Miroslav Florian: Polní tráva. Vybrané básně. Editoři: Ivana Blahutová a Karel Sýs. K 85. výročí narození a k 20. výročí úmrtí Miroslava Floriana vydalo Nakladatelství Kmen. Praha 2016.

Neměl lehký osud tento básník, zejména posledních pár let života. Po roce 1989 se o něm v podstatě nenapsalo nic kladného – až na světlé výjimky. Jistě, každá doba má své hrdiny, mění se hodnotové orientace, ale poezie je něco, co buď je, anebo není. Florian rozhodně byl vynikající český básník od Pánaboha, básník mélický, který začíná v květňácké generaci, jejíž představitelé žili různé životy, často velmi protikladné, zvláště politicky – generace Května: přírodovědec Miroslav Holub (1923–1997) se tehdy proslavil sbírkami Denní služba (1958) a Achilles a želva (1960); Karel Šiktanc (nar. 1928), jehož pěkně schematickou báseň Mám rád svou rodnou zemi jsem s trochou ráčkování, ale s chutí recitoval na soutěži STM (pro nepamětníky: Soutěž tvořivosti mládeže) někdy v roce 1958 – těch schematických básní měl asi ze všech „květňáků“ nejvíc, třeba sbírku Tobě, živote, 1951 – ale cenné byly už Heinovské noci, 1960, a Artéská studna, 1964; Jiří Šotola (1924–1989) a jeho sbírka Svět náš vezdejší, 1957. Miroslav Florian (1931–1996) vynikl sbírkami Snubní prsten (1948), Otevřený dům (1957). Byla to „poezie všedního dne“. Nesuďte, abyste nebyli souzeni (Matouš 7:1): každý si užil svoje, ale Florianovi ty útoky a štvanice nepochybně podstatně zkrátily život. Editoři, jeho mladší příznivci dvou generací, vytvořili pozoruhodné dílko, byť kvalitativně nevyrovnané: spíše než špičková kvalita (dalo by se vybrat lépe) je to záznam života a názorů básníka, kus jeho reálné existence, řekl bych existenciální jádro jeho básnění. Především se ukazuje, jak byl Florian důsledný a jak byl ve svém básnění kontinuitní: nemá tu vyslovené výkyvy, je to lyrik, jeden z mála českých přírodních a milostných lyriků v tak čisté podobě, ale současně i člověk, který je tímto světem zasažen, který ho opěvuje, chce ho vidět v ideální podobě, ale naráží na tvrdou realitu. Jak se neobdivovat jeho pozdní básni z roku 1992 adresované „dívce, která mi poslala své básně“: „Žádáte po mně moudré resumé,/ žádáte po mně prostopravdu holou./ Zvichřené třešně voní jenom smolou,// žhavě však cítí, že jim věříme,/ že jsme dva štěpy v dlouhém stromořadí,/ srdcovko moje s lesklou kšticí hadí…“ A vedle toho Letní liják v naší ulici, krásná, prostá báseň z roku 1951, a mezi tím proběhlo takřka 40 let. V básni Soumrak (1995) píše: „Zdvihl jsem prapor, který ležel v blátě./ za posměchu metačů i elity/ nesl jsem těžký, hanbou pokrytý/ prapor…“ A ještě jasněji v básni Vzkaz: „Nevěřte těm, kdo o překot se klaní/ u vrbiček a dun a u buše./ Nevěřte těm. Kdo prkenně se klaní,/ jejich klan s vámi nemá smilování,/ ač tleská po áriích z Libuše.“ Poslední básní Miroslava Floriana je Polní tráva – titulní báseň výboru – a potom vzpomínka jeho vdovy a Karla Sýse, ediční poznámka a hrst fotografií. Básník hořce políbený Múzami.

Ivo Pospíšil