Zora Prušková: Ako si porozumieť s literatúrou. Niekoľko poznámok o vzťahu medzi autorom, rozprávaním a žánrom v modernej próze. Literárne informačné centrum, Bratislava 2016.

Ľubica Schmarcová (zost.): Autor a subjekt. Literárne informačné centrum, Bratislava 2016.

Jsou to dobré knížky. První z nich: rozhodně to není několik poznámek, jak se praví v podtitulu, je to hutná, dobře promyšlená práce, sofistikovaná a propracovaná. Můžeme si ji rozdělit do čtyř fází. První je reálná interpretace textů na pomezí autora, narace a žánru, což je záležitost čtivá, namnoze objevná, často přínosná, dobře se to i čte. V první kapitole Semiotické modely autorstva jde o Rudolfa Slobodu, Pavla Vilikovského a Jána Johanidesa. Druhá kapitola obsahuje různé analýzy na bázi autor a žánr. Je jasné, že tam musí prosvítat siluety Rolanda Barthesa a Gérarda Genetta, parafrázují se i jejich slavné výroky, zajímavý je už výběr textů, mj. opět R. Slobody, L. Laholy, J. Špitzera, D. Tatarky a dalších. Třetí kapitola o autorovi v skupenství textu vychází hlavně z německé recepční estetiky, zvláště z některých autorů, ale postupuje se zde invenčně a samostatně, zejména v části o Slobodovi: řekl bych, že právě tento autor je Pruškové nejbližší a taky ho nejlépe zná. Ta druhá fáze je teorie a zde jsou problémy: první vlastně zmiňuje už „kmotr“ knihy Peter Zajac, jemuž autorka věnuje i celou jednu studii: nejde o porozumění literatuře, ale o porozumění s literaturou, tedy o jakousi juxtapozičnost obou: Zajac odkazuje k Z. Mathauserovi, který tomu říkal „paralelní kontemplace“. To by bylo hezké, ale fenomenologie, o níž je tu řeč, se vždy ostentativně až umanutě, přímo metodicky vyhýbá psychologismu, ale ona sama je filozofickou metodou, nikoli filozofickým systémem; pamatuji se, jak se Z. Mathauser v podstatě negativně vyjadřoval k filozofii Nikolaje Berďajeva, neboť mu vytýkal právě to „tlachání“, resp. „drbání“ v nitru. Berme toto označení jako „uzávorkování“ (Einklammerung) svého druhu – kromě těch typicky fenomenologických, jako jsou eidetická apod. V reálu se však není možné psychologické interpretaci, tedy směřování k porozumění literatuře, vyhnout, to by se interpret musel jako vnímající bytost anihilovat; paralelita, juxtapozičnost je jen metodický postup či spíše finta, za níž nemůže neprosvítat to zásadní, co charakterizuje vnímající subjekt. Také u autorky to prakticky funguje: lépe porozumět literatuře, nikoli, že se s literaturou nějak dorozumíváme: otvírání literatury je vždy její chápání a jistě, že literatura není mrtvým předmětem, pasivním, ale oživuje se zase jen čtením a čtenářem, interpretem. Je dobře, že se již poněkolikáté vrací do hry dříve dlouhá léta odsouvaný autor a jeho text. Třetí fáze: nelze se asi zabývat – byť to bylo ve vyhraněném diskursu – autorem, narací a žánrem, aniž bychom si povšimli z autora jen něčeho, podobně z naratologie, a zcela opomenuli genologii. A čtvrtá fáze se týká jisté uzavřenosti analýz: je to metodicky zdůvodnitelné, ale přece jen. Takto to vypadá, že tyto jevy jsou nějak výlučně slovenské, že tu není žádný komparativní kontext, žádná podstatná spojitost nebo i odvozenost. Tedy srovnávací aspekt je slabý a to je škoda. Samozřejmě nelze chtít všechno a hutnost a soustředěnost textu je tu oprávněná; spíše to chtělo více „kořenit“ těmito komponenty – takto je pokrm chutný, leč méně výrazný. To však nemění nic důležitého na dobré kvalitě celé knihy.

Druhá knížka: LIC podpořilo určitý projekt, jak se ukazuje, a obě knížky spolu souvisejí. To není špatné, ale různých podobných projektů je na Slovensku mnoho a také literárněteoretických, které by stály o podporu, takže doufejme, že tyto sofistikované, metodologicky vyhraněně jednosměrné texty budou jistě v dohledné době doprovozeny jinými z jiného diskurzu a jiného okruhu badatelů, neboť Slovensko je dnes zemí mnoha literárněvědných talentů i zralých myslitelů. Tato knížka to ostatně dokládá. Zase autor, tentokrát ve vztahu k subjektu. Sama editorka napsala pro svazek podstatné dvě věci: jednu o simulování kolektivního autorství v romantismu na materiálu děl Augusta Horislava Škultétyho a Pavla Dobšinského, a druhou o proměnách subjektu v poezii Janka Krále. Pěkná je i studie Marcely Mikulové (autorské ego na příkladu Hurbana Vajanského ve vězení a v Benátkách), stejně jako Dany Hučkové; dobrá je i práce Csibova, Paštékové aj. Zora Prušková tu zopakovala svou studii o prázdných místech v textu z předchozí knížky. Svazek je vcelku kvalitativně vyrovnaný, ale lze o něm napsat asi totéž jako o předešlém: málo komparatistiky, mnoho textové uzavřenosti. Jak je možné nezmínit ani v jednom ze svazků jméno Nory Krausové, zůstává pro mě naprostou záhadou, stejně jako jiná důležitá jména slovenské literární vědy, lidí, kteří se k podobným nebo stejným problémům sofistikovaně vyjadřovali, nemluvě o badatelích mimo Slovensko. Většinou je dobré stát na ramenou obrů, jak se prý kdysi vyjádřil Isaac Newton (v souvislosti se svým klíčovým spisem o optice z roku 1704, i když možná s kousavou narážkou na malou postavu svého předchůdce) snad právě proto, že je chceme překonat, nemluvě o přísně výběrové bibliografii. Jakkoli jde často o hluboké interpretace, přínosné, se znalostí poměrně rozsáhlého materiálu a jeho interních souvislostí včetně autora, právě toto mi tu chybí. Snad to byl metodický záměr.

Ivo Pospíšil