Nad novým Vieweghem: upřímnost a dnešek

VIEWEGH, M. Převážně zdvořilý Leopold. Praha: Euromedia Group, a. s. – Ikar, 2020.

Tvorbě Michala Viewegha (nar. 1962) jsem se věnoval mnohokrát, dokonce i několikrát v odborných srovnávacích statích, kde jsem na jeho díla uplatnil termín kvázipostmodernismus, tedy takovou typicky českou parodii na literární směry, a obdivoval jsem jeho docela nedávný restart, ne vždy jeho sloupky v novinách, současně jsem si však všiml i nových problémů jeho tvorby (Zpátky ve hře, 2015, Bůh v renaultu, 2017, Muž a žena, 2018) v situaci, kdy po rozchodu s Martinem Reinerem/Pluháčkem hledal a našel nového nakladatele. Každému kritikovi je autor sympatický už tím, že kritiku svých děl ignoruje a kritiky v podstatě opovrhuje, což jim ovšem tak trochu rozvazuje ústa nebo klávesnici počítače, zvláště když skutečná kritika – kromě nenávistných výronů nebo kamarádského podkuřování či dokonce ideologické podpory – dnes už vlastně neexistuje. Dávno už je jasné, že Viewegh vždy neúhybně a často za každou cenu směřuje k medializaci své tvorby, že tvoří spíše než romány filmové scénáře (v tomto románu také tak, že dialogy dramatizuje uváděním jednajících postav – chybějí tak jen explicitní scénické poznámky), že je stručnější, ale že stále umí příběh a dialog. To se takřka potvrdilo i v tomto novém románu. Tvrzení, že Viewegh umí vyprávět, trochu protiřečí to, že jeho příběhy jsou čím dál jednodušší, méně překvapivé a snad bych řekl, že se spisovatel naučil lépe vyprávět o ničem, což je možná umění největší. Co řeší: už nikoli Václava Klause, ale stále problém muže a ženy a jeho projevy, ženskou a mužskou biologii, pohlavní promiskuitu, ale nyní hlavně nezadržitelné stárnutí a neustálé povzbuzování pozvolna hasnoucí sexuality. Tři ženy – jedna manželka novináře Leopolda, který přes své „verbální průjmy“ stále zachovává určitou zdvořilost, jedna relativně mladá vdova a jedna rozvedená, a navíc Leopoldova tchyně, všechny dosud chtivé sexuálních radovánek, se nacházejí ve výřivce sázavské vily v přípravách na Sázavafest, kde se hodlají pobavit a podráždit svá libida. Zase dostávají co proto učitelky (více než tradiční blondýny), nikoli však učitelé, neboť Leopold je sám bývalý učitel (jako sám autor). Literární historikové mají vlastně obrovské štěstí, neboť dokážou lehce rekonstruovat dobu děje: je to červenec 2019, neboť víme, že Sázavafest konaný každoročně ve Světlé nad Sázavou se konal přesně 25. –27. 7. 2019 a kniha vyšla roku následujícího. To ovšem ještě nikdo nic nevěděl o koronaviru, takže Vieweghovi aktéři ani neomezovali své římské bakchanálie doslova v předvečer roku 476 po Kr. – některé to ostatně nepustilo ani nyní. Je tedy román – asi nechtěně – jakýmsi ukončením jedné epochy: autor sice pod vlivem vážné zdravotní události, jež ho postihla, něco ve svém životě přehodnotil, ale jeho „znovu ve hře“ a další texty ukazují spíš na to, že už je opět tam, kde předtím byl, jen s menší kompoziční invencí a slabším příběhem. Leopold, který kromě manželky obšťastňuje její kamarádku, ale také si odskočí k další kamarádce učitelce, je podveden všemi třemi současně, které současně přímo i nepřímo uspokojí jeden mladík; když je Leopold přichytí in flagranti, dojde k násilnému fyzickému kontaktu. Vieweghův nový román je tudíž rámcován pravidelnými návštěvami psychiatra, jež má novinář jako delikvent přikázány soudem. Hovory s psychiatrem a dějové retrospektivy jsou půdorysem díla, které zcela nepostrádá vieweghovskou atraktivitu a nápaditost, ale jsou to spíše ostrůvky než celistvá literární pevnina. Autor se již dlouho nevyhýbá nejen lascívním líčením, ale zjevným, ale již méně funkčním vulgarismům: „Od Lepoldových slovních průjmů, jejichž jediným motivem je snaha zamaskovat cizoložství (což má asi stejnou šanci na úspěch, jako když se třeba stopatnáctikilový řidič polského kamionu v keřích za dálničním odpočívadlem pokouší zakrýt fastfoodový smrad svých hoven jedním papírovým kapesníčkem s chemickou vůní eukalyptu), raději zpět k tuhé stolici prózy…“ (s. 134). To, co Viewegh nepřestává ovládat, je metařeč postav, tedy ony „slovní průjmy“, které mohou být zábavné, ale ne vždy, zvláště když je jich mnoho („Moje žena s pravidelností nápadně připomínající menstruační cyklus jednou měsíčně předstírá dominanci – a zrovna to vyšlo na dnešek… S tím si poradíme“ - s. 183). Dalším opěrným bodem autorovy poetiky je metatext, který má opravdu náběh k postmoderně: „Pokud nyní napíšu, že tato kapitolka bude nebývale krátká, neboť pojednává o Leopoldově neokázalém hrdinství, vyzní to jako další sarkasmus namířený proti našemu stárnoucímu a občas komicky působícímu hrdinovi…“ (s. 193). Nebo: „Protože v orgasmickém chroptění čerstvých vdov se ideálně mísí nenaplněná sexuální touha s anachronickým, leč i tak vzrušujícím pocitem morálního provinění vůči mrtvému manželovi, zformuloval si to pro sebe v onen inkriminovaný pátek v duchu Leopold. A pochopitelně musíme připočíst i provinilé dvojí sadistické uspokojení: Sabiny, která své kamarádce Nele šuká manžela, a moje, neboť já pro změnu své manželce ojíždím nejlepší kamarádku…“ (s. 207). Další pilíř Vieweghovy tvorby je ovšem intertextualita, tedy stále sporadičtější otisky cizích textů, narážek, reminiscencí, aluzí, které možná některým čtenářům zůstanou jako cizí texty utajeny, a to také proto, že se jim autor věkově poněkud vzdálil, a taky proto, že toho ve srovnání s nimi přece jen hodně ví. Rozhodně se to týká narážek spjatých s ruským jazykem a ruským prostředím, jichž je tu sice poskrovnu, ale jimž se dnes zasměje už jen někdo. Ten komický a sarkastický slovní výron v explicitu románu není pravým koncem – tím je až epilog, který autor – snad po vzoru Dostojevského – připojuje a jímž uzavírá celý cyklus. Někdy je těžké odlišit od sebe literárního kritika a historika: ten první má mluvit o tom, v čem je román dobrý a v čem nikoli, ten druhý má vytvořit studii a ukázat na stavbu díla a jeho místo v proudu jiných děl – to jsou úkoly často protikladné. Takže: román představuje o něco řidší autorův standard, místo v dějinách si teprve hledá, ale autorova sečtělost se projevuje v míře digresí jdoucích až k tradici sentimentalismu, v realistické rámcové kompozici, moderním dialogu a postmoderním intertextu, v umění dialogu, manýristickém jazyce – není divu, že úspěšně – alespoň podle jeho románu – učil na literární akademii. Když se tak dívám na některé literární výtvory dneška, jsem vlastně Vieweghovi vděčen, že jeho díla voní nebo někdy i páchnou člověčinou, zdají se autentickým – kdysi avantgardisté říkali „upřímným“ – obrazem jeho vnímání života. Jen si nejsem jist, jak dlouho o té jadrné člověčině – spisovatel, jehož profil se utvářel v relativně svobodných devadesátkách – bude tak moci psát, aby vyhověl novému cenzurnímu tlaku, který zatím jako by nebral v úvahu.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Tajemný pan Verne (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Pokračování osudu (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Básně všeho druhu (Ivo Pospíšil)
  2. Polské duše (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Biomanžel. Volné pokračování románu Biomanželka (Ivo Pospíšil)