Jágrovo tričko a článek Karpinského

Dana Ferenčáková

Jaký je společný znak těchto fenoménů? Magické číslo 68. Osudové číslo 68 pro Československo. Osudové číslo pro Jágrova dědečka, pro ruské „šedesátníky“ i pro československé „osmašedesátníky“.

Když Jaromír Jágr poprvé nastoupil k hokejovému zápasu spolu s družstvem omského Avantgardu v r. 2004, sesypali se na něj novináři, aby jim poskytl interview. Otázka se týkala i trvalého označení jeho trička číslicí „68“. Jaromír Jágr totiž poprvé oblékl takto označený dres už v r. 1990 při nástupu k pittsburským „Penguins“ a od té doby odehrál všechny zápasy s tímto symbolem.

Proč? Co pro něj znamenala tato číslovka? Podle článku v Reflexu č. 18 z r. 2004 si Jágr vybral číslo „68“ jako symbol nadějného „pražského jara“, které sice potlačily invazní tanky, ale jehož ideje nebyly umlčeny. „Možná pro Rusy není rok 1968 zajímavý. V tom případě to berte tak, že tím připomínám rok úmrtí svého dědečka,“ dodal snad kvůli tomu, že byl na pochybách, zda ruská veřejnost vnímá symboliku roku 1968 stejně jako veřejnost česká.

příběh „pražského jara“ skutečně stále otevřený konec kvůli tomu, že česká a ruská veřejnost se neshodnou na jeho interpretaci? V dokumentárním filmu Varšavská smlouva – odtajněné stránky, jehož natáčení bylo dokončeno 20. 5. 2015 a který vysílala ruská televize Rossija 1, je rovněž pasáž o „pražském jaru“. Historik Varšavského paktu Vladimír Bruz v tomto pořadu opakuje, že v srpnu 1968 vojska SSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy nezbytně musela vstoupit do ČSSR, neboť „princip internacionální pomoci nejen dával možnost, ale přímo zavazoval socialistické země ke vzájemné obraně, pokud v některé z nich byly ohroženy výdobytky socialismu.“

Nejen tento historik, ale rovněž i další účastníci debaty, například syn Nikity Chruščova – Sergej Chruščov, poslanec Jurij Sinělščikov nebo generál Vladimír Lobov, bývalý velitel štábu sjednocených sil Varšavské smlouvy, vemlouvavě dokazují, že vojska NATO stála připravena k vpádu na západních českých hranicích a v Československu se chystal ozbrojený převrat, o čemž svědčí nalezené tajné sklady zbraní. Údajně romantický název „pražské jaro“ byl podle nich jen zástěrkou pro teroristy, aby se chopili moci, takže státy Varšavské smlouvy mohl ochránit jen vojenský zásah.

Tvrdím, že situace byla přesně opačná: pod pásy invazních tanků tehdy zahynula naděje „pražského jara“ – idea socialismu s lidskou tváří. Hodnocení jak pražských, tak maďarských či polských událostí v tomto dokumentu bohužel zcela znehodnocuje to, čím by uvedená nahrávka mohla být přínosná.

Do debaty se tedy chtě nechtě musel vložit i ministr zahraničí ČR Lubomír Zaorálek, který si na den 1. 6. 2015 pozval ruského velvyslance v Praze Sergeje Kiseljova, aby mu sdělil, že je velmi znepokojen (kromě jiného) dokumentem o invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do ČSSR v r. 1968, protože jde o nehorázné zkreslování historie.

O to více je pozoruhodné, že už v průběhu roku 1968 a 1969 existoval v prostředí ruské inteligence zcela odlišný názor na „pražské jaro“, než byl názor Vladimíra Bruze, Jurije Sinělščikova či Vladimíra Lobova.

V srpnu 1968 se sjeli na daču admirála Timura Gajdara v Duninu jeho přátelé Jegor Jakovlev, Otto Lacis a Len Karpinský. Gajdarovu synu Jegorovi bylo tehdy dvanáct let (v devadesátých letech byl ministrem, premiérem a liberálně-demokratickým poslancem, žil 1956–2009), ale přesto si živě vzpomínal, že na letním bytě se tehdy kroužek přátel dozvěděl, že tanky zemí Varšavské smlouvy vstoupily do Československa. Jejich svět se zhroutil. Za Československo a za ztrátu vlastních nadějí tehdy drželi panychidu.

O československých událostech napsal Len Karpinský pojednání s názvem Slovo je taky čin. Rukopis článku byl v r. 1969 přečten v kroužku disidentů v bytě Jegora Jakovleva, avšak brzy poté byl zabaven cenzurou. „Zdá se,“ říká Karpinskij, „že v Kremlu sedí lidé, kteří nechápou, že ideje lze porazit zase jen idejemi. Jen vítězství pokrokovějších idejí může být trvalé, nikoli vítězství násilí. Možné však je, že ti, kdo nedokážou zvítězit ve střetu idejí, si usnadní situaci tím, že zlikvidují jejich nositele. Zkušenost šedesátníků však svědčí o tom, že tato cesta nikam nevede.“

Len Vjačeslavovič Karpinskij (narozen 1920, zemřel 1995) věděl, o čem mluví. Už v roce 1967 spolu s Fjodorem Burlackým (1927–2014) napsali kritický článek pro Komsomolskou pravdu Na cestě k premiéře, v němž se ohradili proti cenzuře v  divadelní kritice. Z redakce Pravdy, kde tehdy oba pracovali, byli proto propuštěni a dlouho nemohli najít práci. Bylo štěstím, že Karpinský byl nakonec přijat do redakce Izvěstijí, ale jeho další rebelantské články, v nichž útočil na restalinizaci po pádu Chruščova a jeho nahrazení Brežněvem v r. 1964, ho připravily i o toto zaměstnání. Teprve v roce 1969 byli Karpinský i Burlacký přijati do Ústavu sociologických výzkumů AV SSSR a Karpinský začal působit také v redakci Progresu. V r. 1971 KGB provedla u Karpinského domovní prohlídku a nalezla rukopis Otto Lacise (1934–2005) o Stalinovi. Když se k dřívějšímu Karpinského prohřešku v podobě článku Slovo je taky čin přidalo i to, že ve svém bytě pořádal disidentská setkání, byl jeho osud zpečetěn. Jak Len Karpinský, tak také Otto Lacis byli zbaveni místa. Otto Lacis dostal stranickou důtku za protistranický postoj a přešel do Prahy, kde působil v polovině sedmdesátých let v redakci časopisu Problémy míru a socialismu. Karpinského názory byly projednávány přímo na ÚV KSSS, kde výbor stranické kontroly doporučil vyloučení Karpinského ze strany. Tím, že byl Karpinský v r. 1975 zbaven členství v KSSS, bylo zároveň rozhodnuto o ukončení jeho publicistické činnosti i propuštění z trvalého zaměstnání.

Teprve za přestavby v osmdesátých letech našel opět uplatnění jako žurnalista. Měl na tom zásluhu jeho přítel Jegor Jakovlev (narozen 1930, zemřel 2005), který mu otevřel cestu do novin Moskovskije novosti, které řídil. Jakovlev učinil tento krok proto, že choval obdiv ke Karpinského zásadovosti, a také proto, že během svého pražského pobytu v letech 1985–1986 ve funkci dopisovatele Izvěstijí si vytvořil pěkný vztah k Československu, které se stalo pro Karpinského osudným. Kolektivu této redakce se podařilo vytvořit z novin Moskovskije novosti hlavní tribunu Gorbačevovy přestavby.

V roce 1992 se Karpinský zúčastnil konference historiků v Ženevě, konané na téma „Morální lekce sovětské historie“. Brežněvovo období Karpinský zhodnotil jako dobu hlubokého obnažení vnitřní absurdity a křehkosti sovětského monolitu. Zároveň však šlo o konsolidování sil, které v budoucnosti měly být schopny reagovat na Gorbačovovu výzvu k otevřenosti a přestavbě.

Len Karpinský se za svého života nedočkal vydání své polemické knihy Rezervace dinosaurů. Spatřila světlo světa až v r. 1996 a Len Karpinskij zemřel již o rok dříve. Vyšla za přispění jeho mladšího přítele Valerije Pisigina (narozen 1957), známého žurnalisty, který Karpinskému věnoval studii „Občanský odpor Lena Karpinského“. Na jeho pohřbu v Domě žurnalistů promluvil Michail Sergejevič Gorbačov a řekl, že si vysoce cení přínosu L. Karpinského k demokratizačnímu procesu. Na jeho počest vznikl „Fond Lena Karpinského pro ochranu reputace veřejných činitelů“, jehož založení oznámila Marie Karpinská ve svém televizním studiu v srpnu 2011.

Několik citátů z článku Slovo je taky čin Lena Karpinského:

„Známá Leninova myšlenka, že slovo je taky čin, nyní nabývá nového významu. Pro stav mysli inteligence v době reakce je charakteristická především nedůvěra. Inteligence pochybuje o sobě, o svých blízkých, o ctnostech vlastního národa, o úspěchu každého dobrého úsilí a především o efektivitě slov… Období aktivního kritického poznání … našich společenských chimér bylo vystřídáno únavou po r. 1964 a poté praktickou porážkou stoupenců 20. sjezdu… Avšak během uplynulé a zdánlivě ztracené doby nastartovaly nezvratné procesy rozložení stalinismu…“

„Naše tanky v Praze byly anachronizmem, neadekvátní zbraní. Střílely … na ideje bez jakékoli naděje na to, že zničí cíl. ‚Vyrovnaly‘ se s československými událostmi přibližně tak, jak se plazi ‚vyrovnávali‘ s nástupem savců… Tito tvorové byli natolik ochromeni svými přirozenými instinkty, natolik usilovně hledali sklady zbraní a obsazovali telegraf a poštu, že podlehli omylu, jakoby rána do zubů, uštědřená myslící společnosti, jim dokázala pomoci pozatýkat a umlčet její ideje…“

„Co mohl nabídnout … režim Novotného v lednu 1968, co mohl postavit proti argumentům, předneseným na sjezdu československých spisovatelů, … jestliže samotný aparát strany považoval za hlavní brzdu socialismu nedostatek demokracie? (Průzkum novin Rudé právo) Vůbec nic…. Režim začal tát a roztékat se před očima až do té nebezpečné míry, že ztrácel jakoukoli schopnost udržet v rukou páky sociální regulace. Ukázalo se, že systém, který se ocitne mimo sféru své absolutní vlády, nic pro nikoho neznamená a nikdo ho nebude bránit. A nebýt zásahu našich domácích plazů, kteří na dřívější místa vrátili své spřízněnce, dnes bychom už jistě měli úplně jiné socialistické Československo. Jenže novotnovská byrokracie, i když znova přilnula k moci, ve skutečnosti se vlády nezmocnila. Síly obnovy jí způsobily smrtelný úder bez jediného výstřelu, pouhým škrtem analytického pera. Druhá signální soustava společenského vývoje demonstrovala svou principiální převahu nad ‚nepodmíněnými reflexy‘ byrokratického mechanismu. “

„Podstata problémů s byrokracií není v tom, že byrokracie řídí, ale v tom, že si přisvojuje velící funkce jako osobní privilegium, a tudíž nemůže řídit dobře. V důsledku vnitřní hierarchie jsou její členové objektivně postaveni do dvojité role: podílí se na monopolu mocenské falangy – a tudíž vystupují jako spoluvlastníci – a na druhé straně jsou podílníky na řízení, tedy skrytí kolektivisté. Přitom jejich maličké soukromé vlastnictví je omezováno vnitřní korporativní reglementací… V boji těchto dvou tendencí má dosud převahu vlastník nad společensky odpovědným pracovníkem, vítězí „substance byrokracie“ nad osobními ctnostmi toho nebo onoho člověka…“

„Jen diskuse spolehlivě paralyzuje byrokratický absolutismus, neboť je jeho vědomým popřením. Dává totiž přednost ideovým prvkům, které mají co říci… Právě diskuse je předobrazem toho společenského stavu, v jehož důsledku bude vytvořena situace ve straně i v zemi, která dá průchod demokratickým normám. Diskuse tedy jednak působí destruktivně vůči byrokracii a jednak má tvůrčí charakter, protože v sobě skrývá stavební materiál nového systému.“

S díky Janu Kavanovi za poskytnutí nahrávky Varšavská smlouva – odtajněné stránky a s poděkováním Anastaziji Lundowské za zprostředkování článku Slovo je taky čin.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a - aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst - získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Krásná Durancie a chrabrý Ota (Dana Ferenčáková)
1 | 2013
  1. Cizincem ve vlastní zemi: kéž by! (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Svět v soumraku (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Hic sunt leones (Ivo Pospíšil)
1 | 2010
  1. Nadbytek falešného sebevědomí škodí především poznání