jedním z dominantních témat krásné literatury. Existuje i specifický proud v literární vědě, jenž se touto problematikou z hlediska tématu, ale i tvaru zabývá, u nás např. díla Miroslava Zahrádky (1969, 1996, 1977, 1980, 1986, 1973), jenž z tohoto okruhu – asi jako v českém prostředí jediný – učinil dominantu své vědecké tvorby. U některých národů je válečné téma exponováno silně, u jiných slaběji, v každé národní literatuře je jinak artikulováno, což není bez souvislosti s dějinnou zkušeností a mentalitou.

Nápadnost a výraznost obrazů války, vojny (i ve významu války) a vojáků v díle Aloise Jiráska (1851–1930) je zřejmá: nelze ani jinak, když jde primárně o autora historických próz, které tendují k encyklopedickému podání českých dějin v rozsáhlém časoprostorovém okruhu. Jak jsme již napsali ve dvou sbornících Společnosti Aloise Jiráska (POSPÍŠIL, 1996, 2008), autor byl romanopisec, ale hutněji a stylově působivěji si počíná jako povídkář a novelista, umělec s neobyčejným citem pro estetiku, kulturu a ducha doby (Zeitgeist); přitom žádnou epochu nevidí – i když kritika často tvrdila pravý opak – schematicky, černobíle: to se týká i klíčových období, jimž se věnoval, husitství, protireformaci a obrození. Husitství vidí, jak je všeobecně známo, diferencovaně a s určitým odstupem od jeho nejradikálnějších a eschatologických složek, v Temnu sugestivně líčí barokní projevy v lidské každodennosti, později ornamenty libertinského rokoka, v obrození nejen jeho historicitu a sentimentální fanfarónství, ale i střízlivost, střídmost a pevné základy ekonomické a vzdělanostní. Jako červená nit prochází Jiráskovými velkými romány především idea národa, jazyka, kultury, umění a z toho vyplývající antropologické dominanty, která se – jako biologický organismus – hrozí zániku, obnovuje se, revitalizuje, přičemž otázka zcela samostatného státu tu není položena, ale vychází ze všeho jako potenciální vrstva národní ideje, alternativní součást všeobecného lidství.

Sté výročí vypuknutí tzv. Velké války (1914–2014), které se od roku 1939 dostalo řadové číslovky „první“, vyvolalo v život řadu více či míně odborných pojednání, z nichž mnohá nejen upozorňovala na totální selhání tehdejších politických elit včetně levicových, tedy speciálně socialistů a sociálních demokratů (až na čestné výjimky), ale i na možnost připojit k počtu „dvě“ ještě jedno číslo: tedy hledání paralel mezi léty 1914 a 2014 (viz naši studii: POSPÍŠIL, 2014). Našlo se jich hodně, dokonce tolik, že se můžeme jen divit, že už třetí světová válka dávno neprobíhá. Důvody jsou nasnadě: lidstvo se naučilo s válkami (byť menšími a lokálními) a ve válkách žít a dokáže je regulovat, popouštět „ventily“, a bránit tak globálnímu výbuchu, ale to vše jen na bázi nerovnosti jednotlivých světových geopolitických areálů. Války vedou nebo se na nich podílejí Euroameričané, vedou je mimo své území, často i bez pozemní armády, tedy s minimálními ztrátami, na úkor jiných kulturních a civilizačních okruhů, a to nejen ozbrojenců, ale hlavně civilistů, bezbranných žen, dětí a starých lidí. To se v budoucnu nemůže nevymstít, neboť lidstvo je nedělitelné: jeho dělení na chudé a bohaté, na ty, kteří bydlí, a bezdomovce, několik privilegovaných rodin a dolních sedmi miliard, není produktem přírodní zákonitosti, ale způsobu vládnutí a sobectví, tak i válečné konflikty jako pokusná plocha pro lidi i destrukční mechanismy nejsou osudová nutnost, ale výsledek organizované lidské činnosti. Především překvapí rádoby fatalita a naprostá bohorovnost vládnoucích elit, ale, jak ukazuje ve svém díle právě Alois Jirásek, tak tomu bylo vždy, jen disponibilní možnosti těchto elit byly mnohem menší a podstatně méně destruktivní – jistě to platí i o obou světových konfliktech, nikoli jen o válkách, bitvách a bitkách, jež autor demonstruje ve svých prózách.

Na základě řady drobnějších próz (STEJSKALOVÁ, 1955) lze se pokusit o jednoduchý nástin typologie páteřního okruhu války v Jiráskových drobných prózách:

1. Válka představuje tematické a výstavbové jádro díla, jeho totální dominantu.
2. Válka tvoří rámec díla.
3. Válka je hlavní událostí, hybatelem syžetu.
4. Válka je tematickým pramenem syžetu.
5. Válka je pozadím syžetu.
6. Válka je pramenem vzpomínek, reminiscencí.
7. Válka je podobenstvím.

Jirásek jako realista dospívá až k symbolice, zobecnění zřídkakdy a jestliže ano, vždy vyrůstá z konkrétního popisu a příběhu; válka je mu vlastně v tomto instrumentálním spojení pramenem příběhu (story-telling). Válka je také velkou událostí, kterou se spouští syžetový řetězec, větší než jakákoli myslitelná událost, snad s výjimkou přírodních a kosmických katastrof.

Určitým vodítkem k přítomnosti války, vojny a vojáků v Jiráskově díle jsou jeho praktické postoje mimo literaturu (TSCHORN, 1923).¹

Nelze popřít, že jsou rozporné a zrcadlí to, co obsahuje i jeho dílo o válce, vojně a vojácích, jak o něm píšeme dále. Na jedné straně stojí silně ambivalentní Pozdrav českým vojínům v poli roku 1915, na straně druhé Pozdrav československému vojsku a Pozdrav československému sibiřskému vojsku. I když se Jirásek v pozdravu z roku 1915 odvolává na slávu českých zbraní, jeho pozdrav vlastně vojáky povzbuzuje k boji za zájmy jejich široké vlasti – Rakouska-Uherska: „I tenkrát bylo válčení těžké, plno útrap, přece však nežádalo takového napětí sil v každé době. Zimní válka bývala vzácností a vojáci trávili zimní čas v zimních bytech. Tu byly klid, ticho a – dlouhá chvíle […] Mnohé z Vás jsem viděl táhnout z Prahy do boje, s pohnutým srdcem hleděl na zacházející řady, jež provázeli Vaši milí na poslední rozloučení. Dnes bych naslouchal já Vašemu vypravování, dnes byste Vy, stateční vojínové a účastníci obrovských zápasů, jakých nebylo, co svět světem, mohli sami vypravovat o nich, o svízelích polních, o těžké povinnosti. – Ale Vy mužně mlčíte. Jen na domov byste se optali, na který vespolek v družných hovorech u ohně, v zákopech i ve chvílích samoty, na noční stráži vroucně vzpomínáte […] A proto snad dobře přijmete tento list, třeba že Vám nepřináší ani kratochvíle ani zprávy, po které toužíte. Ale přichází z domova, z milé vlasti a může Vám říci a říká, Vám všem krajanům od Šumavy až do Karpaty, jak na Vás vzpomínám...“ (TSCHRON, 1923, s. 584). Zajímavá je formulace rámující „vlast“: od Šumavy ke Karpatům. To by mohlo sugerovat Čechy i Slováky, ale spíše to odkazuje k západovýchodnímu rozpětí monarchie: o Karpaty se také vedly nejtužší boje, vlastně tam vedla hlavní fronta s Ruskou říší. Jak si toho loajálního dopisu byl vědom, ukazuje pozdrav československým legiím z roku 1919, kdy už bylo dávno jasno: „Roku 1915 jsem byl vyzván, abych napsal něco českým vojákům do pole. Psáti do rakouského vojenského listu! Spoután psáti českým hochům v cizích, nenáviděných službách, nuceným bojovati proti svým, tvrdě hnaným prolévati svou krev pro vítězství našich odvěkých nepřátel!“ (TSCHRON, 1923, s. 588). Jistě to tak v roce 1915 necítil a také to tak nebylo, tedy ani takové masové nenávisti k monarchii (ostatně to, že po vzniku československých legií bojovali často Češi proti Čechům, je známé): Masaryk sotva stačil zahájit svou zahraniční akci, samostatný stát a jeho uspořádání byly doslova ve hvězdách, mnozí se s ideou samostatného českého nebo podobného státu ani neztotožňovali. To, že Jirásek hájil spíše českou minulost a český národ a jeho jazyk než budování samostatného státu vyčleněného z celku monarchie, potvrzuje i jeho návštěva v Temešváru, jak ji dosvědčuje autor plukovník Josef Čejka. Bylo to koncem března 1916, kdy Jirásek přijel za svým synem Jaromírem. Procházky a veselé debaty daleko za frontovou linií rozhodně nesvědčí pro nějaký Jiráskův politický protirakouský radikalismus, to by asi autor črty neopomněl radostně sdělit. Šlo zejména o večírky a pití piva: „Celkem pobyl mistr Jirásek osm dní v našem středu, a když se vydával na zpáteční cestu, dali jsme mu zase cestovního maršálka, tentokráte nadpor. Dra Hradeckého, který jel do Litomyšle na dovolenou. Také celou zpáteční cestu konal náš drahý mistr ve vozech vyhrazených důstojníkům“ (TSCHRON, 1923, s. 646). Co dodat? Asi to, že měl spíše pravdu jeden současný český politický činitel, když varoval před mytizací národních dějin – jak v literatuře, tak ve skutečnosti. A národní elita a její rodinní příslušníci žili a žijí vždy jinak než tzv. prostý člověk, jak se říkalo dříve, nebo řadový občan, jak se říká nyní.

Jirásek i ve svém díle vidí válku/vojnu (i ve významu války i vojenské služby) jako součást lidského života, jako něco, co jej určuje, zásadně mění a mění tím i člověka samotného. V. Šklovskij (1978) ve svých úvahách o próze činí rozdíl mezi tzv. západním a ruským pojetím války v tom, že např. pro Stendhala je válka jen jedním aspektem lidského života, zatímco u Lva Tolstého je epochálním rámcem, jehož je člověk součástí. U Jiráska vidíme, že to nemusí stát proti sobě: válka přichází jako osudová síla, ale současně člověk s válkou a ve válce žije, je součástí jeho každodennosti. Trochu to připomíná „zákopovou pravdu“, o níž psali sovětští literární kritici, když komentovali „mladou“ válečnou prózu 50. a 60. let 20. století (Jurij Bondarev, Grigorij Baklanov aj.), ale může připomínat i poetiku „věcných“, deziluzivních válečných próz, např. novelu Stephena Cranea (1871–1900) Rudý znak odvahy (The Red Badge of Courage, 1895) nebo poetiku americké Lost Generation, zejména Ernesta Hemingwaye; u nás na toto téma psal Miroslav Zahrádka (1969, 1996, 1977, 1980, 1986, 1973), největší český znalec tohoto problémového okruhu v moderní ruské literatuře a v podstatě vůbec.

Jirásek vše vidí podobně jako A. S. Puškin v Měděném jezdci (Mednyj vsadnik, napsáno 1833): pravdu vůdců i malých lidí nahlíží souběžně, je to realita, kterou i v její rozpornosti musíme přijmout, neboť i vládci jsou lidé. Jak říkával jeden můj univerzitní učitel: Život je boj, ale když je to jen samý boj, už to není žádný život. Nemyslel tím ovšem jen na skutečnou válku. Lidé žili vždy v boji nebo v bojové pohotovosti; v tom byli vždy na válku dobře nebo alespoň přiměřeně připraveni a adaptováni a jsou dosud, i když nikoli na každodenní biologická strádání, jež z ní vyplývají. V povídce Na Chlumku (1889) je tato permanentní válečná pohotovost jasně viditelná ve větách: „Co bude s dvorskými, přitrhnou-li Němci?“ Nebo: „Vypravoval hrozné věci o ukrutnosti braniborské“ (STEJSKALOVÁ, 1955, s. 15). Idée fixe je přitom vždy to, jak válce nebo boji zabránit, jak společnost stabilizovat: „Tělo bez hlavy je mrtvo. Šlechta je nejmocnější, ta by se nejvíc cizincům vzpírala. Proto pryč s ní. Až bude zničena nebo hrubě slába, pak se již zastrašený lid poddá. Toť smysl těch měšťáků německých a Braniborů. A protož, milý Zdislave, víš, co činiti“ (STEJSKALOVÁ, 1955, s. 11). Jistě není náhodné, že šlechta je tu jádrem státu a „měšťáci“, tedy buržoazie již tehdy poněmčelých měst, nejsou zmíněni jen mimochodem. Představa klíčové úlohy šlechty ve společnosti a stesk při jejím mizení – a nemusí jít jen o šlechtu národní, tedy českou (viz toto téma u B. Němcové) – jsou v české literatuře 19. století silné, stejně jako idea oživení slovenského zemanstva u Svetozára Hurbana Vajanského, věčné Puškinovy nářky nad nezralostí ruské šlechty a jejím nízkým původem po období tzv. smuty (sám k takovým ostatně patřil). I to může být předmětem seriózních úvah, neboť volní faktor v dějinách není okrajový, stejně jako prosazování určitého řádu spojeného s etickými pravidly. Jak s tím souvisejí deterministická filozoficko-ekonomická učení té doby včetně marxismu, by mohlo být objektem zase dalších úvah i na materiálu literatury.

Ona šlechtická pevnost a naplňování řádu jsou viditelné i v drobné ilustrativní próze (spíše jako příloha hodiny dějepisu) Bitva u Kresčaku (1903). Maně vzpomenu, jak velký zážitek jsem měl ve věku asi 20 let ve velšském Caernarvonu, kde jsem na známém investiturním hradě následníka anglického trůnu skutečně uviděl „černým princem“ (Edward of Woodstock, 1330–1376, tehdy od roku 1340 Prince of Wales) podle rytířské etikety ukořistěný trofejní erb Jana Lucemburského se známým heslem „Ich dien“, stejně jako to, když jsem v jednom časopise z 90. let 20. století zabývajícím se počítačovými hrami, četl recenzi na jednu z nich, která byla z angličtiny přeložena poněkud tajemně jako „medievální bitva u Crécy“ (tedy: „středověká bitva u Kresčaku“) – to, co bylo každému Čechovi známé, se pro další generace stalo nepochopitelnou šifrou.

Jirásek není ve svých prózách útlocitný pacifista: jeho válka má různé dimenze, které stojí často v rozporu; jinak řečeno, valence války a člověka jsou různé. Zaznívá tu i jistá militaristická hrdost na Čechy spanilých jízd k Baltu, na bratříky v horních Uhrách nebo v bitvě u Varny.

Specifický je Jiráskův popis bitvy, bitky nebo i většího válečného tažení: i příroda je tu dynamická, neboť válka vše mění; na pozadí mrtvol si všimneme i utrpení přírody, které je ovšem v dnešní době mnohonásobně větší.

Válka je jistě zločinem proti lidstvu a člověku, v němž probouzí ty nejhorší vlastnosti, na druhé straně však obnažuje skutečného člověka na rozdíl od člověka umělého, spoutaného různými pravidly. Člověk je tu především myslící zvíře a konflikt, jenž v něm za války probíhá, svědčí jen o tom, že kýžená proměna, kterou od člověka chtěli Buddha nebo Ježíš, se zatím nerealizovala. V tom je Jirásek znovu bytostným realistou – na rozdíl od Lva Tolstého, studenta orientalistiky v Kazani, čtenáře Petra Chelčického, jenž nakonec dospívá k pacifistické negaci války jako takové.

Jirásek neuvažoval – na rozdíl od jiných – o válce jako o nezbytném prostředku početní regulace lidstva (ovšem spolu s pandemiemi, možná i uměle šířenými pod příkrovem utajení) – spíše jako o prostředku lidského poznání a zmocňování se světa. Válečná tažení byla, jak známo, vždy pramenem informací o cizích zemích. Češi vídali doma Němce, Francouze, Rusy, Švédy, Tatary, sami se s nimi setkávali na jejich územích při vlastních taženích nebo jako žoldnéři v cizích armádách. Vedlejším produktem válečných tažení byla často vyprávění příhod: kupci se špionážními úkoly a vojáci byli tak nositeli proslulé migrace syžetů. Veškeré lidské, tedy i civilní technologie, jsou ostatně vedlejším produktem vojenského průmyslu, jenž slouží válce: zbraňové systémy, počítače, léky: zlí jazykové dokonce tvrdí, že vše podstatné už bylo vynalezeno, jen se to kvůli některým firmám, třeba farmaceutickým, nesmí dát do oběhu a možná i z důvodů bezpečnostních a filozofických, které by ohrožovaly sám lidský rod a vedly k neřešitelným situacím (např. problémem materiální nesmrtelnosti se literatura vždy silně zabývala, na bázi nekonečného řetězce „náhradních dílů“ se jí zabývá i současná filozofie a ukazuje se, že je to věc akutní a jen těžce v dnešních poměrech řešitelná).

Například novela V Pekle (1879) ukazuje na to, jak válka zamíchá lidskými osudy: válka jako demiurg lidských setkávání, válka jako projev osudových náhod. Válka přináší nejbarvitější příběhy a objímá celý lidský život včetně sexuality: markytánky (stejnojmenná povídka z roku 1877), osudy mladých Francouzek (Balada z rokoka, 1900); válka byla také zdrojem poznání cizích jazyků a cizí mentality (Husaři, Felice Tankredo, Tčevská hranice, U domácího prahu); ve válce Jirásek také uviděl náboženské rozdělení národa (problém evangelických emigrantů v pruském vojsku – ten byl důležitý zejména ve východních Čechách a Jiráska zaujal natolik, že se stal až emblematickým v Temnu).

Jirásek ve svých drobnějších prózách ukázal, že určitá militarizace je obrannou vlastností lidské společnosti: také církev byla přirozenou ozbrojenou silou a vojensky organizovaným společenstvím (zejména některé církevní řády, např. řád současného papeže Františka – Societas Iesu).

Válka jako násilí spojené s mobilizací nejagresivnějších vlastností člověka současně probouzí i etické vrstvy psychiky, které nepříliš psychoticky označujeme jako svědomí. Stejnojmenná Jiráskova povídka z roku 1887 připomíná jednu Čapkovu povídkovou miniaturu – moderní exemplum, a to Vražedný útok ze souboru Povídky z jedné kapsy (1929), na niž si vzpomněl i ruský prozaik Vladimir Těndrjakov (1923–1984) ve své dystopii – nikoli náhodou je téma Karla Čapka a Aloise Jiráska ve svých rozporech tak brizantní. (Viz o tom přímo či nepřímo naše recenze a studie: POSPÍŠIL, 1988, 1981, 1990, 1999.)

Jirásek se ani jako realista – nebo právě proto – nevyhýbá existenciálním problémům, které válka vyvolává, tedy ani známému trianglu život – láska – smrt (V Pekle, Felice Tankredo, U domácího prahu aj.). Ke krajní poloze paraboly Jirásek dospívá ve známé črtě Mudrcové (1880), kde proti sobě staví dva nepřátelské vojáky – oba Čechy – a dva filozofy v čele vojsk – Josefa a Friedricha (Bedřicha); zájmy obou malých jsou jiné jen zdánlivě; oním mostem, který se tu staví, je národ. Vojáky spojuje nikoli obecný humanismus, ale jazyk (jak jinak je tomu – a ve zcela jiné poloze – v Dobrém vojáku Švejkovi!).

Několik volných, nikoli však libovolných úvah o válce, vojně a vojácích u Jiráska nás přivádí k obecnějším zjištěním. Jestliže Jirásek pokládá za nejpodstatnější kategorii národa vyjádřenou především jazykem, je už zřejmější jeho ambivalentní postoj k válce i např. k habsburské monarchii či Rakousku-Uhersku. Cílem je národní samostatnost, idea budování státu je až druhořadá a vyplývá spíše z aktuální reality: zde byla československá zahraniční akce využívající války a jejích výsledků stejně účelově pragmatická jako Leninova cesta přes Německo do Petrohradu a revoluce v oslabeném Rusku nebo Tisova akce v Berlíně ze 14. března 1939, i když tyto paralely nebudou asi všeobecně sdíleny. Jirásek se stal nejpřesnějším vyjadřovatelem evolučního charakteru české národní zkušenosti po krvavé husitské revoluci, husitských válkách a stavovském povstání, které s sebou nesly válečné vzplanutí celého kontinentu: hodnoty pokládané za posvátné jsou ničím tváří v tvář destruktivní síle války (odtud chladný český vztah k náboženství a církvím jako institucím, jež byly důležitými podpalovači a podněcovateli válečných konfliktů, jež pustošily Evropu, včetně tzv. Velké války a dílem vinou jejich nečinnosti a někdy i kolaborace s agresivními státy Osy – nelze však pominout ani antifašistickou činnost kněží – její druhé sestry). I když je válka součástí lidského života, je lépe najít pevné refugium: to Češi – po švédských bojích – chtěli najít v monarchii jako slovansko-neslovanské střeše; taktika malých kroků (posměšně jako „drobečková politika“), praktičnost, nedůvěra k radikalismu a velkým slovům, k romantickým gestům, ale také úporné hájení životního prostoru, byť malého, včetně jazyka, kultury jako surogátu sakrality i sekularity a způsobu života, domov, jehož vstupním emblémem je práh, obranným valem pak tvrz, dům, dvůr, půda, případně agrární pojmy, jako v románové kronice U nás²; s tím je spjato i implicitní odmítnutí národního velikášství, nacionalismu až mesianismu, jimiž Češi v minulosti (někdy i ve 20. století) také trpěli, lpění na domácím krbu. Odtud v českém kulturním prostoru faktická neexistence radikální renesance po únavě z husitských válek, zato řada humanistických učeneckých traktátů, herbářů a kronik, silně redukovaný romantismus (folklór, národní aspekt, absence vzpoury, úcta k řádu inspirovaná klasicismem – např. K. J. Erben; viz JIRÁT, 1944) a realismus, jenž vypovídá spíše o citlivosti sentimentalistického typu (Empfindsamkeit) a pochopení než o permanentní kritičnosti („kritický realismus“), oproti devastující, neurotizující francouzské dekadenci a mlhavému symbolismu sociálního cítění (K. Hlaváček) a všelidské a náboženské vizionářství, oproti chaotickému dadaismu, civilistický poetismus, oproti dekonstruujícímu postmodernismu český „biedermeierovský“, „pohodový“ kvázipostmodernismus (M. Viewegh). (Viz naše studie, mimo jiné: POSPÍŠIL, 2005, 2006.)

Když se nyní vrátíme k naší někdejší zmínce o švédském odmítnutí několika návrhů na udělení Nobelovy ceny za literaturu Aloisi Jiráskovi (viz POSPÍŠIL, 2008) v návaznosti na knihu J. Michla (1995), nelze než potvrdit, že zde byl švédský posuzovatel asi nejvíce zasažen touto střídmostí, střízlivostí a ztlumeností velkých témat a idejí, takže Henryk Sienkiewicz v jeho romanticky stylizovaném a patetickém díle (i když křesťanství je i zde alegorickým výrazem polského národního společenství), jenž i v dětském románu Pouští a pralesem (W pustyni i w puszczy, 1912) píše o křesťanech a muslimech tak, že by byl i u nás dnes patrně uvězněn a v jiných zemích zaručeně usmrcen, připadá mu jako pacifistický humanista. Nobelova cena – ostatně udělovaná všelijak – tu ovšem není důležitá.

Téma války, vojny a vojáků u Jiráska tak transcenduje obyčejný tematický cluster a stává se lakmusovým papírkem širších znaků Jiráskovy tvorby: jednak generující páteří jeho próz provokujících k utváření příběhů hýbajících lidskými osudy a rozšiřujícími lidské kognitivní obzory, jednak emblémem existenciálním a – last but not least – „filozofující“ literatury jako reflexe národního společenství; to předpokládalo, že zde zúročil především hromadnou národní zkušenost a jeho postupně se formující strategii sebeuchování. Za ni jsou Češi tradičně kritizováni zvnějšku i zevnitř: ale nutno si uvědomit, že takto se chovali – v důsledku historických zkušeností – i jiní: v 17. století se vášnivý, nemírný Angličan známý z Shakespearových komedií a tragédií objevuje coby uměřený gentleman; Rus období smuty coby národní a hlavně šlechtické genocidy se výrazněji ohlíží po evropských civilizačních vzorech, samozřejmě, že v 19. a 20. století se toto ohlížení jen zmnožuje. Podobně v Jiráskových náboženských exulantech stavěných před dilema národa a víry (nikoli náhodou Češi viděli Prusy coby nepřátele a unikala jim „filozofičnost“ osvícených pruských králů) a v rokokových žertéřích, krotkých obrozencích obtěžkaných knihami a trochu biedemeierovském pojetí studentské vzpoury roku 1848 prosvítají i rysy radikálních husitů nebo urputných náboženských hloubavců: nic, co bylo vloženo do života a literatury, nemusí navždy zmizet – volně tu parafrázuji Michaila Bachtina – vše může prožít ve „velkém čase“ svůj svátek vzkříšení.

Realistické, střízlivé pojetí války jako každodenní činnosti, svérázné „práce“ a jako pramene poznání bylo inspirativní a nosné i v další genezi literární reflexe války ve světové literatuře (zmíněný Jiráskův současník Stephen Crane, Ernest Hemingway a vlastně celá „ztracená generace“, sovětská prozaická škola 50. a 60. let 20. století, viz POSPÍŠIL, 1977). Jirásek však nepsal ani anglicky, ani francouzsky, německy nebo rusky.

Ivo Pospíšil

Literatura

JANÁČKOVÁ, J. Alois Jirásek. Praha: Melantrich, 1987.

JIRÁT, V. Erben čili Majestát zákona. Praha: Jaroslav Podroužek, 1944.

MICHL, J. B. Laureatus laureata. Nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1901–1994 a čeští kandidáti. Třebíč: Arca JiMfa, 1995.

POSPÍŠIL, I. Postmodernism and Quasipostmodernism (Michal Viewegh). Neohelicon. Acta Comparationis Litterarum Universarum. Akadémiai Kiadó, Springer, 2006, tomus XXXIII, fasciculus 2, December, s. 37–44.

POSPÍŠIL, I. Alois Jirásek a jeho „světovost“ (Několik čtenářských marginálií). In: Sborník Společnosti Aloise Jiráska V. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 2008, s. 29–41.

POSPÍŠIL, I. Český kvázipostmoderní román: poetizace automatismu a zrození „nového člověka“ (Případ nevěrné Kláry Michala Viewegha). In: Retoriki na pametta. Jubileen sbornik v čest na 60-godišninata na profesor Ivan Pavlov. Sofija: Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“, 2005, s. 498–504.

POSPÍŠIL, I. Dva poljusa bytija: anglo-amerikanskij empirizm-pragmatizm i „russkaja tema“ u Karla Čapeka. In: Związki między literaturami narodów słowiańskich w XIX i XX wieku. Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, 1999, s. 225–233.

POSPÍŠIL, I. Jedna česko-ruská literární spirála (Dostojevskij – Čapek – Těndrjakov). Čs. rusistika 1990, č. 5, s. 257–265.

POSPÍŠIL, I. Lekce tvůrčího psaní a kvázipostmodernistická poetika Michala Viewegha. Stil 2005, č. 4, s. 303–313.

POSPÍŠIL, I. Morfologie a smysl prózy Aloise Jiráska ve srovnávacím pohledu. In: Sborník společnosti Aloise Jiráska II. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996, s. 111–121.

POSPÍŠIL, I. Odpůrce nehybnosti. Doslov: V. Těndrjakov: Čisté vody Kitěže. Praha, 1988, s. 135–142.

POSPÍŠIL, I. Polidštění člověka a smysl literatury. Universitas 1977, č. 2, s. 3–8.

POSPÍŠIL, I. Potíže s Karlem Čapkem. In: DOROVSKÝ, I. (ed.) Studie z literárněvědné slavistiky. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 94–100.

POSPÍŠIL, I. Problémovost a problematičnost psychologické prózy (V. Těndrjakov: Šesťdesjat svečej, 1980). Světová literatura 1981, č. 4, s. 232–233.

POSPÍŠIL, I. Ruská románová kronika. Brno: UJEP, 1983.

POSPÍŠIL, I. Velká válka jako velké selhání a dnešní politika – vědomí souvislostí. In: POSPÍŠIL, I. – ŠTĚPÁNEK, V. (eds) Velká válka a areálové souvislosti: Kultura, literatura a kulturní historie slovanských národů. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 17–24.

STEJSKALOVÁ, M. (ed.) Alois Jirásek: Vojenské povídky. Praha: Naše vojsko, 1955.

ŠKLOVSKIJ, V. Próza (úvahy a rozbory). Praha: Odeon, 1978.

TSCHRON, R. (ed.) Vojna. Česká vojenská minulost v díle Jiráskově. Vzpomínky vojáků (S obrazy). Praha, 1923.

ZAHRÁDKA, M. Lev Nikolajevič a ruská próza: stránky z historie ruské válečné prózy 1812–1917. Olomouc: Danal, 1996.

ZAHRÁDKA, M. Literatura a Říjen. Revoluce a občanská válka v porevoluční sovětské próze. Praha: Naše vojsko, 1977.

ZAHRÁDKA, M. Literatura a válka: Etapy a tendence zobrazení Velké vlastenecké války v sovětské literatuře. Praha: Naše vojsko, 1980.

ZAHRÁDKA, M. O vývoji ruské válečné prózy: téma – žánr – styl (1812–1853). Olomouc, 1969.

ZAHRÁDKA, M. Paralely a vztahy: česká a sovětská poválečná próza. Praha: Čs. spisovatel, 1986.

ZAHRÁDKA, M. Stalingradská bitva v literárním zobrazení: téma, žánr, styl. Ostrava: Profil, 1973.