Zajímavý experiment

Země skrytých úsměvů. Ed. Markéta Hejkalová. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Hejkal, 2020.

Je vždy obtížné sestavit povídkovou antologii, byť z autorů vysoce respektovaných, i když zdaleka ne všech. Pokusila se o to spisovatelka a překladatelka, bývalá diplomatka, vysokoškolská učitelka Markéta Hejkalová (roč. 1960), česká rusistka a hlavně finoložka, zakladatelka Podzimního knižního veletrhu v jejím bydlišti Havlíčkově Brodě, v městě, kde mají s manželem známé nakladatelství Hejkal (zastávala různé vysoké funkce v českém centru PEN klubu i na mezinárodní úrovni). Knižní veletrh stojí také v centru pozornosti v přípravě antologie (v roce 2020 se kvůli pandemii neuskutečnil), která byla finančně podpořena hned z několika zdrojů. Editorka pochází ze slavné rodiny, což by mohlo být i na Slovensku s jeho maďarskou menšinou zajímavé: její otec prof. Richard Pražák (1931-2010), mezinárodně uznávaný hungarista nebo hungarolog, jak se má dnes říkat (rozdíl sice chápu, vždyť jsem na různých místech inicioval areálová studia, ale myslím, že je to zhruba stejné; viz námi vydané zvláštní Slavica Litteraria k uctění jeho památky v roce 2011), první velvyslanec České republiky v Maďarsku (do funkce ho uváděl zase poslední velvyslanec Československa tamtéž, plzeňský rodák doc. Rudolf Chmel), nositel maďarského čestného doktorátu a státního vyznamenání; jeho manželkou byla spisovatelka Hana Pražáková (1930-2010), rozená Křelinová, dcera katolického spisovatele Františka Křeliny (1903-1976), vězněného na základě vykonstruovaného politického procesu (amnestován 1960, 1967 plně rehabilitován); jeho strýc byl prof. Albert Pražák (1880-1956), který působil na Univerzitě Komenského v Bratislavě až do svého odsunutí ze Slovenska do Prahy na základě mezivládních dohod a v rámci tzv. řešení české otázky v pojetí ministra vnitra Alexandra Macha, osobnost na Slovensku i v českých zemích posuzovaná často kontroverzně (viz jeho posmrtně vydané paměti Politika a revoluce, 2004). Ruka spisovatelky poznamenala v dobrém slova smyslu celé pojetí antologie. Především jde o antologii povídkovou a a člověk si nemůže nepřipomenout slavnou tradici americké short story, která která od 19. století zaplavovala stránky amerických magazínů, na nichž vyrostla podstatná linie literatury USA: silný a ostrý syžet, nápadité postavy a překvapující pointa. Ne všechny povídky přítomné antologie jsou však takové; některé trpí popisností, zahleděním do osoby autora, jiné povrchnější. V antologii najdeme povídky zavedených autorů, ale také autorů méně známých a také těch, kteří píšou, ale v oblasti belles lettres se výrazněji neprosazují, spíše jako publicisté a vědci (tím také trpí známé nabubřelé české pojetí spisovatele jako kohokoli, kdo sestavuje texty: odtud to, že v slovnících českých spisovatelů najdeme spoustu literárních vědců, zejména kritiků, kteří se občas představí jako diletující umělci). Rozsah povídek je různý: doslova od jedné stránky po více než deset, ale stručnost je tu patrně základním kritériem. Sama editorka navíc pro antologii přeložila ukázku Prostopášný modlitební mlýnek ze stejnojmenného románu finského humoristy Arta Paasilinna, jehož sama trvale překládá a její nakladatelství Hejkal vydává. Antologie patrně nesla původně název Země úsměvů jak opereta Franze Lehára – takový název byl vícekrát použit v různých rozhovorech v médiích, ale potom přibylo slůvko „skrytých“ a možná oprávněně, neboť otevřených úsměvů, tedy humoru, který je solí země, není mnoho ani u zmíněného Fina; spíše jde o skryté a satirické polohy. Část úryvku se odehrává v autorčině bydlišti a cílem je právě Podzimní knižní veletrh. Zajímavě přispěli Michal Viewegh, Václav Větvička (byť krátce), Ivan Kraus, pěkně to napsal také proslulý Brňan Jiří Kratochvil, často se tu vyskytují motivy politické, skrytě i otevřeně k nim patří i Kratochvilova povídka, citově vypjatým textem přispěla Irena Obermannová, autorka vzpomínek na „největšího Čecha“, jejichž údajná skandálnost brzy z různých důvodů vyprchala. Najdeme tu i erotický či sexuálně rozmnožovací příběh Miloše Urbana, ale také půvabný detektivní příběh záhadologa a již renomovaného autora krásné prózy Arnošta Vašíčka Vsaď se, že tě zabiju, úryvek z díla zvěčnělého Jiřího Stránského, jsou tu i Michal Šanda, Martin Reiner, básník a kdysi Vieweghův nakladatel, ale také autor románu o Ivanu Blatném; jsou tu fejetony Ludvíka Vaculíka, text grafika Jiřího Slívy, Aleny Mornštajnové, Blancy Bellové, ale i Jaroslava Čejky nebo astronoma a společenského činitele Jiřího Grygara. Jinak takřka všechny autory, tedy i ty, které jsem přímo nejmenoval, spojuje jistá uměřenost, vyváženost a spolupatřičnost spíše k názorovému mainstreamu, tedy i řada významných autorů tu chybí, ale to je věc koncepce a často i náhody, což ovšem nic nemění na přínosnosti svazku. To vše by svádělo k tvrzení, že bylo využito příznivé konstelace, podpory institucí, spojení s knižním veletrhem, a tedy vhodné příležitosti, ale hlavně tu vidíme – a v tom spatřuji význam svazku – současnou, i když možná i náhodnou podobu české drobné prózy a její různé polohy, především oscilaci mezi dějovostí a popisností, dynamičností a statičností: na této bázi bych neřekl, že umění povídky zcela upadá, ale spíše stagnuje. Možná byla tímto svazkem založena nějaká nová tradice, pokud se to nestalo už dříve a já si toho nevšiml. Dobrý počin, který by stál za pokračování.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2023
  1. Zvyknú si a na všetko sa zabudne (Viera Žemberová)
2 | 2021
  1. Jan Hus a polská delegace na Kostnickém koncilu (Dana Ferenčáková)
1 | 2021
  1. Dramatika, na kterou se dnes jen vzpomíná (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Dva odlišné hlasy ukrajinské poezie (Petr Kalina)
2 | 2015
  1. Muchy (Ivo Pospíšil)