Česká Alexandrovka. Vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi

Bohuslav Andrš: Česká Alexandrovka. Vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi. Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, Praha 2015. ISBN 978-80-7050-644-8.

Ivo Pospíšil

Těch českých vystěhovaleckých vrstev, které se rozprostřely po území carského Ruska, bylo více, i když hlavní vlna přišla až v 19. století, v podstatě za Alexandra II., ale začalo to už po bitvě na Bílé hoře, resp. po obnoveném zřízení zemském. To se týká právě rodiny Kratochvílovy. Česká Alexandrovka nebo jen Alexandrovka byl původně česká evangelická vesnice na jihu dnešní Ukrajiny, v podstatě v dosahu Oděsy. Čeští evangeličtí exulanti najímali a později skupovali půdu a stavěli domy, budovali vesnice – a jednou z nich byla i Alexandrovka, v níž nejdřív bydlely rodiny Andršových, Jelínkových, Kratochvílových, Jersákových, Rejchrtových (malíře, ale také učitele a kazatele Viléma Rejchrta, 1832–1910, navštívil z Jasné Poljany také Lev Tolstoj). Někteří přišli ze Zelova (Zelów), původně české evangelické vesnice na jih od Lodže (byla od trojího dělení Polska součástí Ruské říše). Exil příslušníků nekatolických církví z českých zemí pokračoval: žili v Německu, hlavně v Sasku, v Uhrách nebo Srbsku a Bulharsku, ale také právě na území Ruské říše. Dnes jsou rozeseti na různých místech Ukrajiny a Ruské federace. Zanechali a zanechávají ve světě své stopy: z rodu Andršů pochází také prof. Josef Andrš, který působil jako ukrajinista na Univerzitě Palackého v Olomouci. Česká Alexandrovka se nachází sedm kilometrů od okresního města Kotovsk v Oděské oblasti Ukrajiny, dříve patřila do Chersonské gubernie carského Ruska; město Kotovsk nazvané podle jednoho z revolucionářů, se dříve jmenovalo Birzula. Potom následuje obrovský příběh života v Rusku a v SSSR: zejména dlouhé partie o letech za světové války, revoluce, občanské války a za sovětské vlády, zejména za kolektivizace, několika hladomorů, za německé okupace apod. Jsou plny utrpení a je div, že se tam Češi vůbec udrželi a víceméně si uchovali svou identitu nebo národní povědomí. Autor knihy, který byl po opětovném návratu Sovětské armády do oblasti mobilizován, osvobozoval jako příslušník československého armádního sboru Československo a již tu jako repatriant zůstal. Kuriózní je popis návštěv SSSR, kam potom přijíždí jako československý občan a dožaduje se cestování po všemožných příbuzných a nedokáže pochopit, jak dlouho tam  přetrvávají zvyky ze staré sovětské doby, zejména omezování osobní svobody, cestování atd. Nejzajímavější partie pojednávají o kolektivizaci a válečných letech. Češi, kteří chtěli být od počátku nezávislí a skoupili půdu od Čechům nakloněných majitelů – šlechticů a statkářů – museli být trnem v oku zejména novým „hospodářům“, kteří však hospodařit neuměli. Ještě zajímavější jsou pasáže o německo-rumunské okupaci, neboť Oděsa a oblast kolem byla Němci přidělena rumunskému spojenci jako součást velkého Rumunska. Je s podivem, že to české rodiny přežily: po válce byli totiž lidé, kteří žili na okupovaném území, pokládáni za občany druhé kategorie a byli i různě postihováni a diskriminováni. Faktem zůstává, že rodiny, které zakládaly Alexandrovku, se vinou okolností rozprchly po celé tehdejší Ruské říši a SSSR, byli tu však také postižení v gulazích a popravení. Perličku si nechává autor na konec, kdy ukazuje, jak se na konci války stal otcem nemanželského syna od Němky, s níž se stýkal, a jak se potom našli a stýkají se. Tyto zapeklité situace ho na samém konci vyprávění vedou k úvaze: „Při vzpomínkách, které mne na tomto místě ovládly, jsem procítil sled událostí, jež hluboce poznamenaly můj život, od narození až do tohoto dne: nepříliš radostné dětství a dospívání…narukování do sovětské armády, odvelení do československé zahraniční armády, dlouhá cesta do vlasti mých prarodičů…procitnutí v jiném světě…konec války…demobilizační oddíl v Kroměříži…četnická stanice v západních Čechách…hromadný odsun či vyhnání Němců z republiky…první setkání s kmotry…nenadálé objevení nemanželského syna…. Vlastní angažovanost v období budování socialismu …duševní traumata v reálném socialismu…pochybnosti o správnosti idejí komunismu…a nakonec trpké rozčarování…zhroucení komunistických režimů, uvítání a prožívání nových nadějí.“ (s. 263). Je to skutečně cesta hodná pikareskních románů, i když hrdina žije obyčejný život. Je to zpráva v podstatě tragická, ale také plná nadějí, napsaná dobrým jazykem a stylem, nesoucím punc autenticity, bez zbytečného poučování. Dokument 20. století hodný toho jména.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Tajemný pan Verne (Ivo Pospíšil)
2 | 2020
  1. Region a světovost (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Nostalgie a naděje (Ivo Pospíšil)
  2. Od sjednocení k multikulturalismu (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Když se nevyčasí aneb Stmívání (Lenka Paučová)