Píše, jako když dýchá, ale stále stejně

Michaela Klevisová: Vraní oko. Motto, Praha 2023. ISBN 978-80-267-2459-9.


K recenzování si obvykle vybírám texty netradiční, rozhodně ne podle toho, zda dostávají literární ceny jako na běžícím páse, kdy jen trochu předvídavý čtenář už ví, které to budou. Spíše mi jde o věci zdánlivě okrajové, nekonjunkturální, často na hraně věcné a krásné literatury, někdy i s dotykem triviální četby, ale hlavně se znalostí spisovatelského řemesla, což se dnes značně podceňuje.

Kdykoli čtu detektivky a jiné věci od Michaely Klevisové, nemohu nevzpomenout rodinnou historii jejího otce, spisovatele Vladimíra Klevise (1933–1998), autora četných povídek, románů a publicistiky (jeho otec byl ukrajinský emigrant Maxim Gušmirenko, v letech 1945–1956 internovaný v SSSR), spisovatele, který dokonale ovládal prozatérské řemeslo, i když za zdánlivou plytkost témat byl často kritizován (např. Pod střechou smrti naší, 1969, povídky Abiturienti, 1975, Blues pro píšťalu z rákosu, 1976, Setkání s Michaelou, 1978, Prázdniny s Michaelou, 1982, povídky Michaela, 1983 aj.: je patrné, že v jeho díle se autobiograficky zrcadlí i jeho rodinná historie). A nemohu pominout ani jeho manželku a Michaelinu matku Naďu Klevisovou (1945–2017), se kterou jsem v 80. letech minulého století spolupracoval, když byla redaktorkou kulturního časopisu Tvorba až do jeho hořkého konce; později byla stěžejní kulturní novinářkou Hospodářských novin.

Myslím, že Michaela Klevisová zdědila po rodičích talent pro spisovatelské řemeslo, úctu k propracované struktuře artefaktu, ale současně výrazný a dobře zvládnutý jazyk, emoci, citlivost a nostalgii; to je to, co charakterizuje i anglickou detektivku, která byla a je podle jejích vlastních slov jejím vzorem (P. D. Jamesová, ale jistě i skuteční klasici, včetně Arthura Conana Doylea). Michaela Klevisová (nar. 1976) je novinářka, překladatelka a scenáristka, nyní však především autorka detektivek (když jsme u těch cen: Cenu Jiřího Marka dostala hned za svou prvotinu Kroky vraha, 2008, a znovu za Dům na samotě, 2012). Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově, pracovala v různých novinách a časopisech (Cosmopolitan, Travel Digest, Hospodářské noviny, psala i scénáře pro nekonečný český televizní seriál Ulice), stala se známou i v zahraničí. V jejích prózách probleskuje láska k přírodě, k zvířatům – těm věnovala i samostatná díla (např. Čekání na kocoura, 2012, nebo Kocour z Montmartru, 2013). Ostatně i název přítomného románu se jménem známé byliny o tom svědčí. Z jejích detektivek jsou známé již uvedené Kroky vraha, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů (2015), Zmizela v mlze (2017), Sněžný měsíc (2019), Drak spí (2020; o tom jsme zde už psali: SP 2022, č. 1), Prokletý kraj (2021). Lze říci, že každý druhý rok jí vychází jedna detektivka. S uznáním o nich psali renomovaní kritici, mezi nimi např. Tomáš Kafka a František Cinger. Klevisová staví své prózy, včetně této, na vedení paralelních narativních pásem ve smyslu prolínání osobních příběhů: vždy je tu výrazné prostředí a nějaké hobby nebo zvláštní činnost (zde je to ornitologie) a vyšetřování vede pražský kriminalista Josef Bergman a jeho spolupracovnice, klíčem k řešení je obvykle nějaké skryté tajemství z minulosti a vztahy mezi lidmi, kteří kamuflují svou totožnost i změnou jména, pod nímž v jiném prostředí vystupují. V této detektivce je to chatová osada na jižní Moravě, střet Pražáků a moravské vesnice, ale i souvislost vraždy pražské profesorky a ornitologa. Příroda – jako u Klevisové vždy – je nejen běžným prostředím, ale hlavně tajemným emblémem příběhů jednotlivých postav, jejich lásek a nenávistí, ale i celku vyprávění. Klevisová nezklamala ani nyní; jak to bývá v tradiční klasické anglické detektivce: uprostřed vražd a nenávistí se člověk cítí paradoxně dobře, útulně a bezpečně; ale v budoucnu bychom od ní očekávali spíše nějaký nečekaný spisovatelský tah, který překvapí, i když i opakování je kouzelné a naplňuje horizont čtenářského očekávání, kdy se člověk znovu těší na objevování stále jiného a současně stejného prostředí a střety postav a jejich osudů.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Dramatika, na kterou se dnes jen vzpomíná (Ivo Pospíšil)
2 | 2020
  1. Román o Veľkom románe (Viera Žemberová)
1 | 2019
  1. Netradiční vzpomínky (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. České haiku Františka Všetičky (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Pavol Rankov: Matky (2011) (Aneta Šimečková)