Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích

Eva Hahnová: Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. Academia, Praha 2014. ISBN 978-80-200-2389-6.

Ivo Pospíšil

Více než sedmisetstránková kniha známé autorky Evy Hahnové, která v roce 1968 odešla do Německa a studovala tak postupně v Praze, Stuttgartu a na London School of Economics and Political Sciences. V letech 1981–1999 pracovala v Collegiu Carolinu v Mnichově, později v Oldenburgu. Velký ohlas vzbudila německy psaná publikace vytvořená společně s jejím manželem Hansem Henningem Hahnem o německé kolektivní paměti let 1939–1949. Nutno podotknout, že to byla ona, která se nebála v 90. letech 20. století ukázat na historicitu česko-německých vztahů, zásadně neretušovala a „nemodernizovala“ účelově dějiny, viděla česko-německé vztahy nepřikrášleně jako činy historie, jež nelze změnit ani různými lacinými gesty. Současně však nahlížela na nacionalismus jako slepou uličku, na neustálé budování stereotypů jako na cestu nikam, na nutnost studovat dějiny realisticky, snažit se z nich poučit a na jejich základě chápat i dnešní činy. Co chceme víc? Pro jiné národy a jiné vztahy by to mohl být dobrý podnět (vztahy slovensko-maďarské, česko-slovensko-polské, ale i jiné). Na konci své superknihy píše o jejím smyslu: „Slova nezabíjejí, ale mohou se stát inspirací a instrumentem vrahů. Německá historicko-politická rétorika 19. a 20. století nebyla jevem sui generis, ale některé její specifické formy se jím staly. Z české perspektivy by bylo nemoudré jak opakovat bezmyšlenkovitě německé stereotypy, tak je i ‚sebevztahovačně vnímat jako výraz toho, co nám Němci udělali‘, či důkaz toho, že ‚nás chtěli vyhubit‘. Politická reprezentace německého obyvatelstva v český zemích se v moderních dějinách jistě nevyznamenala obdivuhodnou moudrostí, jak tato antologie zpřítomňuje. Nacistické rozbití Československa mělo tragické následky, a mnozí Němci skutečně chtěli vyhubit český národ. Znalost kdysi páchaných zločinů je nezbytným předpokladem k orientaci v někdejším dění…“ (s. 641–642). Rámcování dvěma jmény není náhodné: není asi osobností, jež by byly německému prostředí nakloněnější, dobře mu rozuměly a byly schopny ho citlivě vnímat a pochopit, ale také nebylo osobností více německými vládnoucími kruhy nenáviděných – nebo snad právě proto, že své věci dobře rozuměli a byli ochotni k jednání a ústupkům, čímž vlastně oddalovali provedení radikálních deportačních a genocidních záměrů. Texty začínají revolučním rokem 1848, kdy šlo o opětovné zapojení českého prostoru do svazku obnovovaného Německa a kdy se Češi přidrželi mocnářství, jež se jim však nijak neodvděčilo. Již zde zaujímají významné místo Židé a jejich česko-německá problematika. Najdeme tu postupně i koncepce marxismu, německé plány na to, co s habsburskou říší, klíčová je otázka česko-německá i v Československu, vznik Sudetoněmecké Henleinovy strany, nacismus a vše, co známe z dějepisu. Ale dotek těchto autentických textů, z nichž dodnes mrazí, i to, jak se prezentoval v dokumentech po roce 1989, o doslova hraběcích radách českému národu, problémech tzv. Benešových dekretů – to je stále to, co zůstává obrovskou zátěží. Rozbití Československa, německé zločiny páchané v protektorátu na Češích, genocidní plány nerealizované jen díky spojencům a zejména rychlému postupu Sovětské armády, transfer německého obyvatelstva i tzv. divoký odsun, přičemž se zapomíná na vyhánění Čechů ze Sudet od října 1938, později zase na odsun Čechů ze Slovenské republiky po 14. březnu 1939 (podle ministra vnitra Alexandra Macha bylo třeba především řešit českou a židovskou otázku) – to jsou dějinné události, které nejsou dosud mrtvé a je třeba na ně pohlížet jako na historické, ale současně je nezatlačovat do pozadí, nezamlčovat a nemlžit – mohou se totiž stát důležitým poučením pro přítomnost i budoucnost. K tomu ostatně autorka směřuje všemi svými dokumentárně pojatými publikacemi.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2023
  1. Ecce homo (Viera Žemberová)
1 | 2020
  1. Sovětský fenomén: jeden z možných pohledů (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Jak pochopit včerejší i dnešní svět (Ivo Pospíšil)
  2. Strach v bleděmodré (Markéta Poledníková)
1 | 2016
  1. Slovník ruskej umeleckej kultury 20. storočia (Ivo Pospíšil)