Stéla z Novilary a spor o slovanské kmeny v Evropě

Dana Ferenčáková

1) Interpretace nápisu na novilarské stéle

Kde je Novilara? Jedná se městečko na jadranském pobřeží v Itálii mezi městy Pesaro a Ancona, ležící na ve vzdálenosti asi 200 km vzdušnou čarou přes moře od Zadaru. V období starověkého Římského impéria oblast od Ancony až k městu Ascoli Piceno byla nazývána Picenum a jazyk obyvatel picenština. Dotyčná novilarská stéla, pocházející údajně ze 6. až 5. století př. n. l., je uložena v Museu Luigi Pigorini v Římě.

V díle Perpetua Augusta, určeném pro císaře Valense Gothica Maxima, který padl v bitvě s Góty u Adrianopole r. 378 (vládl ve východních provinciích od 364 až do osudové porážky) se říká: Picenové rozpoutali válku proti Římanům za konzulů Ogulnia Galla a Fabia Pictora, ale byli poraženi r. 268 př. n. l.

Existence Picenů a jejich jazyka je tedy doložena jednak od dobových autorů, jednak z vykopávek, prováděných ve čtvrti Castella ve městě Cupra Marittima, kde jméno „Cupra“ je odvozeno od bohyně Picenů Dea Cupry. Jde jen o to, ke které etnické skupině Piceny vztáhnout.

Snad není nemožné si představit, že podél východního i západního jadranského pobřeží sídlily takové kmeny, jejichž jazyk byl odlišný jak od jazyka Římanů, tak od jazyka Etrusků. Jde jen o to, že představa o přítomnosti protoslovanských kmenů na jadranském pobřeží v období před narozením Krista je nezvyklá. Nicméně amatérský badatel a autodidakt Antonín Horák (1918–2004), který vydal velmi kontroverzní a provokativní knihu O Slovanech úplně jinak (HORÁK, 1991), tento předpoklad nevyloučil a zdá se, že opuštění ustálených představ se mu vyplatilo.

Někde na území Novilary – tedy na zmíněném území osídleném kdysi Piceny – se našla zajímavá stéla, určená ke kolmému vsazení do země na nějakém pravděpodobně památném místě. Ze zadní strany jsou do ní vyryta zobrazení mužů s oštěpy, z nichž zřejmě ti, kteří byli poraženi, leží na zemi. Doprovází je další výjev, který snad znázorňuje ukořistěný dobytek.

Z přední strany je stéla popsána souvislým textem, který dlouho odolával rozluštění. Nedařilo se přistupovat k nápisu jako ke vzkazu v jazyce etruském, a tím méně latinském. Písmo připomíná germánské runy, jejichž tvar je sice blízký písmu etruskému, ale nápis z etruských slov složen nebyl.

Jakmile však Antonín Horák vyšel z předpokladu, že nápis je psán v picenštině, a vzal za základ slova slovanská, zejména rozšířená v jihoslovanských dialektech, text rozkryl svůj význam a vrhl zcela nové světlo na historickou realitu. Zápis dotvrzuje, že znalost písma mezi podrobenými kmeny Římské říše nebyla výjimkou a vzdělanost těch, kteří mnohdy upadli do otroctví pro dluhy, bývala vysoká. Řemeslná práce na stéle svědčila o tom, že výtvarník pečlivě kámen vyhladil a teprve potom do něj vytesal písmena. Z textu je patrné, že tvůrce chtěl uchovat v paměti odkaz, který svědčil o utrpení jeho lidu. Antonín Horák nabízí následující rozluštění textu:

My jim nic nevěříme. Co je pán, to jsem i já.
Jsi bojem, ubíjením vyčerpaný a čaroděj tě zbídačí.
Navenek se tváří jako věštec, ale uvnitř je to (v podstatě) zloděj.
Zmučeni ztrácíme krev a oni nás trápí věštěním,
ubíjením, lítou věštící saní.
Věštec, ten vůl, léčí ubíjením těl k smrti a je mu to potěšením.
Ach, ta tam je úroda.
Povodně špinavě zakrývají součty měr.
Ten jejich panující bůh je zosobněné zlo, ničící zloba.
Začnou tě jíst, jako bys byl obětní zvíře,
jako bys byl tele, němá tvář.
Bez skrupulí, otevřeně, tě oberou o vše.
Věru mám chuť zdechnout a opustit toto místo.

Je zajímavé, že žádný další badatel dosud nenabídl jiné alternativní řešení. Pokud vezmeme v úvahu historické souvislosti, zejména vojenskou porážku Picenů v r. 268 př. n. l. a jejich definitivní podrobení Římanům, pak vysvětlení amatérského badatele Antonína Horáka, povoláním filmového spolupracovníka Karla Zemana, do těchto souvislostí věrohodně zapadá.

2) Objevy v Kremnickém pohoří

Příznivěji než Češi se k teorii o autochtonním evropském původu Slovanů staví Slováci. Jako první se o starousedlých Slovanech v Itálii rozepsal Ján Kollár (1793–1852) ve spise Staroitalia slavjanská anebo objevy a důkazy živlů slavských v zeměpisu, v dějinách a bájesloví (vydáno Dvorskou tiskárnou r. 1853). Jeho současníci však haní jeho práci jako vědecky bezcennou, diskreditující slavistiku, přičemž se podivují, že mohl být jmenován profesorem slovanských starožitností na Vídeňské univerzitě.

Diskuse o starobylých nápisech nalezených v Kremnickém pohoří se rozpoutala už v 19. století, když Pavol Križko (1861–1902), archivář v Kremnici, prozkoumal nápisy na hoře Velestúr v r. 1864 a své poznatky shrnul v publikaci Starobylé nápisy na Kremnickom pohorí. Dešifroval je takto: „Prišiel Silian od severu, sboril Kremnicu a Turovo i všetky hrady, a bolo rokov po Turovi 280.“

Jeho objev na skále překreslil na papír malíř Vojtěch Božetěch Klemens (1817–1883) a napsal Dodatek k runoslovanským nápisům v horách kremnických (zveřejněný v tomtéž čísle Matice slovenské jako text Križkův). Zhotovil také sádrové odlitky nápisu a popsal další podobné objevy na Slovensku. Názor, že nápisy jsou napsány venedským písmem a italickým stylem pak vyslovil Krížkův přítel, lékař a mineralog Gustav Kazimír Zechenter-Laskomerský (1824–1908). Do diskuse vstoupilo několik dalších zainteresovaných osob, z nichž major c. k. armády Martin Žunkovič dokonce nápis ofotografoval a následně obhajoval jeho pravost v publikaci Slawische Runen, vydané v Kroměříži v r. 1915. Píše v ní, že Silian byl snad pán ze Žiliny, kde se při Váhu nacházel jeho hrad.

K oponentům Pavola Križka patřil kněz a archivář Michal Matunák (1866–1932), který si snad s Križkem vyřizoval staré účty. Tvrdil totiž, že jde buďto o podvrh, nebo o nepochopení, takže spory trvaly dále. V roce 1986 vystoupil na straně zastánců pravosti nápisů JUDr. Vojtěch Bukovinský (1916–1989), známý též jako speleolog. Zveřejnil své poznatky v článku Dešifrovanie legendy o velestúrskom epigrafe ve Zborníku Středoslovenského muzea v Banské Bystrici. Jedním z posledních účastníků diskuse byl filmový historik a režisér dokumentárních filmů Pavol Rumanovský (1929–2001), který vydal článek Kameňovanie odvážnych, v němž se jednak zastává teorie o autochtonním původu Slováků a jednak osobně Pavola Križka.

3) Migrační teorie o příchodu Slovanů během stěhování národů

O které období šlo? Krize západořímského impéria vyvrcholila r. 476, kdy byl jejím králem (místodržícím císaře) provolán muž, který nebyl Římanem, ale pocházel z Panonie z kmene Skirů. Byl jím náčelník germánských žoldnéřů Odovakar či Odoaker (žil asi od r. 433 do r. 493), který sesadil nedospělého loutkového císaře Romula Augusta. K prolomení římských hranic však došlo už v r. 395 a měli je na svědomí Černí Hunové, když se přesunuli ze stepí kolem Kaspického moře do Evropy. Zejména byl zhoubný jejich útok na východořímskou říši v r. 408 pod velením hunského náčelníka Uldina, který způsobil vyplenění Thrákie. Vpádem kočovných Hunů byli vytlačováni ze svých sídel další kmeny, jejichž migrace je pak označována za „stěhování národů“.

První vlnu Gótů přijal v r. 376 císař Valens na území své říše, avšak v důsledku toho, že jeho místodržící s nimi jednali jako s kolóny, došlo ke krvavě potlačenému povstání. Teprve císař Theodosius I (vládl 379–395) zaručil barbarským Gótům autonomní postavení, takže jejich stěhování v r. 382 proběhlo spořádaně. Nicméně pro římskou říši byly tyto migrační pohyby natolik zatěžující a vyčerpávající, že způsobily její destabilizaci, takže od r. 395 byla říše rozdělena a posléze v r. 476 západořímská říše zanikla a centrum státu zůstalo na východě, ve městě císaře Konstantina Velikého (žil 272–337, císařem od 306), pojmenovaném v r. 324 na jeho počest Konstantinopol.

Zastáncem teorie o osídlení střední Evropy slovanským etnikem v 5. až 6. století je například autor knihy Vznik Velké Moravy Dušan Třeštík: „Změny v jihoruských stepích vyvolané vpádem Hunů byly zřejmě katalyzátorem jedné z posledních a nejmohutnějších etnogenezí evropského prostoru, etnogeneze Slovanů… Tento lid obsadil v úžasně krátké době… téměř polovinu Evropy. Archeologicky lze tyto Slovany rozpoznat v lesostepní zóně Ukrajiny nejdříve někdy v 5. stol. a v písemných pramenech se objevili r. 531 na dolním Dunaji, kde loupili na území východořímské říše“ (TŘEŠTÍK, 2002, s. 13). Dále uvádí: „…před r. 535 dorazili na severní a východní Moravu, na západní Slovensko a také do Čech Slované s keramikou pražského typu… Ti přišli nepochybně z Ukrajiny… Obě ta (obsazovaná) území byla tehdy opuštěná…“ (TŘEŠTÍK, 2002, s. 17).

Dalším reprezentantem teorie o migraci Slovanů koncem 5. století n. l. a počátkem 6. století je Lubomír Havlík, pracovník ČSAV, přednášející medievalistiku na brněnské univerzitě (žil 1925–2000). V knize Kronika o Velké Moravě slučuje migrační teorii s teorií o míšení etnik, čímž vzniklo etnikum Vinidů: „Přejdeme-li k chronologickým počátkům slovanského osídlení Moravy, dozvídáme se pro počátek 6. stol. o Slovanech, že přes ně táhla k severu část germánských Herulů. Byli to patrně tíž Slované, kteří postavili šestitisícové vojsko langobardskému pretendentu Ildigisovi pro jeho tažení do Itálie… To předpokládá jistý politický útvar obdobný jiným slovanským útvarům… na sever od dolního Dunaje. Za tvůrce této říše pokládají prameny Vinidy, kteří vznikli v procesu avarsko-slovanské asimilace… Za bojů s Avary jim přispěl účinně Sámo, kterého si zvolili svým králem (626 – 661)… Teprve na začátku 9. stol. vystupovali již Moravané jako jeden velký zformovaný politický a etnický celek, odlišující se od jiných sousedních Slovanů“ (HAVLÍK, 1987, s. 250).

K autorům, zastávajícím migrační teorii, se řadí i Karel Sklenář (nar. 1938), který vydal knihu Slepé uličky archeologie (SKLENÁŘ, 1938). Za nedůvěryhodné považuje ty archeology, kteří kladou slovanské osídlení našeho území před 5. století našeho letopočtu.

4) Aborigenní teorie o existenci Slovanů v Evropě

Bývalý šéfredaktor Technických novin Miloš Drastich (nar. 1951) ve své knize (Slo)wáni. Z tieňa? zastává názor, že příčinou zpochybňování autochtonního původu Slovanů je lpění na migrační teorii, a tedy na myšlence, že Slované přišli do svých sídel teprve v době „stěhování národů“, tedy ke konci 5. století a v průběhu 6. století. Drastich byl přítelem Antonína Horáka a poprvé se s ním sešel v r. 1991, aby si pohovořili o nejstarších nálezech písma na našem území a v Evropě. Drastich uzavírá svou knihu tím, že se ztotožňuje s konstatováním Pavla Mačaly, pracovníka Archeologického ústavu SAV v Košicích. Drastich zcela souhlasí s Mačalovými vývody a říká: „Pavol Mačala považuje Slovanov za aborigénov, teda za povodných obyvatelov územia, nie za prisťahovalcov niekedy v 5. až 6. storočí po Kristovi“ (DRASTICH, 2000, s. 151).

Rovněž bývalý předseda Matice slovenské Marián Tkáč (nar. 1949) v článku Kedy začínajú slovenské dejiny (TKÁČ, 2010) polemizuje s názorem, že Slované přišli do střední Evropy teprve v období „stěhování národů“, tedy během krize a zániku západořímské říše.

Tkáč vyjadřuje názor, že starousedlé slovanské kmeny byly přítomny na svém území již mnohem dříve, než k těmto etnickým přesunům docházelo. Svou argumentaci opírá jednak o záznamy antických autorů a jednak o své vlastní racionální úvahy. S vervou útočí na tzv. pražskou historickou školu, která údajně zakonzervovala chybnou představu o příchodu Slovanů do evropských sídel v rozmezí od 5. do 6. století.

5) Ztotožnění Slovanů s Venedy

Jedním z východisek k úvahám Mariána Tkáče je ztotožnění Slovanů s kmenem Venedů. Připomíná, že například Plinius starší (žil od r. 23 n. l. do r. 79 n. l.), válečník a filosof, sloužící na severních římských hranicích, v díle Bella Germanie mluví o Venedech již v r. 77 n. l., kdy je označuje za sousedy germánských Ingaevonů a říká, že žili v povodí Visly. Další z autorů, kterého se Tkáč dovolává jako zdroje zmínek o Venedech, byl Publius Cornelius Tacitus (žil asi od r. 55 do r. 115 n. l.). Ve spise O původu, mravech a národech Germánů konstatuje rovněž, že sídla Venedů se nacházela mezi Odrou a Vislou, koncentrovala se ve Venedském zálivu (dnes Gdaňský záliv) a sahala až k severním Karpatům. Třetím z antických autorů zmiňovaných Tkáčem je alexandrijský geograf Klaudius Ptolemaios (žil asi od r. 85 do r. 168 n. l.), který již dokonce psal o tom, že pod Venedskými horami, tedy v nížině pod Karpaty, sídlili Quenedai – Venedai – tedy Stlavoni či Suobeni.

Kdo byli dotyční Venedové, případně Stlavoni? Koho je možno označovat tímto názvem? Původ tohoto kmenového označení lze hledat ve slovech voda – wasser – water, která se vztahují ke skutečnosti, že dané etnikum mělo svá sídla blízko vody. Národ Venedů tedy sídlil buď na mořském pobřeží anebo podél toku velkých řek. Konec konců název města Venezia a také krajiny okolo, zvané Veneto, a rovněž tak jméno lidu, který tento kraj obýval – tedy Venetů, dává za pravdu tomuto předpokladu.

Ještě v r. 551 n. l. gótský historik Jordán (Jordanés) ve spise Origo Gothica (O záležitostech a dějinách Getů) označuje názvem Venedové slovanský kmen a říká: „Kolem řeky Visly se usadil kmen Venedů… Nazývají se Sclaveni a Antové. Sclaveni sídlí od města Novietunum a jezera zvaného Mursianské až k Dněstru a na severu až k Visle“ (JORDANIS, převzato z: HAVLÍK, 1987, s. 38).

Podobně Fredegarova kronika, která počíná záznamy z r. 583 a končí v r. 768, vztahuje k r. 623 tyto události: „Muž jménem Samo, původem Frank… shromáždil větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů, zvaných Vinidové… Když Vinidové zaútočili na Huny, kupec Samo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny natolik prospěšným, že to bylo hodno podivu a nesmírné množství Hunů bylo mečem Vinidů pobito. Vinidé, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho nad sebou králem a šťastně u nich vládl 35 let“ (Kronika tak řečeného Fredegara scholastika, převzato z: HAVLÍK, 1987, s. 47).

6) Slovanští bojovníci v konfliktu s dalšími evropskými kmeny a s Byzantskou říší

Nejinak hovoří o Slovanech byzantský historik a také sekretář vojevůdce Belisaria – Prokopios z Kaissareie (žil asi v letech 500 až 565 v době panování císaře Justiniána I. Velikého), který rovněž mluví o Slovanech jako o obávaných válečnících. Ve svém několikadílném Spisu o válkách s Góty, dokončeném v r. 556, hovoří o Slovanech jako o bojovnících, kteří válčili na straně Gepidů. Říká: „Když vypukla válka mezi Gepidy a Langobardy… Ildigis s těmi Langobardy, kteří ho následovali, přivedl na pomoc Gepidům velký oddíl Slovanů… a Gepidé měli v úmyslu vrátit mu vladařský trůn…“ (PROKOPIOS Z KASSAREIE, převzato z: HAVLÍK, 1987, s. 41).

Germánský svaz Gepidů měl sídlo mezi dolní Tisou a řekou Olt a Langobardi žili v šestém století v Panonii (Dolní Rakousko). V povodí dolní Dyje, Jihlavy a Svratky již bylo dosti silné slovanské osídlení, jak naznačují archeologické nálezy. Války mezi Gepidy a Langobardy se odehrávaly asi v polovině 6. století.

V Knize o strategii, k jejímuž napsání dal podnět císař Maurikios a jejíž autor je označován za Pseudo-Maurikia, se také říká o slovanských bojovnících: „Ozbrojen bývá každý muž dvěma krátkými oštěpy, někteří též pěknými štíty, ale těžko přenosnými. Užívají také dřevěné luky a krátké šípy, napuštěné jedem, který hned účinkuje… Protože mají odpor k vládě nad sebou a navzájem na sebe nevraží, neznají bojový šik a nebojují v semknutých oddílech a nesnaží se tedy objevovat na místech holých a rovinatých, ale... (před nepřítelem) ustupují do lesů, kde dovedou obratně bojovat“ (PSEUDO-MAURIKIOS, převzato z: HAVLÍK, 1987, s. 43).

Během vlády Justiniána I. (527–565) byla jeho východořímská říše postižena mnoha pohromami. Kromě nájezdů barbarů, mezi nimiž byli i Slované, kteří brali do zajetí ženy a děti těch Byzantinců, jejichž sídla vyplenili, to bylo vypuknutí moru (od r. 541 do r. 544), zemětřesení (r. 557) a následně hladomor. Jelikož císař Justinián byl upřímně věřící křesťan, domníval se, že jde o boží trest a snažil se mu čelit zákazem pohanských kultů. Za oběť tomuto zákazu padla i Athénská novoplatónská akademie, která byla zrušena v r. 529. Téměř kuriózní bylo vydání kodexu O zločincích, matematicích a jim podobných, kde jako zavrženíhodné bylo zakázáno umění matematické snad jako hadačské. Posilování křesťanství v jeho ortodoxní podobě znamenalo i vznik caesaropapismu, čímž byla vystižena skutečnost, že císař stál nejen v čele státu, ale i církve. Ani křesťanská bohabojnost císaře však neotřásla s privilegii otrokářské aristokracie, neboť hospodářství bylo založeno na práci kolonů a otroků. Jelikož se však otrokářský systém začal přežívat, císař Justinián ve svém novém zákoníku Corpus iuris civilis, v jeho čtvrté části, která byla k zákoníku připojena ve formě Novel, již uzákonil možnost propouštět otroky na svobodu. (Přepracovaná a úplná verze Kodexu byla vyhlášena r. 534.) Pravoslavná církev považuje Justiniána za svatého.

7) Slované zajatí ve válce se stali otroky

Z datace uvedených literárních pramenů – tedy spisů Jordánových, Fredegarových, Prokopiových a Maurikiových – je zřejmé, že v uvedené době Slované již byli známým etnikem, které dokonce napadalo i mocnou východořímskou říši.

Zejména císaři Leonu VI. Moudrému (886–912) způsobovali Slované již závažné problémy. Ve svém spise Stručný výklad taktiky říká: „Slovanské národy byly sobě jak životem, tak mravy velmi podobné. Byly svobodné a nechtěly se podřídit do té míry, aby se o nich mohlo říci, že byly otroky nebo poddanými, zejména pokud přebývaly ve vlastní zemi za Dunajem“ (LEON IV. MOUDRÝ, převzato z: HAVLÍK, 1987, s. 45).

Bulharský car Symeon (893 – 927) již r. 894 vycítil ochabující sílu Byzance a zahájil proti ní válku. Když v r. 896 skončila, byl císař Leon nucen platit Bulharům tribut. V r. 907 a pak opětovně v r. 911 byla Konstantinopol napadena ruskými oddíly pod vedením kyjevského knížete Olega (vládl 879–912) a ti si vymínili, aby jim císař poskytl obchodní privilegia.

Válka ovšem přinášela oběma stranám zajatce, s nimiž bylo možno obchodovat na trhu. Pokud se však tehdejší svět seznamoval se Slovany především jako s otroky, pak není divu, že ve středověké latině se objevuje výraz sclavus ve významu „nesvobodný člověk“, pracující pro jiné, tedy „otrok“. Byla jím osoba, odloučená od rokování, buď kvůli neznalosti jazyka anebo kvůli podřízenému postavení. Německý název „der Sclave“ nebo anglické slovo „slave“ ve významu „otrok“ dosvědčuje, že původně etnický název byl přenesen na tu komunitu, která tvořila podrobenou, a tudíž služebnou vrstvu. A jak je patrno z názvu – byly jimi patrně osoby slovanského původu.

Vinko Pribojevič, Dalmatinec narozený na Hvaru a žijící v Benátské republice, slovanský patriot a jeden ze zakladatelů panslavismu, píše od r. 1525 knihu Slovo o Slovanech, ověnčených slávou (latinsky vyšla v Benátkách v r. 1532, kdy patrně zemřel, poté byla vydána italsky r. 1595). V tomto spise zdůrazňuje, že příslušníky slovanských kmenů nelze nazývat latinským názvem „sklavi“ (ve významu „otroci“), neboť by to bylo pro Slovany potupné a byli by tímto termínem ponižováni.

8) Viděno neslovanskýma očima

Obraťme se však k současníkům. Co říká o počátcích slovanských dějin významný americký archeolog a historik přednášející na Floridské univerzitě Florin Curta (narozen 1965)? „V byzantských dílech se utváření Slovanů netýkalo etnogeneze, nýbrž klasifikace a označování skupin lidí. Skupinová totožnost, označovaná jako slovanskost, se nezrodila v pripeťských močálech, ale ve stínu Justiniánových pevností“ (CURTA, 2008).

9) Závěr

Ze slov posledně zmíněných autorů – Vinko Pribojeviče i Florina Curta – lze snad vyvodit, že etnické označení Slovanů kdysi mělo blíže k označení sociální vrstvy než k označení komunity, kterou nyní chápeme jako národ. Přitom se domnívám, že zmínky o Slovanech v dílech klasických autorů dosvědčují ranou přítomnost slovanských kmenů v evropské historii, a to dokonce dřívější, než nastal proces „stěhování národů“. Ačkoli nelze zpochybňovat, že některé slovanské kmeny se zúčastnily těch migračních vln v Evropě, které pronikaly přes hranice římské říše v 5. až 6. století n. l., přesto je možno považovat za důvěryhodné takové indicie, které potvrzují přítomnost dalších smíšených slovanských kmenů na evropském území i v době dřívější. Ve shodě s Mariánem Tkáčem anebo i s dalšími obhájci autochtonnosti Slovanů v Evropě – například se zmíněnými Milošem Drastichem anebo Ivanem Rumanovským – je možno připustit, že slovanské kmeny byly známy na evropské půdě pod rozličnými dalšími jmény, odvozenými buď z názvu krajiny anebo od těch kmenů, s nimiž splynuly. V tom případě je jistě nepochybné, že do svých sídel Slované dorazili dříve, než k asimilaci došlo. Podobně je možno souhlasit s argumentací, že proces usazování Slovanů na jejich dnešním teritoriu nelze časově zasadit do téhož dějinného okamžiku, kdy vznikaly jejich první organizované státní útvary. Mezi osídlováním krajiny a vytvořením pevné státní struktury jistě leží dlouhá časová prodleva.

I kdybychom však nemohli beze zbytku souhlasit s vývody těch účastníků diskuse, kteří jsou stoupenci autochtonní teorie o původu Slovanů, usídlených trvale na jejich nynějších územích, nelze je ani bezvýhradně odmítat. Mohou totiž dát podnět k hlubšímu zkoumání slovanské minulosti v širších souvislostech.

Literatura

CURTA, F. Utváření Slovanů. In: Archeologické rozhledy 2008, Vol. 60, č. 4, s. 643-693.

DORAZIL, O. Světové dějiny v kostce. Vimperk: Papyrus, 1992.

DRASTICH, M. (SLO)WÁNI – Z tieňa? Ružomberok: Epos, 2000.

HAVLÍK, L. E. Kronika o Velké Moravě, Brno: Blok, 1987.

HORÁK, A. O Slovanech úplně jinak. Vizovice: Lípa, 1991.

HRABOVÁ, L. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta, 2006.

BUCHVALEK, M. a kol. Dějiny Československa v datech. Praha: Svoboda, 1968.

KARBUSICKÝ, V. Nejstarší pověsti české. Praha: Mladá fronta, 1967.

KLANICA, Z. Počátky Slovanů. Praha: Futura, 2009.

SKLENÁŘ, K. Slepé uličky archeologie. Plzeň: Československý spisovatel, 1977.

TKÁČ, M. Kedy začínajú slovenské dejiny? Slovanská vzájomnosť 2010, roč. X, č. 4.

TŘEŠTÍK, D. Vznik Velké Moravy. Praha: Lidové noviny, 2002.

ZÁSTĚROVÁ, B. a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Ve stopách Komenského (Dana Ferenčáková)
1 | 2019
  1. Pamäť a hodnoty literatúry velia, nastal čas na návraty (Viera Žemberová)
2 | 2018
  1. O príbehu, narácii a subjekte (Viera Žemberová)
2 | 2017
  1. Nastal čas na návraty (Viera Žemberová)
1 | 2011
  1. Slovinští písničkáři (Aleš Kozár)