Kniha vydaná jako pocta nejstaršímu členu Společnosti přátel jižních Slovanů připomíná na jeho životě (autor závěrečného textu Ivan Dorovský) osudy různých československých aktivit vzhledem k jižním Slovanům, včetně Společnosti přátel Jugoslávie (zal. 1969), která byla brzy na začátku normalizace rozpuštěna. Jeho vzpomínky jistě nenesou punc uměleckosti, nelze je označit ani za plnohodnotnou literaturu faktu, jsou to však postřehy každodenní, poznámky o všedním dnu v období, o němž se dlouho nemluvilo nebo mluvit nesmělo a o kterém dodnes existují stereotypní představy. Tzv. Nezávislý chorvatský stát a Protektorat Böhmen und Mähren spolu se Slovenskou republikou (Slovenským štátem) tvoří významné společensko-politické pozadí pro působení českého maturanta, jemuž Němci v roce 1939 zavřeli české vysoké školy a jehož znalosti němčiny uvedly na jinou kolej, a to působení v Chorvatsku od roku 1943 na stavbě cukrovaru. Chorvatsko je tu viděno věcně a diferencovaně: vedle režimních lidí je řada odpůrců politiky tohoto státu a pak mlčící většina, ostatně jako vždy. Vše vidí Z. Vít neschematicky, konkrétně, zejména ukazuje, jak bylo možno nad prací a vzájemným stykem překonávat bariéry i mezi lidmi různých názorů (v závěru je to Slovák, který lituje zániku Slovenského štátu). Črta o Chorvatsku čtyřicátých let jistě subjektivně zabarvená, může být velmi dobrým materiálem pro studium autentické lidské situace i vzájemných vztahů v neobvykle rozporné době vztahů mezi závislým Protektorátem a nezávislým Chorvatskem: ta nezávislost – stejně jako v případě Slovenska – se často zlehčuje, ale neprávem: byla to situace často diametrálně odlišná, zejména uvnitř. Tato podstatná odlišnost dodnes nezůstávání jen pozapomenutou historií. Cenná je autorova nepředpojatost ideologická a politická, smyslová konkrétnost, situační detailnost a schopnost vcítění. V jistém smyslu je to snad klíč i k pochopení posledního dvacetiletí tohoto areálu.