Stanisław Ignacy Witkiewicz (zkráceně Witkacy) byl od dětství v bezprostředním styku s uměním a světem kultury. Tato skutečnost v kombinaci s jeho uměleckým talentem, vnitřními předtuchami a extrovertní povahou dopomohla umělci k rychlému vstupu do světa umění a předznamenala extrémní povahu jeho uměleckého a literárního díla. Autorův neklidný charakter a neurotická povaha přispěly k vykreslení uměleckého směřování. Witkacy je autorem tzv. teorie čisté formy, velmi odvážného a originálního „návodu na umění“ pro novou generaci.

Kategoricky neodmítal starší umělecké směry a kulturní tradici, ale přesto považoval změnu v umění za nezbytnou vzhledem ke změnám, které probíhají ve společnosti a které se čím dál více staví proti přirozenosti lidské bytosti.¹ Byl si vědom faktu, který pochází již z Platónovy deváté knize Ústavy, že se změnou v kultuře a v umění přicházejí obměny v politice a společnosti. V umění se zrcadlí stav společnosti.

Neměl odvahu vstoupit do stávající kultury a krok za krokem působit na její deformovanou a nefunkční podobu, jež vzešla z průmyslové revoluce a civilizačního pokroku.² Do posledního kousku rozbíjel starou tradici, ale její zbytky nerozmetal do prázdna, ale použil je jako materiál pro svou vlastní budoucí uměleckou tvorbu. Nechal vše za sebou a rozhodl se vytvořit novou uměleckou teorii, jež neměla kořeny v minulosti, ale hrdě vyhlížela do budoucnosti.

Pesimistické prognózy o budoucnosti společnosti, které se nacházejí ve Witkacyho tvorbě, jsou opodstatněné; mají svůj základ v pomalém, ale nevratném rozpadu společenských hodnot, kterého si byl Witkiewicz vědom. Chtěl svět proti této degeneraci ochránit vlastní uměleckou teorií. Svým originálním přístupem k tvorbě si přitáhl pozornost polské kritiky a umělecké elity. O přesahu jeho teorie také svědčí to, že se jí dodnes zabývají literární teoretikové, umělci, polonisté, estetici a jiní humanitně zaměření vědci.

Witkiewicz nevychovával nového diváka starým uměním, nepoučoval ho o tradičním, hodnotném a uznávaném umění, nepoužíval prověřené umělecké metody. Naopak útočil na diváka těmi nejprudšími zbraněmi, „školil“ jej, kritizoval, drancoval jeho životní hodnoty, a to jen proto, aby diváka probudil z netečnosti. Jednoznačně vymezil hranici mezi uměním a skutečným životem. Nepředstíral, že jeho drama je život, byl přesvědčen, že jeho drama je umění.

Teorie čisté formy potlačuje narativní složku, a proto ji nelze aplikovat na prozaické umění. Witkacy tuto teorii prosazoval ve výtvarném umění, hudbě, poezii, dramatu. Realizaci čisté formy v dramatu se v následující části textu budeme věnovat především.

Pokud dramatik tvoří podle teorie čisté formy, musí zasahovat do přirozené podstaty dramatu. Witkacy odmítá drama, které je postaveno především na ději a postavách. Všechny divadelní složky musí být na stejné úrovni a prosazovat se tak, aby tvořily jednotný obraz bez jednoznačného smyslu. Proto Witkiewicz potlačuje narativní složku děje a dovádí k dokonalosti vizuální stránku dramatu. Děj, rozhovory, postavy a jejich myšlenky, podoba scény, kostýmy a hudba musí tvořit jednotu, jež se změní v abstraktní obraz.³ To je však ideální a pouze teoretická podoba čisté formy. Witkacy jednotlivé složky dramatu bez varování – a s notnou dávkou fantazie – mění a znetvořuje. V hrách napsaných podle zásad čisté formy je dovoleno vše bez ohledu na přirozený chod světa – na pravděpodobnost děje, psychologii postav, morální pravdy, biologické a fyzikální zákony. Autor staví do popředí formální dokonalost uměleckého díla a odsouvá do pozadí obsah, jenž je pouhou nápodobou skutečnosti a memorováním schematických životních osudů. Drama ztrácí svou uměleckou atraktivitu ve chvíli, kdy je jeho děj postaven na pravděpodobných nebo skutečných událostech.

Divadelní svět mu nabízí neomezenou možnost manipulovat se životem, divadelní děj není skutečný. Možná prosto se Witkiewicz necítí být zodpovědný za to, co zobrazuje, jaké hrůzy a životní defekty divákovi předkládá, ale je si vědom své zodpovědnosti jako umělec. Usiluje o působivost, usiluje o uměleckou katarzi, usiluje o originální a fungující umělecké dílo.

K dosažení čisté formy používá zejména těchto prostředků: nesystematická narace, konstrukce dramatického děje bez pravděpodobnosti, deformace skutečnosti, nečekané narušování dějových linií, narušování divadelních konvencí, a to zejména jednoty místa, času a děje. Herec je pouhý nástroj umění. Herecká hodnota nestojí na jevištním vystihnutí opravdového života, ale v pochopení nové formy umění, čímž se herec stává pouhou součástí díla a nikoliv dominantou. Herec by měl dodržet formální podobu dramatu.

Největší hrozbu viděl Witkiewicz v kolísavém sebevědomí jednotlivce, který se raději identifikuje s okolním světem, než aby se ztotožnil s vlastní existencí. V minulosti sloužilo k identifikaci jedince s univerzem náboženství, v některých případech filosofie. Roztěkaného člověka v současném „vykřičeném“ světě nepřiměje shovívavost náboženství či exkluzivita filosofie k vlastní aktivitě. Nemají takové prostředky, kterými by mohly atakovat současnou lidskou mysl. Witkiewicz důvěřoval jen umění, byl přesvědčen, že umění dokáže přivést člověka k podstatě jeho existence šokem, který člověka probudí z liknavého bytí.⁴

Autorovy hry jsou typické také tím, že používá specifický typ emocí, především se ve svých hrách zaměřuje na defektní a destruktivní podobu pocitů, jako je např. žárlivost, nenávist, hněv, sobectví, hamižnost, liknavost, únik od reality. Pokud se do dramatu zaplete osoba oplývající radostí, láskou či soucitem, bývá záhy zlomena. Hrdinové nemají vlastní tělo pod kontrolou, podléhají závislostem a neřestem, nejsou s to vyrovnat se s vlastními emocemi – jsou hysteričtí, exaltovaní a nevyzpytatelní. Jeví se jako bezvládné loutky, které jsou rezignované a semleté vlastním osudem. Zkratovité a vyšinuté jednání postav narušuje průběh děje a vnáší do dramatu nepřirozené šoky, jež jsou v souladu s čistou formou. Tímto tahem Witkiewicz narušuje stálost dramatických postav a deformuje jejich povahy.

Postavy ve Witkacyho dramatech lze do určité míry generalizovat. Jsou to úzkostní jedinci, kteří ve svých činech sahají do extrémů, jsou to zločinci, kteří se vyžívají v utrpení, jsou to sobci bez pochopení a soucitu, jsou to velké osobnosti s neurotickými stavy a depresemi. Jejich největší morální defekt spočívá v tom, že nejsou schopni rozeznat dobro od zla, a proto jim není rozumět – jsou bezbranní a zlostní. Člověk odkojený civilizačním pokrokem se nezdráhá duši osvobozovat adrenalinem a tak dospívat k úlevě; uchylují se k násilí, vraždám, sebevraždám, které je přivedou až k šílenství. Efekt se dostavuje okamžitě, důsledky jsou tragické. Postavy ztotožňují svou existenci se zlem.

Autorovi tyto pokroucené povahy slouží jako prostředek k dosažení čisté formy a zároveň skrze tyto charaktery kritizuje současný stav světa. To znamená onu skutečnost, že člověk není schopen se přizpůsobit tempu a změnám, jež ve společnosti probíhají. Duševní život člověka je potlačen požadavkem na vnější dokonalost. Lidé se identifikují se svými rolemi ve společnosti a zapomínají, kým opravdu jsou.⁵

Umění, jež nezrcadlí realitu, je pravdivé, jelikož divákovi nepředkládá falzum skutečnosti, ale umělou podobu světa. Umělec ve svém díle pracuje s materiálem, který zpozoroval ve světě, ale dle Witkiewicze ho nikdy nesmí kopírovat nebo podle realistické pravděpodobnosti přetvářet, tento přístup je prázdný a umělecky neautentický.

Závěr

Spílání nad zkaženým lidstvem a jeho cestou do záhuby je v současnosti běžným tématem, jež se objevuje v literatuře a pochopitelně i v jiných druzích umění. V meziválečném období, ve kterém Stanisław Ignacy Witkiewicz tvořil, bylo toto téma víc než aktuální, zároveň ale méně artikulované a umělecky prosazované. Přespříliš vyvinutý intelekt a neurotická povaha předznamenaly Witkiewiczovu posedlost destrukcí a katastrofickými vizemi, jež se projevila jak v jeho životním osudu, tak v uměleckém díle. Byl autorem estetické teorie čisté formy, zabýval se jak jejím teoretickým zpracováním, tak realizací tohoto uměleckého systému. Výše v textu byly zmíněny některé jeho postupy, kterými se snažil čisté formy docílit.

V důsledku teorie čisté formy jsou hry někdy až „předramatizované“; je v nich tolik hysterie a tragédie, že tomu divák nemůže uvěřit. Obsahují modely nejasných a nesjednocených lidských charakterů. Toto syrové vystavování defektních lidských postav si autor přisvojuje jako prostředek a způsob, jak diváka šokovat a zároveň zburcovat. Přesto není schopen nabídnout řešení situace, nějaké východisko. Této skutečnosti si byl Witkiewicz vědom, chtěl z umění udělat prostředek, skrze který dojdeme k vnitřnímu očištění (katarzi). Doufal ve svou teorii čisté formy.

Jeho teorie přesto není do důsledku promyšlená, občas kolísá v argumentaci a autor si čas od času protiřečí, je postavena především na vlastní intuici. Na intuici člověka, který od dětství v umění i uměním žil a jeho intelekt v kombinaci s psychickou exaltovaností velmi dobře chápal podstatu umění a jeho funkci. Proto má jeho umění do značné míry exkluzivní charakter, jež mohou chápat jen vybraní jednotlivci, protože pro pochopení her Witkiewicze je nutné kulturní a umělecké vzdělání a emocionální obrněnost. Průměrného diváka mohou hry šokovat (nebo i okouzlovat), ale nedojde k hlubšímu porozumění.

Hana Vondrů
Filozofická fakulta Masarykova univerzita

BIBLIOGRAFIE

Witkiewicz S. I., Dramaty I, Warszawa 1972.

Witkiewicz S. I., Dramaty II, Warszawa 1972.

Witkiewicz, S. I., Nowe formy w malarstwie i inne pisma estetyczne, Krakow 1959.

Witkiewicz, S. I., Teatr, Kraków 1923.

Błoński, J., Witkacy sztukmistrz, filozof, estetyk, Kraków 2000.

Błoński, J., Zákonodárce umění a prorok zkázy. In Witkiewicz, S. I., Hry II, Olomouc 2002.

Hutnikiewicz, A., Od czystej formy do literatury faktu, Warszawa 1974.

Pelikán, J., Witkiewiczovy varující grotesky. In Witkiewicz, S. I., Hry, Praha 1986.

Pelikán, J., Nástin dějin polského divadla, Brno 1988.

Šafařík, J., Člověk ve věku stroje, Brno 1991.

1 Viz Witkiewicz, S. I., Nowe formy w malarstwie i inne pisma estetyczne, s. 263.

2 Viz Pelikán, J., Witkiewiczovy varující grotesky, s. 29.

3 Viz Pelikán, J., Witkiewiczovy varující grotesky, s. 17.

4 Viz Błoński, J., Zákonodárce umění a prorok zkázy, s. 13.

5 Viz Šafařík, J., Člověk ve věku stroje, s. 28–30.