(...pokračování: V/XI)
Poláci ve Francii
ním pobýval básník Tomasz Zan, předseda filaretů ve Vilně, k nimž patřil rovněž Mickiewicz, který spolu s ním byl odsouzen do vyhnanství v Rusku. Na quai d’Orléans, jež se nachází na ostrově svatého Ludvíka, je dnes polská knihovna a muzeum Adama Mickiewicze.
Cyprian Kamil Norwid
Roku 1842 opustil Cyprian Norwid rozdělené Polsko a ani v nejmenším netušil, že je opouští navždy. Navštívil, Německo, Itálii, Belgii a počátkem února 1849 se usadil v Paříži. Koncem listopadu 1852 na necelé dva roky odjel do Spojených států, z nichž se roztrpčen vrátil zpět do Paříže, v níž žil až do své smrti roku 1883. Většinu života tak prožil v cizině, zejména ve Francii. Jsa celým svým založením plebejec, nepatřil jeho život v Paříži k nejradostnějším. Často trpěl hladem a velmi často nemocemi. Neméně krutý osud stíhal jeho tvorbu, poněvadž největší část jeho básnického, prozaického a dramatického díla nenašla za jeho života nakladatele. Navíc většinou nenacházela porozumění ani v jeho nejbližším okolí. Přesto neustále tvořil, a to nejen jako slovesný umělec, ale také jako malíř a sochař.
Na svých cestách cizinou se Norwid seznámí s trojicí polských věštců – v Římě se Zygmuntem Krasińským a Adamem Mickiewiczem, v Paříži potom s umírajícím Juliem Słowackým. Ve francouzské metropoli se rovněž setkává s Fryderykem Chopinem. Słowacki a Chopin roku 1849 krátce za sebou umírají. Cyprian Norwid si je přitom vědom, že z této čtveřice velikánů jsou mu nejbližší poslední dva – o Słowackém přednese a později vydá rozsáhlou přednášku a o Chopinovi napíše svou nejznámější báseň.
V září 1863 byl ve Varšavě z paláce Zamoyských spáchán atentát na gubernátora Berga, ruská soldateska ze msty vyrabovala palác a z oken vyhodila Chopinův klavír, který tam pietně uchovávala jeho sestra. Tato událost se stala podnětem a námětem Norwidovy básně Chopinův klavír (Fortepian Szopena), v níž vzdal hold skladatelově hudbě:
A w tym,coś grał – i co? zmówił ton – i co? powié,
Choć inaczej się echa ustroją,
Niż gdy błogosławiłeś sam ręką Swoją
Wszelkiemu akordowi –
A w tym, coś grał: taka była prostota
Doskonałości Peryklejskiéj,
Jakby starożytna która Cnota…
A v tom, cos hrál – i to, co říkal tón, i co věštil,
neb echo toho jinak zazní nám,
než akordy, jež blahoslavils sám
vlastními gesty –
Cyprian Kamil Norwid
Roku 1842 opustil Cyprian Norwid rozdělené Polsko a ani v nejmenším netušil, že je opouští navždy. Navštívil, Německo, Itálii, Belgii a počátkem února 1849 se usadil v Paříži. Koncem listopadu 1852 na necelé dva roky odjel do Spojených států, z nichž se roztrpčen vrátil zpět do Paříže, v níž žil až do své smrti roku 1883. Většinu života tak prožil v cizině, zejména ve Francii. Jsa celým svým založením plebejec, nepatřil jeho život v Paříži k nejradostnějším. Často trpěl hladem a velmi často nemocemi. Neméně krutý osud stíhal jeho tvorbu, poněvadž největší část jeho básnického, prozaického a dramatického díla nenašla za jeho života nakladatele. Navíc většinou nenacházela porozumění ani v jeho nejbližším okolí. Přesto neustále tvořil, a to nejen jako slovesný umělec, ale také jako malíř a sochař.
Na svých cestách cizinou se Norwid seznámí s trojicí polských věštců – v Římě se Zygmuntem Krasińským a Adamem Mickiewiczem, v Paříži potom s umírajícím Juliem Słowackým. Ve francouzské metropoli se rovněž setkává s Fryderykem Chopinem. Słowacki a Chopin roku 1849 krátce za sebou umírají. Cyprian Norwid si je přitom vědom, že z této čtveřice velikánů jsou mu nejbližší poslední dva – o Słowackém přednese a později vydá rozsáhlou přednášku a o Chopinovi napíše svou nejznámější báseň.
V září 1863 byl ve Varšavě z paláce Zamoyských spáchán atentát na gubernátora Berga, ruská soldateska ze msty vyrabovala palác a z oken vyhodila Chopinův klavír, který tam pietně uchovávala jeho sestra. Tato událost se stala podnětem a námětem Norwidovy básně Chopinův klavír (Fortepian Szopena), v níž vzdal hold skladatelově hudbě:
A w tym,coś grał – i co? zmówił ton – i co? powié,
Choć inaczej się echa ustroją,
Niż gdy błogosławiłeś sam ręką Swoją
Wszelkiemu akordowi –
A w tym, coś grał: taka była prostota
Doskonałości Peryklejskiéj,
Jakby starożytna która Cnota…
A v tom, cos hrál – i to, co říkal tón, i co věštil,
neb echo toho jinak zazní nám,
než akordy, jež blahoslavils sám
vlastními gesty –
František Všetička
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
2 | 2023
- Several Selected Aspects of the Theory of Verse: Traditions and New Prospects (To the Memory of Pavel Jiráček) (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
- Literárna veda a pamäť literárneho života (Viera Žemberová)
1 | 2012
- Pútnici a tuláci v slovenskej próze (Viera Žemberová)
3-4 | 2010
2 | 2010