Debata dědická: Mikuláš Bakoš

Mikuláš Bakoš – pluralitný literárny vedec v metodologickej diskusii dneška. Eds: Soňa Pašteková – Dušan Teplan. Veda, Bratislava 2022. ISBN 978-80-224-1959-8.


Literární vědci se několikrát vraceli k různým osobnostem; čeští mezi jinými k Franku Wollmanovi nebo Karlu Krejčímu, slovenští např. k Antonu Popovičovi, Františku Mikovi, Dionýzi Ďurišinovi (zatím na takové hodnocení čeká osobnost Andreje Červeňáka), a v poslední době také k Mikuláši Bakošovi. Po reprezentativním svazku z roku 2016, který pojímal Bakošovu osobnost komplexně včetně životopisných faktů a jejich analýzy a koncepce různých oblastí činnosti tohoto klíčového hráče na poli slovenské literární vědy,1 tento sborník se již soustřeďuje na aktuální vyznění jeho díla. Také v literární vědě se vedou debaty, diskuse a spory o dědictví. Kdysi nazval takovýto přístup Milan Kundera (nar. 1929) na stránkách měsíčníku Svazu československých spisovatelů Nový života (č. 12/1955; první číslo vyšlo ještě péčí Syndikátu českých spisovatelů a Spolku slovenských spisovateľov) O sporech dědických, který byl prvním programovým kunderovským textem v řetězci dalších, k nimž patří např. vystoupení na IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 (o nesamozřejmosti české národní existence) – na to navázala později kniha Františka Kautmana (1927–2016) O českou národní identitu (Kautman, 2015) – úvaha Český úděl (Listy č. 7/8/1968), jež vyvolala další polemiky a pokračující diskuse – Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (původně franc. v časopise Le Débat, 1983, poté angl. in New York Review of Books, 1984, čes. poprvé v exilovém časopise 150 000 slov, Texty odjinud, 1985, Un Occident kidnappé, la tragédie de l’Europe centrale, dans Le Débat 27, novembre 1983. The Stolen West or The Tragedy of Central Europe The New York Review of Books (Apr. 26, 1984). Každé z těchto programových vystoupení vyzvedlo zpola zapomenutá, často velmi palčivá témata. Dílo Mikuláše/Nikolaje Bakoše (1914–1972) se nachází v širší síti vztahů a soustavě hodnocení, přehodnocování a revizí, jež mají často generační, ale i objektivnější, nadgenerační a nadčasový, ryze metodologický charakter.

Mikuláš Bakoš měl několik rozměrů: byl spojen s živým literárním procesem, zejména se slovenským nadrealismem/surrealismem (Avantgarda 38, 1969), uvedl do slovenského prostředí ruské formalisty Teória literatúry: výbor z „formálnej metódy“: Eichenbauma, Šklovského, Jakobsona, Žirmunského, Tyňanova, Bogatyreva, Jakubinského, Tomaševského, Brika a Vinogradova (Zostavil a preložil Dr. Mikuláš Bakoš. Trnava: Fr. Urbánek a spol., 1941), byl versologem (Vývin slovenského verša; 1939, přepracováno 1949, 1966), poetologem a literárním teoretikem a historikem, potažmo komparatistou a genologem, což se zmiňuje jen okrajově (Problém vývinovej periodizácie slovenskej literatúry, 1944, Literárna história a historická poetika: príspevky k metodológii literárnej vedy, 1973) současně však musel občas podlehnout ideologickým tlakům, kdy mu hrozila minimálně profesní likvidace (O socialistickom realizme, 1952, sestavovatel sb. Stalin a umenie, 1953).

Na přítomném sebrání studií se podílela řada autorů: kromě editorů Soni Paštekové (Bratislava) a Dušana Teplana (Nitra) je to mimo jiné Ján Gbúr se statí Metodologické limity Bakošovho verzologického výskumu slovenského verša, kde naopak analyzuje metodologické hranice Bakošovy podnětnosti; editorka Soňa Pašteková jako autorka studie ze sféry široce pojímané komparatistiky (Mikuláš Bakoš a světová literatura); Ondřej Sládek přišel s promyšlenou prací o již zmíněném výboru Teorie literatúry, Martin Navrátil se zamyslel nad přínosy Bakošovy textologie a druhý editor Dušan Teplan pojednal o korespondenci Mikuláše Bakoše a Andreje Mráze jako prameni moderní slovenské literární vědy. Jednotlivé příspěvky prokázaly nejen podstatné impulsy, které Bakošovo literárněvědné dílo poskytlo současnému vývoji literární vědy, ale také doložilo, kterak humanitní vědy souvisí se společenským vývojem, jak mu podléhají nebo naopak vzdorují, jak jsou schopny – nehledě na veškerá protivenství – pronést i nepříznivými časy to podstatné, co posunuje v kvalitativním smyslu vědecké poznání dále. Důležitá byla Bakošova pozice mezi vlastní uměleckou tvorbou jeho doby a její teoretickou reflexí, podobně jako to měli ruští formalisté, které na Slovensko uváděl. Spojení s živým literárním procesem bylo tím motorem, který poháněl i jeho metodologické koncepce, výboje a experimenty, zároveň posiloval návaznost na minulý vývoj. Podstatná byla jeho metodologická souvislost s imanentismem, včetně ruské formální školy a českého strukturalismu, ale citlivě vnímal i tradičnější přístupy sociologické a filozofické. Tímto sborníkem jistě zájem o Bakošovo dědictví na Slovensku ani jinde nekončí.

Ivo Pospíšil


[1]TEPLAN, Dušan (ed.). Mikuláš Bakoš a moderná literárna veda. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-558-0993-9.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2023
  1. Útrapy kultury: kolem jedné sochy (Ivo Pospíšil)
2 | 2022
  1. Záhadolog nápaditým prozaikem (Ivo Pospíšil)
1 | 2020
  1. Text a souvislosti (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Co je ukryto za šmoulovým kopečkem? (Markéta Poledníková)
1 | 2016
  1. Každodenní život v Československu 1945/48–1989 (Ivo Pospíšil)