Masaryk a Miljukov – kolegové a souputníci

Dana Ferenčáková

A) Masaryk a Miljukov v USA

Neklidný Balkán v poslední čtvrtině 19. století a zejména vstup Ruska do války s Osmanskou říší v r. 1878 byly dalekosáhlou událostí, kterou vnímavě sledovaly nejen evropské mocnosti, ale též politici v USA. Šlo o to, kdo ovládne Dardanely. Na Chicagské univerzitě v té době vznikla potřeba studovat dějiny Slovanů. Za vydatné finanční podpory milionáře Charlese Cranea, který vlastnil podniky nejen v USA, ale nějaký též v Rusku, a za součinnosti rektora Chicagské univerzity Samuela Harpera, byla tedy zřízena na univerzitě Katedra slovanských dějin. Syn rektora Harpera se později rovněž věnoval slavistice.

Jako první přednášející byl na katedru pozván český profesor a vídeňský poslanec Tomáš Garrigue Masaryk, druhým přednášejícím se stal Pavel Nikolajevič Miljukov, historik a pozdější poslanec dumy. Jeho soubor článků Náčrt historie ruské kultury, který vycházel časopisecky ve Světě Božím (Očerki po istorii russkoj kul´tury, 1896–1903) a také publikace Z historie ruské inteligence (MILJUKOV, 1902) tehdy zaujaly čtenáře nejen doma, ale i v zahraničí. Miljukov byl tedy požádán, aby přednesl cyklus přednášek na téma Historie ruského politického myšlení.

Na počátku dvacátého století byl Tomáš Garrigue Masaryk již znám v Rakousko-Uhersku jako bojovník proti rukopisným podvrhům a jako autor knih Otázka sociální (1896 česky, 1898 německy) a Ideály humanitní (1901 česky). Když tedy obdržel osobní pozvání Charlese Cranea, rozhodl se odcestovat do Chicaga a přednést tam přednášky jednak na univerzitě, a jednak pro české krajany. Při té příležitosti obdržel v r. 1902 čestný doktorát Chicagské univerzity a později byly jeho přednášky vydány tiskem. (Americké přednášky vydány v Praze 1907 a 1922.)

Osobní sblížení Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) a Pavla Nikolajeviče Miljukova (1859–1943) tedy trvalo od doby, kdy oba působili jako profesoři v Chicagu, nejpozději snad od r. 1904.

Oba tito vzdělaní intelektuálové měli ledacos společného: jako vysokoškolští pedagogové byli zvyklí čelit oponentuře a dokonce ji vítali, protože obohacovala jejich these o nové aspekty. Kromě teoretického zájmu o historii, sociologii a politiku také sami vstupovali nejen do ideových, ale též do aktuálních politických zápasů a v souvislosti s tím získávali pro své hnutí široký okruh spojenců. Jelikož svou povahou tíhli k neotřele svobodomyslným postojům, měli nejblíže k liberálům, avšak projevovali pochopení jak pro pravicové, tak pro levicové politické spektrum, přičemž obojí vnímali kriticky. V rozbouřené Evropě v období první světové války byli oba postaveni do nelehkých situací, z nichž každý hledal čestné východisko. Jejich okolí je tedy vnímalo jako morální autority. Jen jeden z nich však uspěl, když nabízel vlastní řešení válečné krize. Liberál v Rusku, tragédie neslučitelnosti, tak nazvala Natalije Georgijevna Dumova svou třídílnou knihu o Pavlu Nikolajeviči Miljukovovi. V ČR je v knihovnách dostupný bohužel pouze její první díl s názvem Život ve vědě a zdá se, že druhý a třetí díl, tedy Život v politice a Život v emigraci, ještě čeká na vydání.1 Inspirativní je však patrně ta část programu konstitučních demokratů, v němž byla formulována nezbytnost dosažení politických svobod a jejich zakotvení v institucích – avšak za předpokladu, že nebude přikročeno k revolučnímu násilí.

Otázky, vznášející se nad důvody neslučitelnosti liberálních ideálů a ruského politického myšlení, stejně tak jako východisko z krizových let revoluce, které nabízel Pavel Miljukov, jenž do politiky vstoupil jako spoluzakladatel Konstitučně demokratické strany v r. 1905, možná stojí za pozornost i po více než sto letech. Hlavním kamenem úrazu byl pro něj pravděpodobně postoj k obraně mnohonárodnostního impéria, jehož celistvost (na rozdíl od Masaryka) chtěl Miljukov bránit, zatímco Masaryk byl odhodlán vlastní monarchii rozbít.

B) První světová válka

Další osobní setkání Masaryka s Miljukovem proběhlo v Anglii během první světové války. V dubnu 1916 přijeli do Londýna poslanci IV. ruské dumy a mezi nimi i Pavel Miljukov. Masaryk měl tudíž příležitost setkat se opět se svým bývalým kolegou, neboť v Londýně pobýval už od února. Přijel tam z Paříže naplněn optimismem, protože v Paříži jej přijal francouzský ministerský předseda Aristide Briand (1862–1932), který akceptoval Masarykovu koncepci rozčlenění Rakousko-Uherska na jeho historické části. V Londýně Masaryk hodlal pokračovat v této přesvědčovací kampani. Při setkání s Pavlem Miljukovem mu vysvětloval, že je v zájmu slovanských národů, aby Rusko přistoupilo na protirakouský program. Jak Masaryk vypozoroval, mnoho Rusů mělo v té době jen nejasnou představu o tom, jaké stanovisko zaujmout k Rakousko-Uhersku po jeho případné porážce. Masaryk se proto snažil přesvědčit ruskou veřejnost, že je nutná destrukce Rakousko-Uherska, aby bylo možno vybojovat samostatnost zejména pro jeho slovanské národy.

C) Revoluční rok 1917

Po únorové revoluci dne 18. 3. 1917 Masaryk zaslal blahopřejný telegram jak předsedovi dumy Michailu Vladimiroviči Rodziankovi (1859–1924), tak novému ministrovi zahraničí, kterým se stal Pavel Nikolajevič Miljukov. Vyslovil v něm uspokojení z revolučního převratu a naději, že prozatímní vláda podpoří demokratické uspořádání poválečné Evropy. Pro tuto myšlenku chtěl získat jak Rusko, tak další státy Entanty. Jako ministr zahraničí měl Miljukov možnost, aby vyšel vstříc svému dávnému kolegovi a v prozatímní vládě prosadil souhlas s vytvořením československých legií. Na jeho naléhání a po kladném vyjádření ministra války Alexandra Ivanoviče Gučkova (1862–1936), tedy dne 24. 3. 1917, prozatímní vláda přijala Pravidla pro formaci československého vojska ze zajatých rakouských vojáků i dalších českých dobrovolníků. (MASARYK, 1925, s. 341.)

Masaryk nemeškal a již 5. 5. 1917 odjel z Anglie do Petrohradu. Hned po příjezdu se kontaktoval s Miljukovem, avšak ten ohlásil, že právě z vlády odstupuje. Po vydání nóty z 18. 4. (1. 5.) 1917, v níž Miljukov ujistil spojence o vůli Ruska pokračovat ve válce podle spojeneckých úmluv, levice vedená bolševiky rozpoutala protiválečné demonstrace. Reakcí na to byl odchod Miljukova z vlády. Jako zatvrzelý stoupenec zásady, že dohodové smlouvy je třeba dodržovat, neboť v případě prohrané války by byly ztráty nedozírné, Miljukov prohrál střet s petrohradským sovětem dělnických a vojenských zástupců. Ten byl navíc podporován bouřící se petrohradskou posádkou i námořníky kotvících křižníků. Z pohledu Miljukova byly sověty konkurenčním mocenským centrem, které svévolně vyhrocovalo situaci. Avšak prohlášení o pokračování války ve chvíli, kdy protiválečná agitace bolševiků nacházela masovou odezvu, se rovnalo politické sebevraždě. Na slabost Miljukovovy pozice mělo vliv i to, že strana kadetů, jejíž byl předsedou, nenacházela stejnou podporu jako levice zejména kvůli své sociální politice.

Od jara 1917 se tedy cesty Masaryka a Miljukova rozcházejí a každý z nich kráčí vstříc jinému osudu…

V danou chvíli Masarykovi nezbývalo, než aby oslovil další představitele prozatímní vlády, chtěl-li se ujistit, že její politika vůči Čechům se nezměnila. Jednal tedy s ministerským předsedou knížetem Georgijem Jevgenijevičem Lvovem (1861–1925) a novým ministrem zahraničí Michailem Ivanovičem Těreščenkem (1886–1956) a ti mu potvrdili, že souhlas vlády s vytvořením samostatného československého vojska nebyl odvolán. Bezprostřední Masarykova přítomnost v Petrohradě, stejně jako jeho předchozí osobní kontakty, umožnily, aby se v Rusku vytvořil samostatný československý sbor, podřízený Národní radě československé. Dne 6. 5. 1917 se v Kyjevě konal sjezd obeslaný jednak delegáty československého vojska a jednak českými zajatci i Čechy usedlými v Rusku. Na tomto sjezdu byl Tomáš Garrigue Masaryk uznán za jediného reprezentanta legií a celého národa.

Dne 29. 5. 1917 pak v petrohradském divadle bylo uspořádáno shromáždění ruských vojenských aviatiků, na němž Masaryk rusky pronesl projev, v němž analyzoval situaci na frontě. Když potvrdil záměr legií bojovat proti ústředním mocnostem za samostatné Československo a když projev ukončil výzvou „Na karaul!“, divadlo prý hřmělo potleskem.

D) Vyústění revoluce koncem roku 1917 a v roce 1918

Ruskem však zmítala revoluce. Volby do Ústavodárného shromáždění, kam byl zvolen i Pavel Miljukov, sice proběhly v rozmezí od 12. listopadu do prosince 1917, avšak účastnila se jich méně než polovina voličů. Nezájem o tyto volby způsobilo do velké míry to, že se konaly až po říjnovém převratu, tedy po II. všeruském sjezdu dělnických a vojenských zástupců, který vydal nejdůležitější dekrety o míru, o půdě a o tom, že vládní moc přejímá Rada lidových komisařů jako reprezentant sovětů. Lidem tedy nebylo jasné, k čemu mají volby sloužit. Důležitý byl ovšem taky fakt, že podle údajů ze sčítání lidu v r. 1897 bylo průměrně v zemi jen 27,7 % lidí gramotných, tedy jen asi 38,6 % mužů a přibližně 17 % žen umělo číst, a zdaleka ne všichni uměli také psát. V I. a II. dumě bylo 44 % poslanců pologramotných a jen stěží tedy mohli vykonávat zákonodárnou funkci.2 Nakonec ve volbách do Ústavodárného shromáždění v r. 1917 zvítězili eseři hlavně díky hlasům z venkova. V důsledku toho bolševici odkládali svolání první schůze zvolených poslanců, protože se obávali početné skupiny kadetů a pravicových eserů, kteří byli proti nim nepřátelsky naladěni a nesouhlasili s bolševiky zejména v otázce uzavření nevýhodného míru.

Ještě před svoláním Ústavodárného shromáždění, tedy dne 28. 11. (11. 12.) 1917, vydala Rada lidových komisařů dekret, v němž byla Konstitučně-demokratická strana prohlášena za nepřítele národa. Tento dekret, podepsaný Leninem, opravňoval k zatčení ústředního výboru této strany a současně zastavoval i vydávání jejích novin Řeč, v nichž pravidelně vycházely Miljukovovy úvodníky.

Když tehdy přijeli na zasedání Ústavodárného shromáždění kadetští poslanci, například kníže Pavel Dmitrijevič Dolgorukov (1866–1927), lékař a bývalý ministr Andrej Ivanovič Šingarjov (1869–1918) (KARA-MURZA, 2007) nebo právník Fjodor Fjodorovič Kokoškin (1871–1918),3 byli vsazeni do vězení. A. I. Šingarjov a F. F. Kokoškin tam byli zavražděni a kníže Pavel Dmitrijevič Dolgorukov byl sice propuštěn z Petropavlovské pevnosti v únoru 1918, ale byl zastřelen po přechodu hranice z emigrace nazpět do Ruska v r. 1927.

Na svém prvním a posledním zasedání se sešlo Ústavodárné shromáždění 5. 1. (18. 1.) 1918 v Tauridském paláci. Bolševici a leví eseři, kteří bolševiky podporovali, měli méně hlasů než pravice a nepodařilo se jim tedy prosadit Leninem navrženou deklaraci Práv pracujících a vykořisťovaného lidu. Ústavodárné shromáždění tudíž pozdě v noci 6. 1. (19. 1.) 1918 přerušilo činnost a druhý den ozbrojené rudé gardy odmítly kohokoliv vpustit do paláce. Poté 18. 1. (31. 1.) 1918 bylo rozpuštění Ústavodárného shromáždění schváleno na III. všeruském sjezdu sovětů.

Pavel Miljukov jako dlouholetý předseda kadetů a výborný řečník, jenž ve známém projevu z tribuny IV. dumy dne 1. 11. 1916 bouřlivě odsuzoval rozvrat státní moci a ochotu carského dvora uzavřít mír s Německem, přičemž volal: „Je to hloupost či zrada?“, tento poslanec Miljukov tedy na nic nečekal a uchýlil se na Don. Hledal tam útočiště u dobrovolnické armády generála Michaila Alexejeva, Lavra Kornilova a Antona Děnikina, v jejichž bojové odhodlání věřil.

Avšak nejen situace v Petrohradě, ale též na frontě se pro Rusko vyvíjela velmi nepříznivě. Ukrajina, kde se nacházelo československé vojsko, se v lednu 1918 odtrhla od Ruska a vyhlásila samostatnost. Německo a Rakousko-Uhersko okamžitě reagovalo jejím uznáním. Tím se československé legie ocitly na cizím území, s nímž neměly uzavřeny žádné dohody.

Následovala však sovětská ofenziva pod velením podplukovníka Michaila Artěmoviče Muravjova (1880–1918), jehož jednotky počátkem února 1918 dobyly Kyjev. To vedlo Masaryka k tomu, že 10. 2. 1918 podepsal s velitelem jižní skupiny vojsk Muravjovem dohodu o neútočení. Spočívala v dodržování zásady o ozbrojené neutralitě, podle níž si legie ponechají zbraně pro vlastní obranu, a tudíž nebudou odzbrojeny, ale přitom se nebudou vměšovat do vnitřních konfliktů v Rusku.

V té chvíli požádal Masaryka o pomoc Pavel Miljukov. (GOLOVIN, 2011, s. 704.) Oslovil Masaryka s prosbou, aby legionáři pomohli generálu Alexejevovi, Kornilovovi a Děnikinovi bránit Don před bolševiky a byli nápomocni při vytváření dobrovolnické armády. S odkazem na dohodu s Muravjovem to Masaryk odmítl s tím, že české legie nehodlají válčit proti některé ze znesvářených stran v Rusku, nýbrž usilují o přemístění na západní frontu, kde budou pokračovat v bojích proti Německu a Rakousko-Uhersku. Podle garančního dopisu od Muravjova z 16. 2. 1918 bylo legiím zaručeno, že se mohou přepravit po sibiřské magistrále do Vladivostoku a tam se nalodit na plavidla, jimiž budou pokračovat na cestě do Evropy. Masaryk sám touto cestou projel s tím, že do Vladivostoku dojel už 1. 4. 1918 a pak pokračoval dále do USA. Komisař Stalin se snažil pomáhat při odsunu legií ze Sibiře tak, že telegraficky vyzýval místní sověty, aby Čechoslovákům poskytly všestrannou pomoc, neboť odjíždějí jako svobodní občané a jejich jednotky požívají status neutrality.

E) Rudý teror

Bolševici však přece jen Čechoslovákům nedůvěřovali. Když se československé legie blížily k Jekatěrinburgu, v němž byl vězněn car Mikuláš II. s manželkou a dětmi, věznitelé se rozhodli celou rodinu postřílet v obavách, že je Čechoslováci osvobodí. K vyvraždění carovy rodiny došlo v noci ze 16. na 17. července 1918 a už 25. 7. 1918 byl Jekatěrinburg obsazen československými legionáři. Od té doby pak násilí v Rusku stále více eskalovalo.

O půldruhého měsíce později – dne 30. 8. 1918 – byla spáchána na dvou různých místech dvojice krvavých atentátů. V Petrohradě zahynul předseda mimořádné bezpečnostní komise (Čeky) Mojsej Solomonovič Urickij (1873–1918) a v elektromechanickém závodě Lva Michelsona v Moskvě byl těžce raněn Vladimír Iljič Lenin (1870–1924). Poté dne 2. 9. 1918 Všeruský výkonný výbor (VCIK) oficiálně vyhlásil výjimečný stav, jinými slovy „rudý teror“. Ten pak byl potvrzen dne 4. 9. 1918 Sovnarkomem – tedy Radou lidových komisařů, která plnila funkci sovětské vlády.

F) Jak šel čas…

Po těchto událostech Pavel Nikolajevič Miljukov pochopil, že v Rusku je jeho věc ztracená. Z jižního Ruska se již domů nevrátil. V obavách o život emigroval v listopadu 1918 nejprve do Turecka, odtud do Anglie a od r. 1920 žil ve Francii. Tam nastává další etapa jeho politické, publicistické a přednáškové činnosti. Kontakty s T. G. Masarykem však nepřerušil. Když vyšel sborník k Masarykovým 80. narozeninám, přispěl do něj anglicky napsaným článkem Euroazijství a europeismus v ruské historii. (MILJUKOV, 1930.)

Pavel Miljukov jako reprezentant ruského liberalismu zůstává postavou, jejíž osudy nás nutí znovu se zamýšlet nad průběhem revolučního roku 1917: jaké ničivé síly nutily její protagonisty ke krvavému vyhrocení revolučního konfliktu, proč její lídři nebyli schopni strpět vedle sebe další politické strany jako partnery anebo oponenty, čím to, že tito revolucionáři se s nikým nedokázali dělit o moc, byť by tím v případě, že by kolem sebe soustředili různé proudy, získali mnohem více stoupenců? Odkud tedy pramenila sázka na pouhý teror, na pouhé násilí, na pouhou diktaturu? Jak daleko do minulosti se musíme ohlédnout, abychom pochopili selhání pokusů o demokracii v ruském prostředí? Pokud bychom byli schopni odpovědět na tyto otázky, snad bychom rozřešili rovněž mnohé problémy současnosti.

Několik citátů z knihy T. G. Masaryka

MASARYK, T. G. Světová revoluce. Praha: Orbis 1925.


„Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu, ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismus. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby…“ (s. 213.)

„Absolutismus nespočívá jen v tom, že je jeden monarcha, nýbrž v jeho neomylnictví… Proti absolutismu duchovnímu a politickému vzpírají se všichni národové od počátku nové doby, a odtud všechny ty revoluce náboženské, literární, sociální a politické. Odpor a boj proti absolutismu dal ráz nové době, pokroku, demokracii.“ (s. 573.)

„Carské Rusko nebylo slovanské, nýbrž byzantské… Pokud se nás, Čechů, týká, bál se Petrohrad našeho liberalismu a katolicismu.“ (s. 173.)

„Normální stav společnosti politický nedá se uskutečnit bez silného individualismu, tj. bez svobodné iniciativy jednotlivců. To znamená takový režim, jenž umožňuje rozvoj rozmanitých individualit fyzicky i duševně nestejně nadaných… Zejména centralism bolševický je velmi tuhý, je to režim abstraktní, dedukovaný z these a násilně prováděný. Bolševism je absolutistická diktatura jedince a jeho pomocníků. Je neomylnický a inkvisitorský a právě proto nemá s vědou nic společného…“ (s. 210.)

„Byli jsme carskému Rusku bratry a Slovany druhého řádu.“ (s. 186.)

Ale nakonec T. G. Masaryk přece jen konstatuje: „Přihlížím-li k celkovému vývoji věcí po porážce carské armády, zdá se mi, že ruská revoluce 1917 byla pro nás a naše osvobození spíše plus než mínus. Přitom hledím nejen na naše legie v Rusku, nýbrž i na vliv, který měla ruská revoluce u nás doma, na Rakousko a Evropu vůbec…“ (s. 231.)

Několik citátů z knih P. N. Miljukova

MILJUKOV, P. N. Nacionalnyj vopros. Berlín: Bibliotěka Svobodnaja Rossija 1925.


Ke konci existence ruského impéria: „…ruský nacionalismus se stal oficiálním a agresivním. A odpovědí na něj byl stejně agresivní nacionalismus probouzejících se národností. První vážný střet mezi příslušníky inteligence se týkal polsko-ruských vztahů. Rok 1863 – tedy rok druhého polského povstání – byl tím mezníkem, který rozdělil politické proudy v Rusku.“ (s. 159.)

„Na počátku 20. stol. ruský nacionalismus ve spojení se státní mocí dokázal do kořene rozvrátit dobré vztahy, které začal budovat v průběhu posledních sta let ruský stát v prostředí nejvyspělejších národů…“ (s. 162.)

„Nebylo těžké předvídat, že systematické projevování agresivně nacionálních tendencí povede k výbuchu nesmiřitelnosti a separatismu. Ale zvláště bylo nebezpečné, že tatáž národnostní většina šla vstříc nebezpečí války. Jako axiom byla opakována předpověď, že v případě vnějšího nebezpečí bude mnohonárodnostní Rusko rozvráceno. Tato předpověď se bohužel plně potvrdila.“ (s. 175–176.)

„Tato pozorování dokazují, že národnostní otázky za sovětské vlády nejen nebyly vyřešeny, ale ještě více se zkomplikovaly. Vidíme však, že sovětská vláda vytvořila specielní příčiny pro nespokojenost národností. Je to úplná centralizace a podřízenost (jedné politické) straně a úplné ignorování výsledků předchozího národnostního hnutí.“ (s. 188.)

„Dne 30. 12. 1922 byl zahájen sjezd SSSR a 6. 7. 1923 vyhlášena ústava SSSR. Z ní byl vypuštěn sám název Ruska, ale nehledě na tyto formální ústupky národnostem, sovětská vláda ve skutečnosti sleduje původní cíle – upevňování centralizace.“ (s. 189.)

„Antinacionální politika, která obrací národnostní většinu proti menšinám, jen výjimečně bývá korunována úspěchem. Obyčejně při první příležitosti vede k rozpadu státu.“ (s. 192.)


MILJUKOV, P. N. Emigracija na perepuťje. Paříž: Resp.-Dem. objedinenije 1926.
(Vlastní překlady z ruštiny.)


Z projevu P. Miljukova Co dělat po krymské katastrofě (tedy po porážce Wrangelovy armády), předneseného na schůzi pařížské skupiny strany „Svoboda národa“ dne 27. 12. 1920: „Je nepochybné, že nové podmínky života, vybudovaného (v Rusku) na demokratických principech, umožní novým třídním seskupením, aby vyhledaly své přirozené představitele a shromáždily je do nových politických stran. Je také velmi pravděpodobné, že přitom vzniknou i mimotřídní seskupení… Přidušení politického života, který nyní živoří pod těžkým příkrovem… neznamená… že nenastane nutnost myslet na budoucí politická spojenectví, hledat mezi nimi stupeň shody nebo antagonismu a nacházet politické kombinace…
Ti, kdo by zvenčí chtěli ovlivnit život v Rusku (např. po návratu z emigrace domů), se nesetkají s nepopsaným listem. Dříve, než by se mohli stylizovat do role vůdců, museli by se naučit vstřebávat soudobou atmosféru. Není možné, aby do života v Rusku vnášeli cizí kriteria, nabízeli své vůdce a jejich plány, aniž by se sžili s novou situací… Není třeba sedět se složenýma rukama, ale je třeba jednat v koordinaci s vnitřními silami Ruska.“
(s. 129–130.)

„Ruská armáda nesmí být využita pro neruské cíle. Krev jejích vojáků rovněž nelze prolévat jako krev nájemných žoldnéřů. A ruská armáda také nesmí sloužit k obnově starých pořádků anebo být využita k dělení Ruska.“ (s. 134.)

„Posun na ekonomickém a sociálním poli proběhl na celém světě, a to jak v oblasti agrárních vztahů, tak ve vztazích mezi kapitálem a prací. Změny ukazují na to, že i v Rusku může uspět jen program hluboké ekonomické a sociální rekonstrukce. Nutnost takové politiky uznává i pravice. Ale (oproti jejich tvrzením) tuto politiku může uskutečnit jen levice...“ (s. 136.)


P. N. Miljukov – istorik, politik, diplomat: Materialy meždunarodnoj konferencii v Moskve (26.–27. 5. 1999). Moskva: Rosspen 2000.
(Vlastní překlady z ruštiny z příspěvku prof. A. N. Meduševského.)


„Nejdůležitější závěr teorie permanentní revoluce – totiž thesi o nutnosti světové revoluce – kritizoval Miljukov jako snahu vnutit světu nesprávný model sociálně-politické modernizace, který se původně uskutečnil v podmínkách destabilizace světového uspořádání během první světové války a ruské revoluce.“ (s. 100.)

Z pohledu Meduševského Miljukov správně tvrdil, že: „liberální koncepce překonání světové krize… spočívá v tom, že stabilní světový pořádek může být vytvořen jen jako právní nadstavba nad právními státy a musí být chápána jako právně akceptovatelná mezinárodní organizace civilizovaných národů. Podmínkou jejího vytvoření musí být to, že se zřekne primitivně tradicionalistické ideje o válce jako způsobu evropské integrace“

„Jako jeden z prvních Miljukov pochopil smysl vytvoření Třetí internacionály a poukázal na praktické důsledky teorie permanentní revoluce v Leninově pojetí, které budou sloužit ke globalizaci krize, vyvolané ruskou revolucí.“

„Miljukovova analýza první sovětské ústavy z 10. 7. 1918 se ukazuje jako plně vědecky podložená a může být do určité míry zobecněna na celé ústavní právo sovětského období… Tato analýza dovoluje konstatovat, že neuspěly pokusy o reálné prosazení ústavního práva, politický systém se vrátil nazpět a dokonce byly obnoveny tradiční instituty ruského absolutismu v nové podobě…“ (s. 117.)

Dodatek

Obnovený zájem o osobnost Pavla Nikolajeviče Miljukova můžeme pozorovat od devadesátých let dvacátého století. Ve dnech 26. až 27. května 1999 se v Moskvě konala mezinárodní konference na téma „Ruský liberalismus, historické osudy a perspektivy“, na níž byly předneseny a diskutovány také otázky kolem P. N. Miljukova jako historika, politika a diplomata. Konferenci uspořádal Ruský nezávislý institut sociálních a národnostních problémů a Ruská akademie přírodních věd za podpory dalších institucí.

Také na Česko-ruské konferenci na téma „Česko-ruské vztahy na prahu 21. století“, uspořádané v prosinci 2006 Historickým ústavem AV ČR, rovněž byla připomenuta osobnost historika a politika Pavla Miljukova. Všimla si ho Lubica Harbulová ve svém referátu Miljukov a meziválečné Československo. Připomněla, že by bylo vhodné zveřejnit korespondenci T. G. Masaryka s P. N. Miljukovem, a že se tak ještě nestalo.

Nyní však konstatuje V. Doubek z Masarykova ústavu a archivu, že korespondence T. G. Masaryka se slovanskými partnery již byla vydána v letech 2015–2016 v rámci edice Korespondence T. G. M. ve třech svazcích, přičemž dopisy ruským a ukrajinským kolegům jsou obsaženy v prvních dvou svazcích.

Nově vzbuzený zájem o názory Pavla Nikolajeviče Miljukova svědčí jistě o tom, že problémy, na něž upozorňoval, jsou dosud aktuální a jejich řešení je stále problematické.

Literatura

BABKA, L. – ZOLOTARJOV, I. (eds) Russkaja akcija pomošči v Čechoslovakiji. Praha: NKP ČR – Slovanská knihovna. 2012.

DUMOVA, N. G. Liberal v Rossiji – tragedija nesovměstimosti (istoričeskij portret P. N. Miljukova). Moskva: Istoričeskij institut RAN. 1993.

GOLOVIN, N. N. Rossijskaja kontrarevoljucija ot 1917 po 1918. T. 2. Moskva: Ajris press. 2011.

HERBEN, J. Život a dílo prezidenta Osvoboditele. Praha: Sfinx. 1946.

KARA-MURZA, A. A. (ed.) Rossijskij liberalism: ideji i ljudi. Moskva: Novoje izdatělstvo. 2007.

MASARYK, T. G. Světová revoluce. Praha: Orbis. 1925.

MILJUKOV, P. N. Emigracija na perepuťje. Paříž: Resp.-Dem.objedinenije. 1926.

MILJUKOV, P. N. Eurasianism and Europeanism in Russian History. Frestschrift T. G. Masaryk zum 80 Geburstage. Bonn. 1930.

MILJUKOV, P. N. (ed.) Iz istorii russkoj intelligencii. Sbornik statěj i eťudov. Sankt-Petěrburg: Znanije. 1902.

MILJUKOV, P. N. Nacionalnyj vopros. Berlín: Bibliotěka Svobodnaja Rossija. 1925.

Očerki po istorii russkoj kul´tury. In: Mir Božij. Sankt-Petěrburg: 1896–1903.

P. N. Miljukov – istorik, politik, diplomat: Materialy meždunarodnoj konferencii v Moskve (26.–27. 5. 1999). Moskva: Rosspen. 2000.

VYDRA, Z. a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny. 2017.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


[1] To je posledná nedokončená veta z Reiselovej publikácie (REISEL, 2017, s. 233).

[2] Úroveň negramotnosti se velmi lišila podle území: na západě byla znalost čtení a psaní vyšší, na Sibiři velmi nízká. (VYDRA, 2017, s. 264–265.) Dekret Sovětu lidových komisařů z 25. 12. 1919 byl věnován likvidaci negramotnosti a tzv. Likbez – tedy komise pro likvidaci negramotnosti vedená Lunačarským – byla vytvořena až 19. 7. 1920.

[3] F. F. Kokoškinovi byla odhalena pamětní deska ve Vladimiru v červenci 2004 a současně se ve městě konala konference o historii liberalismu v Rusku.

Spojení s DB se nezdařilo.

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

V této kategorii dosud nejsou žádné články.