Dvakrát František Všetička

VŠETIČKA, F. Zvoňte zvony. Příběh o Súchovské republice. Jinočany: H&H, 2020.

VŠETIČKA, F. Olomouc literární 4. O literárních tvůrcích spjatých s Olomoucí. Olomouc: Nakladatelství Hana Dziková – CULTUM, 2020.

O Súchovské republice známý polyhistor František Všetička (roč. 1932) už psal pro jeden z brněnských česko-slovenských svazků Brněnské texty k slovakistice. Je to nepochybně zajímavý materiál. Vesnice Suchov (nyní krátce) v Bílých Karpatech se zcela přirozeně stala kdysi ještě za Rakouska-Uherska (1882) folklorním centrem a sídlem spolku umělců zvaným Súchovská republika. Jejími zakladateli byli učitel Matouš Béňa, právník a literát František Odrážka, malíři Joža Uprka a Jan Hudeček, folklorista Martin Zeman, ale hlavně ten, kdo jejich historii zaznamenal, spisovatel Otakar Bystřina, vlastně Ferdinand Dostál pocházející z Věrovan u Olomouce. Jeho román Súchovská republika se stal dobově oblíbeným čtením (roku 2013 bylo z něho čteno na pokračování v Českém rozhlasu). Súchovská republika vydaná vyškovským nakladatelem Františkem Obzinou roku 1926 a mnohem později v Břeclavi (1999) byla nepochybně inspiračním zdrojem Všetičkova románu. Humorista, autor figurek a obrázků Otakar Bystřina (vlastním jménem Ferdinand Dostál) vystudoval v Praze práva a již jako student si přivydělával psaním do dobových časopisů, často do humoristických hlídek, byl to dobově známý a svým způsobem i slavný autor. Po angažmá na pražském Zemském soudě byl advokátem na různých místech východní, střední a severní Moravy, ke konci života se spřátelil s Petrem Bezručem a spolu trávili prázdniny na Starých Hamrech. Bystřina byl mistrem realistických drobnokreseb a lze říci, že Všetička jde svým talentem ve stopách jeho próz Na vsi (1889), Hanácké figurky nebo povídkové sbírky Pápení (to slovo znamená drobné chmýří, například na odkvetlé pampelišce). Klasickou je jeho Hanácká legenda (poprvé 1904) s postavou stařečka Izidora Šelepy (o Bystřinovi je poměrně rozsáhlá literatura, na níž se podepsali mj. Vojtěch Martínek, Alois Goetz, Jiří Fiala; výbor z jeho díla vydal kdysi (1979) ostravský Profil. Všetičkova inspirace je tedy velmi „výživná“, ale Všetička je autorem svébytným, navíc teoreticky poučeným a jeho próza má jiné intelektuální zázemí. Súchovská republika, jev na dohled Velké Javoriny, je mimochodem styčná plocha Moravy a Slovenska – bohužel dnes skoro zapomenutá. Otakar Bystřina alias Ferdinand Dostál je hlavní postava Všetičkova opusu; ale je to dílko útěšné, autor je znalcem svých postav, má vše dokonale materiálově zvládnuto, i když jeho próza je zároveň velkou, faktograficky podloženou fikcí z kraje, o kterém píše, Slovácka, Hané, Súchova, vláčků od Prahy, postav Svatopluka Čecha, Františka Táborského, Františka Bartoše, Slováka Hurbana Vajanského, který se tu na stránkách Všetičkova románu rozčiluje nad nemravností veršů Jaroslava Vrchlického, jsou tu verše Goethovy, je tu mnoho kultury a literatury, možná je tu i trochu přespisovatelováno a překulturněno, ale jak to vytýkat spisovateli a vědci Všetičkovi? Je tu zaujetí Arbesovými upíry, to vše rámcováno krakovským studentem výtvarné akademie Janem Hudečkem (rektorem školy byl Jan Matejko, malíř historických pláten včetně Grunwaldské bitvy s postavou mladého Jana Žižky), který podle lublinského Babina a Babinské republiky, již založili polští šlechtici a měšťané libující si tradičně v takové činnosti, to vše poskytlo inspiraci k Súchovské republice inspiraci. Je to pěkná a uklidňující četba, v níž harmonii dodávají – paradoxně – i rozčilené debaty o kulturní a politické orientaci naší země, tak trochu poloskryté a ztlumené, řečené jaksi in margine osobních debat. Všetička jako uznávaný kompozitolog vede skladbu románu jistou rukou, je nejen teoretik, umí vyprávět, i když jeho díla nemají dramatickou konstrukci, spíše to jsou juxtapozičně pospojované, kronikově zřetězené epizody, panoramata lidí a příhody postaviček tak trochu v Bystřinově duchu. Próza ponořená do kultury, samostatného úsudku a rázovitosti, byť asi idealizovaných portrétů, ale i to je ostatně běžný literární postup. Kniha je opatřena nádhernou reprodukcí reprezentativního obrazu Joži Uprky, čelného člena Súchovské republiky a tehdy také studenta malířství v Mnichově a Paříži.

Podobně další Všetičkova kniha, tentokrát počtvrté o Olomouci kulturní. Dostává se tu ke slovu už skoro každý, kdo v Olomouci byl nebo s ní byl spojen a něco v české kultuře znamenal. Přesto zde nejsou jen lidé dávných časů, ale i ještě žijící současníci. Najdeme tu jména pro někoho neznámá, ale také epizody spjaté se známými jmény, o nichž není jejich olomoucké působení široce známo – ne vždy pro autora těchto řádků, který ty věci zná také z jiných kontextů. To se týká například vojenské epizody ze života Sigmunda Freuda, germanistky Lucy Topoľské, která si své slovenské příjmení opatřila sňatkem se slovenským sochařem, grafikem a textařem Dušanem Topoľským. S Olomoucí byl, jak známo, spjat patriarcha slavistiky Josef Dobrovský pohřbený v Brně; o řadě dalších, včetně vojenského lékaře, katolického básníka a prozaika barokizujícího stylu a tvaru už byla řeč v předchozím svazku, to, že v Olomouci pracoval jako knihovník komunista, později oběť německých nacistů, kariérní historik a kritik, znalec kramářských písní a posmrtný docent a profesor Masarykovy univerzity, je známo; méně se asi v širších kruzích ví o rusistovi a překladateli Bohuslavu Ilkovi, nepřekvapí ani olomoucká souvislost s Edmundem Husserlem, rodákem z nedalekého Prostějova (Prossnitz), jsou tu Aloys Skoumal, fenomenální překladatel nejsložitějších anglických děl (mj. Laurence Sterne, Henry James, James Joyce), František Palacký, arabista a proslulý cestovatel a spisovatel Alois Musil, rodák z Rychtářova u Vyškova, od něhož jsem se už v dětství dovídal o arabském a muslimském světě, rusista Oldřich Richterek, historik a literární vědec Jiří Fiala, ale také přítel Boženy Němcové František Matouš Klácel, českotřebovský rodák, augustiniánský mnich, profesor na biskupském filozofickém ústavu v Brně, který jí psal známé Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu a zemřel v Belle Plaine v americké Iowě roku 1882, osobně jsem znal (kromě některých výše zmíněných) ještě básníka Jaroslava Mazáče, stejně jako jeho synovce Tomáše, také básníka, oba již zvěčnělé. Je tam těch osobností více a každá měla a má svůj význam. Neboť každý obsah, každá znalost a každý osobnostní přínos vložený do řeky času má svůj význam, jak kdysi tvrdil Michail Bachtin. Stejně jako tyto Všetičkovy knihy.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Translatologické inštrumentárium (Elena Nikolajová Kupferschmidtová)
1 | 2017
  1. Nesnesitelná tíha zpracování bratrských vztahů Čechů a Poláků (Jan Škvrňák)
2 | 2016
  1. Češi a Vídeň: trochu opožděná recenze (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Brno stalinistické. Průvodce městem (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Cesty jako nekompromisní zrcadla (Milena Fucimanová)