Přírodně-léčivý horor Olgy Tokarczukové

Olga Tokarczuková: Empusion. Přeložil Petr Vidlák. HOST, Brno 2023. ISBN 978-80-275-1690-2.


Nový román polské držitelky Bookerovy (2018) a Nobelovy ceny (2019) Olgy Tokarczukové Empusion vychází v češtině v překladu Petra Vidláka (Host 2023). V německém prostředí je tento román označen jako „feministický Kouzelný vrch“, protože se odehrává v roce 1913 v uzavřeném prostředí horské léčebny (nejde tu jako v případě Mannova rozsáhlého opusu z roku 1924 o luxusní švýcarský Davos, nýbrž o skromnější Görbersdorf v německém Slezsku, nyní v polském Sokolowsku poblíž českých hranic). Dlouhodobý a jednotvárný proces léčby je vyplněn mnoha rozhovory, které vedou postavy z různých míst střední Evropy. Gymnaziální učitel Lukas z Královce, filolog August z Vídně, tajný rada Frommer z Wroclawi, umírající student malířství von Hahn z Berlína jsou společně ubytováni v penzionu, kam míří kroky hlavní postavy, studenta vodovodního a kanalizačního inženýrství Mieczyslawa Wojnicze ze Lvova. Život v léčebném penzionu plyne stereotypně a Mieczyslaw zůstává většinou v roli pasivního posluchače a pozorovatele. Většinu debat v této mužské společnosti tvoří úvahy o méněcennosti žen. Tyto názory mužských mluvčích jsou převzaty od známých osob v širokém historickém rozpětí od antiky až do dvacátého století. Jejich výčet od Augustina po Yeatse je v abecedním pořadí uveden v Autorské poznámce (s. 361).

Autorka velice dbá na autentičnost, podrobně prostudovala prostředí (které je jí koneckonců blízké, neboť nedaleko od místa děje románu se nachází její bydliště), a podala ho mnohem konkrétněji než je tomu ve varovně ekologickém románu Svůj vůz i pluh veď před kosti mrtvých (2009, česky 2010). Důrazem na přírodní prostředí, magičností a mytologizací, spojenou s feministickým zaměřením, vykazuje próza také zřejmé souvislosti s autorčinými ranými vesnickými romány Pravěk a jiné časy (1996, česky 1999, 2007) a Denní dům, noční dům (1998, česky 2002, 2012). Empusion potvrzuje jasnou kontinuitu jejího díla, jež nebrání dalšímu rozvíjení a prohlubování základních autorčiných témat.

Poetika prózy se posouvá směrem k větší metaforičnosti a originalitě vyprávění. Vypravěčství díla je silně vizualizované a přitom odosobněné, nositelem vypravěčského gesta není lidský subjekt, ale sama příroda ve zduchovnělé podobě, která dodává dílu nádech tajemna. Vyprávění má místy blízko k filmové kameře, která se soustřeďuje na podrobný charakterizující detail. Takto se například podobně jako v duchu Robbes-Grilleta popisuje Mieczyslawův příjezd na nádraží: „Za chvíli se na dlažbě objeví levá bota, hnědá, kožená, poněkud sešlapaná, a hned se k ní připojuje druhá, pravá; ta se zdá být ještě ošuntělejší – špičku má trochu odřenou, svršek na několika místech prostředí odhaluje světlejší skvrnky. Boty chvíli nerozhodně stojí, ale pak se levá pohne dopředu. Tento pohyb krátce odkryje černé bavlněné ponožky pod nohavicí. Černá barva se opakuje ještě na šosech rozepnutého flaušového kabátu; je teplý den. Hnědý kožený kufr drží drobná ruka, bledá, nedokrvená; váhou zavazadla se na ní napjaly žíly a nyní ukazují ke svému zdroji, ukrytému kdesi hluboko, v útrobách rukávu.“ (s. 13) Takový přístup se střídá s panoramatickými popisy krajiny a lázeňského městečka. Thilo von Hahn seznamuje Mieczyslawa s moderním malířstvím a při pozorování obrazu si klade otázku „Jak je možné, že z drobných tahů štětcem namočeným do barvy vzniká celý svět o tolika vrstvách?“ (s. 284) Složitost vnímaní reality a představ o ní poznává také při rozmluvách s vševědoucím doktorem Semperweissem, který ho přesvědčuje, že svět je „rozmazaný, rozostřený, mihotavý, jednou takový, jindy jiný, záleží na úhlu pohledu.“ (s. 322) Na těchto předpokladech je postaven text románu, v němž se ze zevrubného popisu běžného prostředí sanatoria a okolní přírody vynořují nevysvětlitelné a tajemné jevy, spojené s utrpením a smrtí. Tato nejistota souvisí s podtitulem románu Přírodně-léčivý horor i s titulem Empusion, který odkazuje k antice. V Aristofanových Žábách, z nichž čte August svým spolubydlícím, se objevuje postava Empusy, ženské mytologické postavy, která je spojena s podsvětím. S duchem smrti, který je hrozbou všudypřítomné smrti, se pacienti setkávají v místních lesích a Mieczyslawa se ohrožení života dotkne přímo fyzickou silou.

Mystérium smrti je doplněno mystériem ženy matky. Zřetelné je to při debatě o záhadné ikoně, v níž August prohlásí: „Samozřejmě že to není žádná svatá Emerencie, to je západní označení, nýbrž Panagie, Nejsvětější. Prababička Spasitele, matka svaté Anny a babička Marie. Linie po přeslici.“ (s. 152) Obraz tak vyvrací mysoginské úvahy mužů o zbytečnosti žen a nepřímo odkazuje na jiný román O. Tokarczukové, Anna In v hrobkách světa (2006, česky 2008), který rozvíjí sumerský mýtus o ženském hrdinství a obětavosti.

Román složený především z popisných a úvahových pasáží získává dějový spád až v samotném závěru, kdy překvapivým způsobem Mieczyslaw uniká ze sanatoria v ženském oděvu. Naplňuje se tak záměr přírodně-léčivého hororu a rozvíjejí se opět na vyšší úrovni autorčina hlavní témata: síla a věčnost přírody v kontrastu k omezenosti lidské existence a obhajoba ženského světa.

Vladimír Heger


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Intelektuál v proudech doby (Ivo Pospíšil)
  2. Měl rád život a varoval nás (Ivo Pospíšil)
  3. Monografie o brněnském historikovi (František Všetička)
1 | 2019
  1. Působivé Brno (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Jak na historické osobnosti: kritické pochopení (Ivo Pospíšil)