Biomanžel. Volné pokračování románu Biomanželka

Michal Viewegh: Biomanžel. Volné pokračování románu Biomanželka. Druhé město – Martin Reiner, Brno 2015.

Ivo Pospíšil

Na Viewegha se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pořád čeká: kdy ta kniha vyjde? Pravda však je, že fronty na knihy už nestojí ani na Viewegha, vysoké náklady zůstávají často ležet, vydavatel to má však jistě dobře spočítané. Viewegh se vrátil do literatury po těžkém ohrožení života do této doby dvěma knihami: Můj život po životě (2013) a Zpátky ve hře (2015): o té poslední jsme psali se sympatiemi. Již podtitul této třetí je, zdá se, spíše reklamní: má asi nalákat čtenáře, kteří četli Biomanželku, sériovostí vyvolat zájem, to jsou běžné postupy od časů Mušketýrů ještě po dvaceti letech, ale současně se tomu Viewegh, jak je jeho kvázipostmoderním zvykem, vysmívá: nikdy nevíš, co myslí vážně a co je spíše travestie. To záleží na tom, co si čtenář vybere a to není špatná taktika. V poděkování, jehož móda se k nám před časem v abundantní podobě přenesla z anglosaských zemí (proslulé acknowledgements), jež jsem často parafrázoval v té podobě, že „děkuji své manželce, neboť bez ní by kniha vyšla o rok dříve“, děkuje dcerám a dalším včetně vydavatele Martina Reinera, majitele Druhého města. Lze toto děkovací obžerství pochopit v souvislosti s autorovým znovuzrozením, z něhož má právem radost, neboť všichni jsme jen lidé, ale knize to moc neprospívá. Tato abundantnost se týká i celkového pojetí: kniha je jedno velké pokání: autor vzpomíná na svůj život před oním dnem D a srovnává ho se svým stavem nynějším. To, co je u Viewegha vždy nápadné a nápadité, i když takřka vždy trochu uměle, jsou jakoby šokující přístupy a postupy, v daném případě dílo vyprávěné podivnou ženskou vypravěčkou: „Jsem stařena. La Loba. Nejsem královna, kouzelnice, ani amazonka; jsem dula (starořecky speciálně připravená žena, která poskytuje oporu rodičce a její rodině –ip). Tančím se životem i smrtí. Jsem žena, která odhodila lodičky a nyní běhá s vlky. Poběžte se mnou, sestry moje, vezmu vás zpět na duševní území, která nám kdysi patřila.“ (s. 7). Toto, jak říkali ruští formalisté, ozvláštnění, nečekaný vypravěč, a tedy i úhel pohledu, je na celém románu možná to nejzajímavější. Spisovatel Mojmír je vlastně potrestán za nemravný, prostopášný život a dochází k jeho reinkarnaci. Jde o účinný trik: hříšník se kaje, a to tak, že líčí své hříchy, což je vždy ta nejatraktivnější část jeho pokání: známe to ze středověké a renesanční literatury. Viewegh to nazývá „předmaratónským hedonismem“ (před známou událostí běžel maratón, když si předtím údajně nechal udělat totální prohlídku a vše údajně potvrdilo, že je zcela zdravý). Sype si popel na hlavu za pohlavní nezřízenost, zpupnou oslavu padesátin, opulentní hostiny, na nichž se rozhazovaly tisíce, což chápejme jen jako symbol (jistě si laskavý čtenář vzpomene na hrdé popisy téhož v jeho předchozích prózách), to vše prostřídané záběry z nemocnice. Nabízelo by se něco, co by připomínalo Jóba a podobné motivy s výčitkami Bohu: proč právě já? – ale to je v románu jen okrajové. Až za hrob trpělivá manželka promíjející hodně, potom ztrácející trpělivost, osamění, nacházení pomoci jinde, dokonce hledání nové partnerky, proměna v biomanžela jako mužskou obdobu slavné biomanželky. Nevím: říká se často právem, i když to odmítl už Karel Havlíček Borovský, že kritici se rekrutují z neúspěšných spisovatelů – k příkladům Bělinského a Šaldy nechci uvádět další. Radí, jak by to měl autor napsat, aniž by to sami uměli, a tedy na to jako jaksi nemají morální právo. Nejsem neúspěšný spisovatel, protože jsem to ani nezkoušel, zcela určitě nikoli příliš veřejně (spisovatel je pro mě jen ten, kdo píše beletrii, nikoli kritik, publicista, kteří se dnes všichni za tzv. spisovatele pokládají). Tedy zkusme se aspoň zasnít, co se dalo z této existenciální situace vytěžit, kdyby na to měl Viewegh chuť: byl by to běžný tuctový příběh člověka, jenž se považoval za střed světa a prohlédl a hlouběji se zamyslel nad světem, např. nad tím, jestli je Bůh, a když je, jestli je dobré ho z něčeho vinit; jestli je dobré se kát a přitom s v podstatě nezměnit, jestli to vše nenechat plynout a suše a syrově zaznamenávat změny ve vlastním vědomí. Mohl by to být někdejší brutální stream of consciousness, nebo něco absurdního v kafkovském nebo camusovském stylu, ale Viewegh zůstal věren svému vieweghovství a možná je to nakonec dobře. Jeho dílo tvoří jeden celek i „day after“, s tím dobrým i špatným, se slovními výrony i se zrnky lesknoucí se krásy, se zkroucenou kompozicí, s umělými epickými rámci, jež trčí z kompozice i s povýšenou vypravěčkou, která na své ozvláštnění v průběhu narace jaksi zapomíná. Je to Viewegh, jenž paroduje Viewegha, anebo se k němu po pokání zase vrací, tedy do dob své největší slávy, ale mermomocí se chce na vše podívat z kritického podhledu, ale ono ne vždy jde, slovní vata a povrchnost, která je ambivalentně výsostným obrazem autora nebo pokusem o jeho travestii, to nikdo neví. A na konci zas ten narcisistní obraz spisovatele, jenž chce napsat román, střepina metatextu na samém konci. Mějme však trpělivost ještě větší než autorova manželka, třeba časem dojde nejen na reinkarnaci člověka, ale i spisovatele.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Nová edice ostrakizovaného spisovatele (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Atraktivní jazykověda (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Nápaditost, představivost, odvaha (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Nikoli záhady, ale nejistoty (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Festschrift vynikajícího rusisty (Ivo Pospíšil)