ČERNÝ, J. Jak šel život. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2019.

Je nyní zvykem publikovat memoáry nebo, jak mám v oblibě říkat, memoárové texty nebo memoárovou literaturu. A také musím opakovat, že dnes se memoáry ani psát nedají nebo nemají: buď jsou totálně lživé, nebo aspoň narůžovělé, nebo zamlčují, lidé mají strach se vyjadřovat ještě víc než v minulosti, neboť jim sice nehrozí vězení, dokonce ani ne vyhazov z práce (i když v tom bych si nebyl stoprocentně jistý), ale často zdlouhavé soudní řízení v době, kdy se každý soudí s každým pro každou maličkost. To Václav Černý, autorův pražský a brněnský jmenovec a oborově spřízněný romanista a literární kritik, nikoli však primárně lingvista, byl v jiné situaci: memoáry publikoval nejprve v Kanadě u Škvoreckého a mohl si pustit ústa na špacír – těm, o něž tam šlo, by bylo trapné se s ním soudit, když byl sám na indexu – anebo možná aspoň někteří uznali, že měl víceméně pravdu. Jsou známy i memoáry dvojí: pro každý režim jiné. Olomoucký romanista, lingvista, odborník na francouzštinu, ale také španělštinu a portugalštinu, se pohybuje ve velmi přijatelné rovině, řekl bych v takovém středním proudu: nikoho zcela nezarmoutí, ale také řadu věcí nezamlčuje a své postřehy tlumočí běžně, jako když koušeš chleba, a nejsou to vždy věci příjemné a příznivé; například když hodnotí víceméně kladně svoji spolupráci s polskými univerzitami, nepomine jednu, kde si studenti výuku na soukromo platili a chtěli známky takříkajíc zadarmo, takže všem dal, jak mu vedení radilo, E, jen jeden Kolumbijec se nechal vyzkoušet na lepší známku. Černý vidí svůj život nepřikrášleně, ale po pravdě řečeno, prožíval zlatá léta právě proto, že nikdy nestál na politickém výsluní, snad po roce 1989, kdy se mu dostalo řady poct: patřil a patří ke skupině olomouckých akademiků, kteří tehdy ovládli všechny důležité posty a také se v nich nebo v jiných dlouho udrželi. Černý se však spíše vrhl do budování silné romanistické katedry a zahraniční spolupráce a vskutku kvalitně se postaral o své nástupce. To se možná ukazuje jako nejdůležitější v každé době. Ale jinak – narodil se zjevně na šťastné planetě – prožil svůj dosavadní život jako krásnou jízdu, i když ani ona nebyla bez potíží, ale, jak píše, vždy se mu nějak podařilo dosáhnout, často i náhodně, toho, co chtěl nebo co se ukázalo – nehledě na problémy – jako příjemné, zajímavé. Je to také asi tím, že se příliš netrápil nějakými složitými trudomyslnými úvahami, je takový, jaký je, i když se tak nezdá, je milovník života se všemi jeho slastmi: nikoli nadarmo je romanista, milovník slunce, moře, temperamentních jazyků a žen. Toho všeho se mu dostalo měrou vrchovatou.

První část pojednává o dětství a výchově v rodině a pokrývá i válečná léta (Jiří Černý se narodil roku 1936): zachycuje potíže se zásobováním, přídělový systém, nálety a uhelné prázdniny, to, co zažívala generace narozená na sklonku první Československé republiky, často i generace pozdější v úplně jiné době 60. let. Rodák z Hradce Králové vypráví svůj životaběh a občas skočí do budoucnosti, například v zajímavé partii o svém druhém tchánovi, s nímž jel do Polska, kde v 70. letech minulého století i později působil (Lublin) a který byl nositelem vysokého polského vyznamenání, jež dostal za války v Anglii. Příchod sovětské armády popisuje, jak je nyní zvykem, realisticko-kriticky a ukazuje na to, že kladný vztah k Rudé armádě přetrvával i po roce 1948 a skončil až s rokem 1968. O tom ale silně pochybuji, i když méně pamatuji: protiruské tendence byly v české společnosti vždy – i v 19. století a rozhodně od 60. let 20. století sílily – tedy dávno před 21. srpnem 1968. Černého líčení je v tomto v zásadě asi pravdivé, kritické, ale také zdrženlivé, neboť i české postoje se měnily a mění dodnes většinou v závislosti na osobních zkušenostech a hlavně zájmech: zde se české pocity mohly značně lišit od těch slovenských. Velké naděje a velká zklamání. Současně jsou tu Černého paměti i poučeným průvodcem po permanentních reformách našeho školství, které stále pokračují. Také portréty učitelů jsou atraktivní, ať už jde o romanisty v Olomouci nebo jejich kolegy z kateder marxismu o vojenskou službu v Kežmarku. Černý měl štěstí, že v době umístěnek se dostal na prominentní post a učil jako absolvent romanistiky cizince v Mariánských Lázních a zde kromě svého odborného školení využil svého širokého filologického profilu: kromě jazyků, které vystudoval, se učil i portugalsky, neboť zde byli studenti i z Brazílie. Do jeho života ovšem zasahovaly politické události: v 50. letech tragická měnová reforma, později tzv. maďarské události a karibská krize. Je pochopitelné, že romanisté, jistě hlavně hispanisté, mají slabost pro tyto země: Černý zažil karibskou krizi a hrozbu třetí světové války přímo na Kubě a popisuje, jak se dostával do evakuace; se sympatiemi líčí kubánské poměry, barbudos i Che Guevaru. Ostatně právě jeho zahraniční zkušenosti byly patrně hlavní motivací toho, že po ukončení prací na česko-španělském slovníku amerikanismů na radu dcery začal psát své paměti. Tato motivace se zde ovšem silně projevuje. Černý vlastně celý život procestoval nebo v zahraničí dlouhodobě pobýval nebo tam alespoň dojížděl. Patřil k těm tehdejším vysokoškolským učitelům, kteří i v politicky nepříznivé době strávili dlouhá léta v cizině na lektorátech češtiny nebo přednáškových a výukových pobytech. Bylo to finančně relativně výhodné, nemluvě o jiných výhodách, byť plat byl na tamní prostředí velmi nízký, ale u nás to pořád byly slušné peníze. Černý má názory dosti samostatné, takže někdy překvapí tím, co jsme ani nečekali, ale jinak se v zásadě řadí k dnešnímu mainstreamu, i když málokde podléhá apriorní ideologické indoktrinaci. Paměti jsou dosti podrobnou kronikou života Filozofické fakulty Palackého univerzity a zejména jeho vlastního oboru – romanistiky, který v minulosti neměl vždy na růžích ustláno. A Jiří Černý byl podle mého soudu stěžejní postavou jejího obnovování a rozvoje. Přitom neopomíjí ani výrazné postavy jiné – kromě blízkých přátel, mezi nimiž zaujímá klíčové místo dlouholetý rektor, amerikanista Josef Jařab – také filozof Macháček nebo slavný Rus, lingvista i literární vědec Alexandr Isačenko spojovaný v různých dobách také s Bratislavou,¹ Prahou, Vídní, Kalifornií, Celovcem (Klagenfurtem), kde nakonec umírá. Černý barvitě zachycuje bouřlivý rok 1968, příchod okupačních armád, srazy spolužáků, romanistický kongres v Bukurešti a hlavně své cesty a studijní a přednáškové pobyty, těch bylo skutečně mnoho. V tom si autor stěžovat nemůže, málokomu se tak dařilo, ale jistě nebyl sám, kdo mohl v cizině strávit i před rokem 1989 tolik času. Z toho vycházejí i jeho popisované zkušenosti z Lisabonu, španělských oblastí, Katalánska, Kuby, Portugalska, ale také polského Lublinu. Ostatně polská zkušenost je – snad kromě španělské, kubánské a portugalské – ta nejrozsáhlejší a zajímá v pamětech významné místo. Zajímavé jsou také popisy roku 1989 na Filozofické fakultě v Olomouci, přátelství s kolegy, kteří byli potom dominantními osobnostmi popřevratové éry a také politiky, rozvoj oboru a další nesčetné pobyty, mimo jiné v Madridu, Brazílii, Granadě, USA. Černého paměti jsou do značné míry přesným záznamem konjunktury 90. let minulého století a těch, kteří jí využili nebo směli využít. Polistopadová éra je pro Černého dobou budovatelskou, ale také jezdí pomáhat jinam, mimo jiné na dávno již zrušenou Filologickou fakultu do Banské Bystrice, kde se naše cesty nakrátko setkaly. Stejně jako na vědecké radě Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, kde jsem byl svědkem, jak systematicky pěstoval a rozvíjel romanistické obory, které dnes dosahují skvělé úrovně. Zajímavá je stylizace pamětí. Černý se vyjadřuje – až na řídké výjimky – bez negativních emocí, nechává události a postoje volně plynout, prostě je zaznamenává. Tento objektivismus je podle mě další silnou stránkou pamětí, které bývají většinou velmi subjektivní; snad v tom svou roli hrála i střídmost a střízlivost přísného a přesného lingvisty, ačkoli autor nepatří k žádným sucharům, je přiměřeně románsky temperamentní a to platí i v osobním životě, který zachycuje zdrženlivě, ale zcela jasně, ale bez velkých detailů, včetně věcně vylíčených náznaků milostných epizod. Autor, jenž se často vracel po letech na stejná místa, se také přesvědčil o pravdivosti výroku starořeckého filozofa Hérakleita o tom, že nelze vstoupit do stejné řeky – vše se většinou měnilo k horšímu, včetně cen a jídla, jak ukazuje na příkladu Portugalska konce 60. a 90. let 20. století, kdy se musel omluvit českým a polským kolegyním, které pozval na údajně královské jídlo. Summa summarum: dobré dílo, zajímavé svědectví, soustředěné sice na osobnost autora, ale současně zachycující široký okruh společenské zkušenosti druhé poloviny 20. a první třetiny 21. století.

Autorův život zřetelně vyvrací názory skeptiků, že neexistuje nic jako lidský osud daný od Boha: autor měl štěstí, ale to asi přeje jen připraveným: hlavně neměl vyslovené nepřátele, jeho osobnost nebudila závist nebo jiné negativní emoce, které jsou jinak běžné, nemusel vzdorovat přehršli protivenství, tam, kde se jiní lopotí, dokázal procházet deštěm mezi kapkami, zachoval si tvář a projevil umění žít. Co jiného si ostatně od života přát?

Ivo Pospíšil