Dobrý den, ahoj, nazdar, jaksemáš

K debatě o potřebnosti humanitního vzdělání pěkný článek ve Forbesu

„Studium filozofie mě naučilo dvě věci,“ říká Butterfield ve své kanceláři v sanfranciské čtvrti South of Market.
„Naučil jsem se, jak srozumitelně psát a jak sledovat jakýkoli argument k jeho počátku, což je na jednáních nenahraditelná dovednost. A když jsem studoval historii věd, zjistil jsem víc o tom, jakým způsobem lidé v něco věří až do chvíle, kdy si uvědomí, že to není pravda.“

Kopie dokumentů nalezených ve schránce za pamětní deskou (výběr).

Nevím, jestli to víte, ale asi ano, při rekonstrukci budovy A se pod omítkou našla pamětní deska z r. 1892 a za ní dutina, ve které byla uložna plechová schránka s dobovými dokumenty. Dokumenty mají nyní v práci archiváři a restaurátoři, vyrobí se z nich kopie a některé z nich bychom mohli opět umístit do krabice a zazdít. A teď moje otázka či výzva.

Pokud vás zajímá finální podoba úprav fakultního dvora po rekonstrukci, a to včetně části, která zatím stavební činností nebyla dotčena, přijďte se podívat na prezentaci architekta prof. Pelčáka.

Připravoval jsem si přednášku o současných představách týkajících se pojetí času, prostoru a vůbec kosmologických témat a odbočil jsem na http://www.national-geographic.cz/ a shodou okolností se na FB objevil odkaz na téma, které jsem zpracovával a pak jsem si ještě vzpomněl na jednu diplomku, kterou jsem vedl minulý rok a jejíž téma mne také zavedlo na stránky tohoto časopisu. Ve všech případech to bylo zklamání. Naděje na kvalitní obsah, které jsem vlastně ani nevím proč měl, nebyly naplněny. Však se podívejte sami:

• Slibný titulek, horší obsah: http://www.national-geographic.cz/detail/cas-neexistuje-vsechno-probiha-najednou-tvrdi-respektovany-fyzik-30808/

• Podbízivý titulek, mizerný obsah: http://www.national-geographic.cz/detail/podle-spanelskych-fyziku-se-z-vesmiru-ztraci-cas-mozna-zmizi-uplne-22825/

• Zde spíše ten titulek, obsah by nemusel být zase tak hrozný: http://www.national-geographic.cz/detail/sex-v-dobe-kamenne-parili-se-lide-s-neandrtalci-i-tretim-druhem-nasich-predchudcu-28608/

• Zde je obojí děsné, titulek i obsah: http://www.national-geographic.cz/detail/volaji-galakticti-mayove-z-vesmiru-po-probuzeni-lidstva-30647/

• A aby nezůstaly žádné pochybnosti: http://www.national-geographic.cz/detail/takhle-bude-vypadat-clovek-za-50-milionu-roku-10587/

Takže místo studijního materiálu z toho bude tak akorát cvičení pro studenty, jak se vypořádat s podobnými texty.

(Nemluvě o pravopisných chybách.)

Sedím na kolegiu rektora a poslouchám zprávu EUA (Evropská asociace univerzit), která v průběhu minulého půlroku evaluovala naši univerzitu. Doporučují nám spoustu věcí, doufejme, že ve snaze, aby z nás udělali ještě lepší vysokou školu. Všechna doporučení jsou jistě k zamyšlení, některá jsou evidentně dobrá, jiná méně a některá jsou k pohádání. Třeba to, že se EUA nelíbí vysoká míra studijní neúspěšnosti. Až 43 % studií na MU končí jinak, než úspěšným absolvováním. EUA nám doporučuje přísnější výběr v přijímacím řízení, aby se dostali studenti, kteří s vyšší pravděpodobností svá studia dokončí. Na náš argument, že se nám zdá lepší - a to i pro samotné studenty - přijmout více zájemců a dát jim během prvních semestrů možnost se předvést a prokázat své schopnosti, kontrují tím, že prý je to eticky nepřijatelné, frustrujeme studenty, dáváme jim falešnou naději a pak je vyhodíme. Asi jim připadá eticky přijatelné, rozhodnout o něčí budoucnosti a dalším životě na základě dvouhodinového stresu při přijímací zkoušce.
Já nejsem etik, ale v tomto mám asi jasno.

Z blogu http://blog.aktualne.cz/blogy/jana-hamplova.php:

"Není ryzejšího vzkazu politické scéně, než slova Hany Gregorové, manželky námi milovaného Radka Brzobohatého. Odmítla vyznamenání od prezidenta a vzkázala politikům, ať se ani neodváží přijít na manželův pohřeb."

Tak jsem z toho nějak na rozpacích. Myslím si, že dobře chápu pocit, který k tomuto postoji vedl, ostatně kdo by něco nevěděl o obecné nasranosti na naše politické představitele, ale současně ve mně něco drhne, když bych si představil, že bych ji měl dávat najevo v souvislosti s pohřbem. Mám takový, možná hloupý, pocit, že před určitými fakty by mohly jít všechny nevraživosti stranou. Současně ale i rozumím tomu, že když je něco přes míru, tak ani smrt nás nezastaví. Tak se v tom tak plácám.

O něco jistější si jsem ale v tom, že bychom s projevy nespokojenosti neměli do zase tak dlouho čekat. Jsem sice dalek toho, abych organizoval demonstrace, hnal někoho do ulic nebo dělal revoluci, ale přece jen čekat až na smrt, abych mohl říct: "Vy na můj pohřeb nechoďte"... to už je asi trochu pozdě.

Současný problém kolem alkoholou mimo jiné ukazuje, jak je dobré se vzdělávat i v takových oblastech jako je chlast. Tedy, když se budeme vzdělávat, už to nebude žádný chlast, ale kultivované pití. K tomu třeba přispívá i Liga destilatérů, která pořádá tradiční košty s teoretickou konferencí. Naštěstí v této činnosti nejsme sami. Podobných spolků s osvětovým záměrem je více a některé mají i své periodikum, kterým šíří osvětu do celého světa. Doporučuji k četbě, ať se stále méně chlastá a více kulturně pije. Určitě budete pak méně otrávení.

Čtěte tedy Lihové noviny (pdf). A Lihové noviny na FB.

Nová verze redakčního systému, na kterém provozuji tento blok s sebou přinesla mimo jiné i nové socializační možnosti. Nebude to fungovat bezchybně zpětně na staré články, ty však zůstanou alespoň přísptupné a čitelné. U nových (tj. od toho data) pak už bude možné využít nových možností, které jou již dávno jende standarde. Jenom já se k tomu doškobrtal až teď.

Situace: Dvě mladé slečny/paní se baví před vchodem na fakultu, jedna z nich jedním okem stále sleduje svého asi dvouletého potomka, který nevydrží na jednom místě a neustále běhá okolo. Do silnice naštěstí nemůže, protože ta je za hradbou parkujících aut. Jediný směr, který skýtá možnost nějakých gnoseologických výsledků nebo aspoň dobrodružství, je po třech schodech do vchodu budovy. Zahučel tam jak střela, ale ostražitá matka má ve věci naprosto jasno: "Na filosofickou fakultu ty nikdy chodit nebudeš. Ty půjdeš úplně někam jinam. No, možná tak nějaké jazyky." A je to. Demografický propad se blíží a teď ještě toto. Prošel jsem okolo potichu a dělal jsem kolem sebe opar neviditelnosti, abych třeba nějakou nechytl.

Jestli si ještě dnes budu něco muset zapsat do kalendáře, skoro bych se vsadil, že to bude na 20. 9. Nějaké magické datum, či co. No, ráno si mě objednal pan doktor. Ať přijdu 20. 9. V práci pozvánka na zahradní slavnost - 20. 9. V mailu pozvánka na vyhlášení výsledků soutěže Živnostník roku - 20. 9., na Facebooku - SemestrStart - samozřejmě 20. 9. A časy začátků? 13.50, 15.00, 16.30, 18.00, to bude dobrá honička. Kdyby někdo po mně něco chtěl, zkuste to 20. 9. Na dopoledne nic nemám. Jo, a za chvíli na to bude podzim.

V konfrontaci s lidovou tvořivostí zjišťuji, že mám houby fantazii. Vlastně vůbec žádnou. A tentokráte nejde o pravopisné tvoření, teď jde o pomstu. Alespoň tak se mi to jeví, tak si to vysvětluji, nevím o tom vlastně nic. Kolem dveří pracovny proděkana P., vlastně při vstupu na děkanát se začal rozmáhat smrad. Jak kdyby někdo nablil do kytek, napadlo mě. Smrad byl tak jasně identifikovalený, že jsem svým přesvědčením ovlivnil i ostatní. Prostě jsem si myslel, že se někdo pomstil za nějaké proděkanské rozhodnutím nablitím do kytek u dveří. Naštěstí přece jen správce budov si vzpomněl na dřívější případy, kdy někdo dal do nepoužívané skříně uzenou makrelu, to prý byla také chuťovka, když ji po týdnu objevili. No a tak v tomto případě nakonec bylo objeveno máslo na skříni, jak si tam spokojně žlukne a pouští kyseliny, zejména asi mléčnou a zdárně tak imituje puch zvratků. Odhaleno, uklizeno, pomsta dokonána, ovšem na trochu jiných lidech. Pan proděkan P. tento týden není na fakultě.

Zašel jsem si po dlouhé době do lesa. Nikoli na houby, ani ne na borůvky, prostě jen tak. Na vzduch. Stejně jsem nějaké houby viděl. Malé, velké, tlusté tenké, hnědé i červené, rozkopané, sežrané od slimáků a občas nějakou zachovalou.

Ještě několika obrázky k výletu. Cestou kolem Ponte Vecchio ve Florencii takováto scenérie nešla přehlédnout.

a tento pavoučí mimozemšťan před palácem Pitti už vůbec ne.

no a reklama na Litovel nejen že nešla přehlédnout, nešla ani přejít a nedat si.

A toto je originální italská šlapka na chodníku.

Více zde

Z nového vybírám pouze nové prostory. Již dříve jsme zabrali budovu na Janáčkově náměstí, kterou zbaběle opustili matematici, protože hrozilo, že vypadnou z okna při pokusu jej otevřít. Okna už jsou nová po celé ploše přední i zadní části budovy a vypadá to skvěle zvenku i zevnitř. Koukněte.

A taky bude k dispozici nová počítačová pracovna v suterénu budovy D:

A další foto v galerii vedlejšího článku. (Jedna je hodně rozmazaná, ale tak pro představu snad stačí.)

Ještě o jednom prázdninovém zážitku. Zajeli jsem si na konec prázdnin do Laa, do tamějších termálních bazénů. Bylo to fajn, řádně vymáčení a vytrávení jsme jeli zpátky. Bylo jasné, že se musíme někde zastavit na něco dobrého. Volba padla na pizzerii v Hrušovanech. Přesně tady tuto:

Uvnitř docela dobré. všichni (šest osob) jsme chtěli pizzu. Servírka nám vysvětlila, že mají pec jen na dvě a nemůže tedy přinést všechny naráz, že to bude vždy s nějakou prodlevou. No tak jo.

A čekali jsme na první. A čekali, protože u jiného stolu, kde byli dříve, také chtěli pizzu. A po více než hodině jsme se dočkali první a těšili se, že teď už to pofrčí.

Nic nefrčelo. 25 minut než přišla druhá. Vysvětlení: není tu paní kuchařka, zaskakuje za ni sám majitel a vyklopila se mu na pizzu celá piksle bazalky a musel to dělat znovu. Nevím, co se mu vysypalo na ty další, ale také to nijak nefrčelo. A ta poslední, která měla být bez žampiónů, byla plná hub, ale bez šunky. No, chtěli jsme si promluvit s vedoucím. Že prý nemá čas. Místo toho nám poslal každému jeden kopeček (hnusné) zmrzliny, kterou nikdo moc nechtěl. Tak jsem mu vzkázal, že já nemám peníze, jestli chce, ať si to přijde se mnou vyřídit. Ale ani to ho nepřimělo vylézt z kuchyně a vyslyšet hosta. Nechal to vše na servírce, která už z toho měla vlhko v očích. Tak jsem jí nakonec zaplatil a šel do kuchyně za vedoucím.

Tak mě vyslechl a že prý co vlastně po něm chci. To mě trochu zaskočilo a zmohl jsem se jen na - no promluvit si s váma, jak to tu nefunguje. - No tak jste si se mnou promluvil a je to. A bylo to. A šli jsme do řiti.