Almanach Kmene 2015

Almanach Kmene 2015. Od války k válce. Nakladatelství Kmen, s. r. o., Křenovice 2015.

Ivo Pospíšil

Tak o tom almanachu se z českých většinových médií v podstatě nic nedovíme, a to nejen proto, že vyšel v Křenovicích, což rozhodně není Praha, že vyšel v novém nakladatelství, vzniklém asi spisovatelskou svépomocí: autoři jsou však pro mnohé méně přijatelní zejména proto, že jejich díla či dílka nepřitakávají každé módní vlně a rozhodně nepatří k tzv. mainstreamu. Michael Doubek a Ivana Blahutová jako patrně editoři nebo zástupci autorů knížku opatřili doslovem, kde svazek charakterizují jako varovný, neboť válka nebo války, které jsou v titulu, stále hrozí: „Ano, válka se k nám opět blíží, jako by se vracela v hrozivém dějinném kruhu. Vloni si svět připomínal 100. výročí vypuknutí první světové války a letos 70. výročí konce druhé světové války. Památka milionů a milionů mrtvých však nezabránila tomu, by se mnohé pietní akce a slavnosti nestaly arénou nové, zatím ,pouze’, studené války. […] Je opět nejvyšší čas bít na poplach! Svůj varovný hlas připojují také autoři našeho povídkového sborníku, který je prvním počinem letos (2015 – ip) vzniklého nakladatelství Kmen.“ (s. 127). Budiž, každá taková aktivita je dnes vítaná. Zvláště když je tu stále narůstající lhostejnost a proudění, které válečné situaci spíše nahrává. Nicméně svazek na mě působí spíše pacifisticky, méně věcně, analyticky a kriticky, ale to je jiná věc. Hlavně by to měla být literatura zvaná krásná, esteticky působivá, jejímž je varování přirozeným produktem, jinak nejde o beletrii, ale o publicistiku. To se autorům dařilo se střídavými úspěchy; často jde o prózu à la thèse. Zajímavá je již personální skladba almanachu, tedy who is who. Určitě největší zkušenost má Jaroslav Čejka (nar. 1943), kdysi perestrojkový šéf kultury na ÚV KSČ, který předtím, ale hlavně potom, prošel značným množstvím zaměstnání, nicméně publikoval kolem 40 knih, psal také pod pseudonymem; také Ivana Blahutová (nar. 1958), která kdysi oslnila různými texty, z nichž některé, možná ty nejlepší, nikdy nevyšly, Eva Frantinová (nar. 1956), pochopitelně i Alexandr Kuprin (1870–1938) a William Dean Howells (1837–1920), jež si pořadatelé sborníku vzali na pomoc a dobře udělali. Hvězdou je také Petr Žantovský (nar. 1962), poněkud kontroverzní žurnalista originálních názorů, který také jde mimo hlavní proud, i když dříve pracoval v deníku Práce, týdeníku Reportér, vedl Melantricha a pražskou Votobii, dobrým vykročením je próza Václava France (nar. 1961), satira na manipulované rozhlasové a televizní pořady se stále stejnými hosty (asi 4–5), kteří zastávají jen jeden mainstreamový názor. Autoři almanachu se literaturou rozhodně neživí a neuživí: to dnes platí takřka o všech českých spisovatelích, pokud se nejmenují Michal Viewegh nebo nepíšou pravidelně realizované filmové scénáře. Jsou mezi nimi učitelé, lékaři, hudební umělkyně, novinář a vydavatel. Nikoli náhodou se hlavní postava Čejkovy prózy jmenuje Josef K.: kafkovská je celá povídka o hrůzách, jež provázejí dnešní zmanipulovaný svět, jenž polymorbidní pacient Josef K., kterému hrozí vojenská služba, jež se má obnovit a zavést povinně i pro ženy, hodnotí takto: „Člověk je již v tomhle Kurvystánu ze všeho tak zpitomělej, že zapomíná logicky myslet.“ (s. 20). Jako by povídka Rusa Alexandra Kuprina (1870–1938), který byl slavný již za cara, zejména románem o prostitutkách Jáma (1909–1917), později emigrant a navrátilec do SSSR, kterou přeložila Ivana Blahutová, nebyla z dávné doby, ale ze žhavé současnosti a Kuprin byl jedním z přátel editorů almanachu. Spíše jazykově zajímavé jsou prozaické miniatury Evy Frantinové, stejně jako drobná povídka o věštci z pera Václava France jakoby potvrzující to, že žádný strom neroste do nebe, překvapí i svižná próza Iva Fencla Hrůza se musí hromadit; to, že lidé se báli války i za časů Williama Deana Howellse, jehož znal ve Francii žijící Ivan Turgeněv, dokládá jeho povídka Edita, i když mnozí by dali spíše přednost Stephenu Craneovi ve slavné novele Red Badge of Courage. Podobně působivá je povídka Michaela Doubka Markytánka, tradičně dobré jsou prózy Ivany Blahutové a Petra Žantovského využívající fantazijních nebo extrapolačních postupů, jež jsou pro dnešní literaturu až příliš typické. Právě to se mi na almanachu moc nelíbí: varující texty, ale současně do značné míry utkvělost v literárních schématech; člověk by také čekal něco originálního a krajního, neběžného. Ale nehledě na halasné proklamace z doslovu je to poněkud zkrotlé, nečekaně konvenční, ale nebuďme nespravedliví: i když jsou jednotlivé prózy kvalitativně nevyrovnané a autoři se liší i svou dosavadní profesní zkušeností, jde většinou o texty svěží, čtivé, stručné, zhuštěné, někdy i lakonické a minimalistické, v zásadě – nehledě na to, co bylo výše napsáno – protestující, alespoň se snažící (někdy poněkud topornými prostředky) ukázat na nebezpečnost současného stavu světa a lidstva. Uvidíme, jak se bude činnost těchto spisovatelů a jejich nakladatelství vyvíjet dále. Jedno je však jisté: stav člověka a světa jim k rozvoji jejich umění poskytne řadu dalších hrozivých impulsů.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Exkurz do talianskej antilyrickej literatúry (Eva Mesárová)
2 | 2019
  1. Strach v bleděmodré (Markéta Poledníková)
1 | 2017
  1. Pohádky v dárkovém balení (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Historici o Východě (Ivo Pospíšil)
2 | 2010
  1. Mária Bátorová: Pouště a oázy života