Když se nevyčasí aneb Stmívání

POSPÍŠIL, Ivo: Když se nevyčasí aneb Stmívání. Brno: Galium, 2015. 249 s. ISBN 978-80-905536-4-6.

Lenka Paučová

Před třinácti lety vyšla v Brně pozoruhodná publikace Až se vyčasí... Úvahy – kritiky – glosy – eseje,1 jejímž autorem je vedoucí osobnost české slavistiky, profesor Ivo Pospíšil. V tomto roce se objevuje její další pokračování nesoucí název Když se nevyčasí aneb Stmívání. Obsahuje rovněž glosy, komentáře, eseje a recenze, které byly publikovány především v internetovém časopisu Proudy, dominantou všech příspěvků jsou však sílící pocity smutku, melancholie, bolest, nostalgie.

Knížka sestává z pěti částí. První s názvem „Až se vyčasí… Několik reminiscencí“ vytváří soubor esejí o plynutí času, osudech knih, v nichž se se zrcadlí osudy lidí. Autor se zamýšlí nad 20. stoletím, co člověk přinesl světu, že se častokrát zapomíná na city a jejich kultivaci, vznikají různé deprese, lhostejnost, apatie, sobectví. Zaujme také úvaha o tykání a vykání, protože jeho motivace se zdá být čím dál nejasnější; úvahy o učitelské profesi a poklesu společenské autority učitele nebo vzpomínka na autorova přítele a dobrého člověka Jamese Marshalla.

Zamyšlením nad tím, co všechno může odhalit jedna testová otázka, se začíná druhá část s názvem „Když se nevyčasí aneb Stmívání“. Pospíšil vzpomíná na svého kamaráda Františka Brüstla, na spisovatele Raye Bradburyho, který odešel v roce 2012. Cesta na venkov přiměla autora k úvaze o člověku, jenž také představuje součást přírody, ale jako jediný nezná míru, neví, kdy přestat zabíjet.

Část „Osobnosti“ vytváří portréty, vzpomínkové články o spisovatelích a literárních vědcích, kteří už mezi námi nejsou, jejich přínos v oblasti literatury a literární vědy je však potřeba připomínat. Autor se rozpomíná na Slavomíra Wollmana, představitele české školy literární komparatistiky, budovatele zejména brněnské slavistiky a rusistiky; významného českého bohemistu Milana Kopeckého, zabývajícího se ve svých stěžejných pracích fenoménem baroka. Svou vzpomínku Pospíšil věnoval také Jindřichu Uherovi, jenž byl podle autora spisovatelem par excellence, poukazuje však na to, že v reprezentovaných oficiálních slovnících jeho jméno bohužel nenajdeme.

Už samotný název čtvrté části „Knihy jako znejistění i útočiště“ nám evokuje, že půjde o recenze, recenze publikací, jež autora oslovily a znovu si zaslouží pozornost veřejnosti. Autor hodnotí díla patřící jak do umělecké, tak i věcné literatury. Píše o různých podobách lásky v milostné poezii známého básníka Iva Odehnala; o poezii plné smutku, deziluze a nostalgie brněnského překladatele Jakuba Kostelníka nebo mladé slovenské básnířky Kataríny Kucbelové, o deníkových zápiscích Hany Sánerové, vlastně vědkyně Hany Voisine-Jechové, memoárech Valtra Komárka, Radegasta Parolka, sbírce emotivních povídek o smyslu života z pera Věry Linhartové a dalších. Z odborných prací autor vyzdvihuje zpracování sorabistické problematiky v publikaci Radka Čermáka a Giuseppe Maiella, kladně hodnotí erudici a studium pramenů projevující se v práci Václava Štěpánka, brněnského badatele, který se věnoval kosovské otázce nebo přínosní monografii literárního vědce Františka Všetičky o kompozici českého dramatu. Jiný, originální pohled na českou avantgardu Pospíšil oceňuje v monografii polského bohemisty Michała Stefańského, nasvícení problematiky severských literatur v práci slovenského germanisty a nordisty Milana Žitného.

V závěrečné části „Ve víru pochybností“ najdeme rozmanité příspěvky: zaznívá problematika současné recepce cyrilometodějského výročí, ale také problematika genologická – žánru eseje jako konstrukčního prvku umělecké literatury nebo evoluce české protektorátní novely. Slavisty určitě osloví studie o kazašském básníkovi a filologovi Olžasi Sulejmenovi, který svým výzkumem Slova o pluku Igorově obohatil jeden z novějších slavistických oborů – tzv. turkoslavistiku. Čteme také o tvorbě Arnošta Vašíčka pohybující se mezi fikcí a nonfikcí, o koncepčním myšlení slovenského literárního vědce Petra Liby a v neposlední řadě o česko-slovenských kulturních vztazích.

Publikace Když se nevyčasí aneb Stmívání zaujímá v kontextu vědeckých prací Iva Pospíšila výjimečné místo. Věříme, že v budoucnu vyjde její další pokračování, třetí soubor esejí, jehož dominantou už bude naděje a víra v dobro, zatím skryté v lidském srdci. Stmívá se nad osudem člověka, nad osudem vědy, ale věříme, že se znovu vyčasí… ještě stále je tu naděje, že i v drsné realitě 21. století, ve světě, kde je člověk člověku vlkem a v mezilidských vztazích častokrát vítězí pokrytectví, se něco změní a situace bude jiná, příznivější, lepší.

PaedDr. Lenka Paučová (*1986, Žiar nad Hronom, Slovenská republika) studovala v letech 2005 – 2010 ruský jazyk a německý jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře, v roce 2012 ukončila rigorózní studium v oboru ruský jazyk a literatura. Do oblasti jejího odborného zájmu patří teorie literatury, dějiny ruské literatury 19. a 20. století, recepce ruské literatury v českém a slovenském prostředí, ale i didaktika literatury. Ve svém výzkumu se zaměřuje na žánr deníku, tvorbu M. J. Lermontova, F. M. Dostojevského a M. Bulgakova; především však na osobnost a tvorbu F. M. Dostojevského.


[1] POSPÍŠIL, Ivo: Až se vyčasí... Úvahy – kritiky – glosy – eseje. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, Nakladatelství a vydavatelství Nauma, 2002. 132 s. ISBN 80-86258-34-3.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Vysočinská poetika (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Odehnalova nová sbírka (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Proti zapomnění (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Mezinárodní vědecká konference v Prešově a její publikační výstup (Magdaléna Marie Sedláčková)
2 | 2015
  1. Tři vzkazy spáčům (Ivo Pospíšil)