Psychoanalýza a literární věda

Ніла Вікторівна Зборовська: Психоаналіз і літературознавство. Посібник. Академвидав‚ Київ 2003.

Adam Bžoch: Psychoanalýza na periférii (K dejinám psychoanalýzy na Slovensku). Kalligram, Bratislava 2007.

Marxismus a psychoanalýza stály proti sobě jen zdánlivě zásluhou utilitárních ideologů, nikoli filozofů v SSSR a u nás; ještě ve 20. letech 20. století se naopak jako metody doplňovaly a jak víme, avantgardní uměleci to chápali tak, že Marx objevil zákonitosti ekonomické a Freud psychologické, ten vnější, onen vnitřní. Teprve mnohem později se psychoanalýza označovala za „ideologickou diverzi“, v ruském prostředí se jí naopak inspirovali marristé, a to lingvisté i literární vědci, třeba spolutvůrkyně archetypálního přístupu Olga Frejdenbergová; freudismus v literární vědě konkuroval sociologickým a formalistickým metodám. Proto návraty k freudismu v literární vědě po roce 1991 nebyly na území bývalého SSSR tak těžké. V podstatě učebnicová monografie Nily Zborovské sumarizuje různé polohy freudismu v dějinách i v současnosti a možnosti jeho aplikace v literární vědě v souvislosti s jejím novým vývojem, najdeme tu především klasickou psychoanalýzu, spojitost psychoanalýzy a hermeneutiky, freudismu a moderny, archetypální koncepce vycházející z jungiánství, teorie symbolu, strukturní (Ferdinand de Saussure) psychoanalýzu (Jacques-Marie-Émile Lacan, 1901-1981), postfreudismus v Derridově dekonstrukci, poststrukturalismu jako takovém a feminismu. Podstatná je kapitola o praefreudismu I. Franka a rané ukrajinské moderny, na počátku 20. století a potom v postsovětském období. Učitelé a studenti v knize najdou i vzorová seminární cvičení. Každá kapitola obsahuje také použitou literaturu, bohužel většinou ruské nebo ukrajinské provenience (S. Pavlyčko, sama autorka a její kniha Моя Леся Українка‚ Тернопіль 2002, kniha История психоанализа в Украине‚ Харьков 1997 aj.) nebo v překladech. To se dá obhájit jen učebnicovým rázem knihy, jinak stěží. Nezdá se tedy, že freudismus by měl v současné Ukrajině nějaké potíže, spíše naopak, i když se tu jistě najdou konzervativnější snahy tyto postupy z hlediska etiky kritizovat.

V závěru své objevné práce o osudech psychoanalýzy v slovenském prostředí uvádí autor slovenské knihy o Fredovi a pschxoanakýze Adam Bžoch prý jednu z oblíbených Freudových anekdot. Jistý obchodník s koňmi doporučuje svému zákazníkovi jezdeckého koně: „Když si ho vezmete a posadíte se na něj ve čtyři ráno, budete o půl sedmé v Prešpurku.“ sedmé dělat v Prešpurku?“, odpověděl. Slovenské prostředí Sigmundu Freudovi nepřálo a je v tom asi konglomerát důvodů společenských, hlavně však náboženských a řada předsudků, které si dovedeme doplnit podle vlastních znalostí – ale to lze asi říci a napsat o každém prostředí včetně českého. Ostatně ve sféře literární vědy tu také máme své kulty i svá tabu a kvůli nim se mnoho inspirativních podnětů k nám nedostalo nebo nedostává. Sigmund Freud prožívá na Slovensku posmrtně nová dobrodružství, jak o tom svědčí Bžochovy poznámky o povídce Jozefa Puškáše Freud v Tatrách (2004), ale nehledě na to, Freudův vztah k Slovensku přece jen není fikce (korespondence S. Freuda a Sándora Ferencziho). Nicméně o čem by Bžoch napsal knihu o 220 stranách, kdyby se Freud na Slovensku neuplatnil? Bžochova kniha se řadí vedle knihy o slovenském strukturalismu (Fedor Matejov, Peter Zajac: Od iniciatívy k tradícii. Štrukturalizmus v slovenskej literárnej vede od 30. rokov po súčasnosť. HOST, Brno 2005) k tomu nejlepšímu, co v posledních letech i ve sféře dějin literární vědy a jejích metod vzniklo – i když jde o knihu primárně vycházející ze zkoumání Freudovy psychoanalýzy jako takové a literární věda je jen jednou z jejích realizačních ploch. Bžoch pečlivě sleduje různé nastavování jevu zvaného psychoanalýza, jenž se sice na Slovensku, přesněji řečeno v slovensko-maďarsko-německém prostředí ocital na periferii, ale přece jen ne zcela. Bžochova kniha je impozantní svou šíří, ale i hloubkou: od Alexandra Spesze a teologické skepse směřuje k slovenské avantgardě a vědě, zejména k slovenské psychologii. Pokud jde o literaturu, je to zde s přijetím freudismu podstatě lepší než v teologii a vědě: práce začíná u Hrušovského a Terebessyho, Bžochova oblíbence, zastánce hlubinné psychologie. Jinak je však téma psychoanalýzy a slovenské psychologie temnější než v českém prostředí – až na výjimky se Freud nazalíbil a důvody jsou hlubší než povrchově ideologické. Ani v literární vědě není psychoanalýza všeobecně přijatelná, i když tu jako málokde najdeme reálnou diskusi i apologii (A. Popovič, F. Miko). Cesta psychoanalýzy ke kultuře je ukázána na příkladu Stanislava Felbera (1905-1956); ten byl ostatně Čech, středoškolský profesor z Tábora. Češi toho pro propagaci Freuda na Slovensku udělali dost, např. J. Cvekl, autor portrétu S. Freuda z roku 1965.

O psychoanalýze v literární vědě mezi Slovany a ve střední Evropě, kde ostatně vznikla, ještě asi uslyšíme.

Ivo Pospíšil

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. K otázkam výslovnosti u študentov cudzích jazykov (Elena Nikolajová Kupferschmidtová)
2 | 2019
  1. Rusko mladýma českýma očima (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Působivé Brno (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Impozantní publikace a její problémy (Ivo Pospíšil)
1 | 2010
  1. Problém lékaře-umělce