Ve znamení poezie

KOSTEWICZ, D. Geo Gratias (Výbor z poezie). Ilustrace Sacha Berės, překlad Libor Martinek. Opava: Vydavatelství a nakladatelství LITERATURE&SCIENCES, 2019.
KOSTEWICZ, D. Andante spianato. Přel. Libor Martinek. Opava: Vydavatelství a nakladatelství LITERATURE&SCIENCES, 2019.
PUTZLACHER, R. Pamięć. Czeski Cieszyn: 2018.

V posledních letech se s básnickou a prozaickou produkcí Poláků v České republice – v dobrém řečeno – roztrhl pytel. Jejich častým průvodcem je Libor Martinek, působící v Opavě a Wroclawi – jako překladatel, autor doslovů a předmluv a také jako vydavatel s vlastním nakladatelstvím. Na jedné straně je to literatura tzv. menšinová. Jsou to věci, jejichž autoři jsou polští Slezané žijící na druhé straně řeky Olzy, která se na moravské straně oficiálně nazývá Olše, současně jsou však aktivní i v samotném Polsku. Tato jakási dvojdomost je u tzv. menšinové literatury jako taková běžná a je také zajímavým předmětem zkoumání: jaký je vztah k většinové, v tomto případě české literatuře, a jaký k tzv. mateřské „velké“ literatuře? To řeší Poláci, Maďaři, Slováci, tedy ti, kteří mají poměrně četnou populaci za hranicemi, v blízkém zahraničí. Danuta Kostewicz patří k autorům, kteří netvoří v zahraničí, když pomineme to, že v současnosti žije v USA. Nicméně má zvláštní vztahy k německé jazykové oblasti, nevím, do jaké míry dané jejím naturelem v Poznani (Posen): členství ve vídeňské literární skupině Morgenkreis, tvorba textů v němčině a hlavně kosmopolitní ráz její tvorby, která rozhodně netrpí nedostatkem překladů, i její šíření v zahraničí. L. Martinek uvádí 8 jazyků, je jich možná i více. A také její světoběžnictví, život ve Vídni a nakonec za velkou louží (její manžel je výtvarník Sacha Berės, který její knihy doprovází svými ilustracemi). Její dílo básnické i prozaické je zasaženo hudbou (absolventka vysoké školy múzických umění): svědčí o tom nejen název upomínající na známou Chopinovu skladbu, ale také na význam těchto slov ve vztahu k životu – „jednoduše/prostě/volně“. Autorka patří k intelektuálním umělkyním, což se projevuje v traktovaných tématech, jazyku a stylu, možná je těchto „těžkých“ poloh zbytečně mnoho a jejich účinek se tím oslabuje. Nicméně ten pocit mají někteří stárnoucí autoři stejný: Etela Farkašová a její Scénář (2017), Danuta Kostewiczová a její Andante spianato a stejně tak třeba glosy Antonína Hošťálka – obava ze stáří a anatomie a fyziologie stárnutí se promítají do obav z vývoje světa, který se radikálně změnil. Ono by se zdálo, že je to tak vždy, staří nerozumějí novému světu mladých, ale znám mladé, kteří tyto kritické názory sdílejí, a to je varovné znamení, že se něco opravdu změnilo radikálně, že sáhlo na samu podstatu lidské bytosti a lidského bytí. Spiritualita poezie a prózy Kostewiczové, zejména sbírky Geo gratias, obracející se k jediné jistotě – zemi/Zemi (to nám nemůže připomenout Karla Hynka Máchu), je toho nepřímým svědectvím. Člověk je jen zrnko písku, tvoreček mezi jinými tvory na Zemi, jejichž osud není znám, žije v permanentním napětí a ohrožení, sílu čerpá z milosti země, jíž vzdává dík i skrze všudypřítomnou hudbu a zpěv, které prolínají vše. O Kostewiczové, její poezii a próze se dovídáme z odborných textů Poláků, ale také překladatele Libora Martinka, takže o jejím básnickém naturelu máme dost dobrou představu. Jen to téma stárnutí, stáří a všeobecného konce zneklidňuje…

Polská a taky česká básnířka a moje univerzitní spolupracovnice Renata Putzlacher Buchtová, skutečná osobnost polské komunity v ČR, neúnavná organizátorka česko-polské vzájemnosti, spolupráce a aktivity, oslněná Mistrem a Markétkou, otevřená různým prouděním, mi věnovala svou polskou sbírku vydanou v Českém Těšíně s jedinou českou básní, knížku skvostnou zdobenou grafickými listy (Zbigniew Kubeczka). Je to, jak to sama píše v dedikaci, básnická tvorba z období ztrát, nostalgická, často až smutná, inspirovaná i její divadelní činností, práce působivá a skromná (Broumov, modlitba): „Jen ty jenž jsi na nebesích víš / proč jsem tady duší tělem / a dívám se do rajské zahrady / oknem světlým bodem v cele // Proč všemi smysly vnímám přítomnost / těch kteří jsou na druhé straně / v zásvětí bleděmodrých pavučin / Občas v oknech naproti vidím stín // Proč si stavím Davidovu věž / z hudby varhan rituálních gest / Svět by snad řekl tusculum / já šeptám benedictus est // Svatý kříž buď mi světlem / I když stále více tmy je kolem / A tak sestupuji po klášterních schodech / abych byla blíž těm dole.“ K tomu nelze nic než mlčet.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Měl rád život a varoval nás (Ivo Pospíšil)
  2. Osud hrdiny a románu (František Všetička)
1 | 2017
  1. Román nielen o socialistickom skanzene (Viera Žemberová)
2 | 2014
  1. Markéta Pitrová a kol.: Postlisabonské procesy v Evropské unii (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Na počátku zlomu (Ivo Pospíšil)