Otevírání oken

František, Všetička: Otevírání oken. Románový obraz národního obrození v moravském městě. Memoria, Olomouc 2015.

Ivo Pospíšil

František Všetička (nar. 1932, ale vypadá a pracuje jako třicetiletý) je kvalitní literární vědec, snad náš jediný kompozitolog, který jednu svou knihu v dobách nepříznivých vydal v Bratislavě (Kompoziciána, 1986), ale i autor šťavnatých portrétních studií, v nichž podstatně rozhojnil podobné aktivity Josefa Hrabáka ke konci jeho životní dráhy (jen namátkou jsou to studie o Václavu Říhovi, J. Š. Kubínovi, Komenském jako básníkovi aj.) a kromě toho série skvělých kompozitologických prací s nápaditými názvy i Lexikon literárních pojmů (2002, spolu s Liborem Paverou), snad nejlepší příručky tohoto typu u nás vůbec (Přiznám se, že jsem jeho dílu věnoval desítky recenzí i nějaké ty studie včetně spolueditorství festschriftu k jeho osmdesátinám). Navíc je to básník, překladatel a romanopisec. Tu poslední dovednost uplatnil vícekrát a jak je u těchto lidí mnoha řemesel obvyklé, propojil ji se svými publikacemi z literárního místopisu, z nichž podstatné věnoval své milované Olomouci. Jde o knihu vskutku půvabnou, zvláště když ji doprovází stejně půvabná, nenásilně komentující, vysvětlující a doplňující studie historika a literárního vědce Jiřího Fialy, jehož fenomenální znalosti historie, a to nejen olomoucké, jsou všeobecně známy. Dobře Všetička označil žánr svého dílka, tedy „obraz“, přesněji sekvenci obrazů, víceméně autonomních kapitolek, kde se setkáváme s klíčovými postavami této doby, která začíná 31. 7. 1817, kdy Velkoněmec prof. Josef Leonard Knoll zorganizuje na Svatém Kopečku u Olomouce literárně-atletickou slavnost po vzoru starořeckých olympiád ve stopách všeněmecké slavnosti na Wartburgu téhož roku. Incipit jde tedy „doprostřed věcí“ (in medias res) a potom se už odvíjejí příběhy archiváře Antonína Bočka, Františka Poláška, Jana Svatopluka Pressla, Františka Mošnera, ale také Františka Palackého. Zazní tu dobré verše, včetně spílaného Máchova Máje, jemuž vlastenecká společnost nemůže odpustit málo jemnocitu; jsme svědky Knollových filipik proti německy psaným dějinám Čech z pera Palackého, můžeme se pousmát nad úsilím o české neologismy, zajedeme spolu s Janem Helceletem do Hlboké u Senice za Jozefem Miloslavem Hurbanem, kde se všichni baví o Štúrově pokusu – téma pro obě strany víc než delikátní. Všetička fabuluje, ale hlavně využívá autentických textů, které vkládá do úst svých postav: nakolik zde dotváří a nakolik je věrný svým materiálům, může zhodnotit jen ten, kdo toho ví víc než autor, a to dnes – snad s výjimkou prof. Fialy – nezná už asi nikdo. Románovými obrazy procházejí důležité historické události. Nejenže vidíme budování železniční sítě z Moravy do Vídně a později také do Prahy, ale i polské vězně, které vezou na Špilberk (v románu se s nimi potkává právník Jan Vlk v Příboře roku 1846) po porážce jejich krakovského povstání (trvalo od 21. 2. do 4. 3. 1846); Češi před nimi demonstrativně smekají klobouky; vzhledem k dalším povstáním, zejména v ruském záboru (1831, později 1863), byla však česká reakce dvojznačná: česká veřejnost byla rozdělena na proruskou a propolskou část; vidíme tu vznik novin Die neue Zeit, problém němectví a židovství u Andrease Ludwiga Jeitelese, jenž se hlásil k velkoněmeckému programu; zejména tu však vyniká postava profesora Aloise Vojtěcha Šembery, klíčové postavy olomoucké, brněnské a vídeňské. Takže je Všetičkův text také výrazným dějinným průvodcem, historicky víceméně věrným. Jak to píše Jiří Fiala ve svém fundovaném doslovu: „František Všetička tak učinil pro obecné poznání osobností, jež se zasloužily o národní obrození v Olomouci, i okolností, za nichž tento proces formování novodobého českého národa provázel v tomto kdysi českém, během staletí však zněmčeném, městě, daleko víc, než kdyby na toto téma napsal vědecké pojednání.“ (s. 97). Všetička je velmi zdatný v situačních popisech, vystihne atmosféru místa, pach doby vskutku brilantně; slabší je v dialozích, ale to je vzhledem k již uvedenému pochopitelné. Trochu laciné, ale působivé je také „gotické“ uvedení postavy tajemného mnicha z šerého dávnověku, jak píše Fiala, Jana Kapistrána (Giovanni di Capistrano, 1386–1456), který v letech 1451 a 1454 kázal právě v Olomouci proti utrakvistům a Židům – Židé pak byli dekretem Ladislava Pohrobka vyhnáni ze všech královských měst. Postava bosého mnicha zvěstuje podle pověsti nějaké neštěstí. V románovém obraze se objevuje např. před smrtí Jana Pernera, který vede první vlak z Olomouce do Prahy; nakonec se zjevuje i v osudovém, pro mnohé tragickém, roce 1848. Mnichův přízrak hrozivě se objevující v rozhodujících momentech symbolizuje dějinné zlo, to, co bohužel do značné míry určuje také osudy dnešních lidí: útočnost, agrese, intolerance; v tomto smyslu je Všetičkův „románový obraz“ nejen intertextovou hrou s minulostí, ale i varováním.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2022
  1. Návrat k redakční práci (Ivo Pospíšil)
2 | 2021
  1. Z príbehov jubilujúceho Jozefa Puškáša (Viera Žemberová)
2 | 2019
  1. Zamborova bibliografie: nejen soupis knih (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Heterogenní kognitivismus v literární vědě (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. O době, kdy bylo daleko vidět (Ivo Pospíšil)