Rýmovaný německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila v kontextu české, latinské a německé textové tradice – jazykový, literární a historický rozbor; edice a komentář

Dosavadní stav vědeckého zpracování řešené problematiky
Jediným dochovaným rukopisem dotyčného textu je přepis datovaný rokem 1389, uložený nyní pod signaturou G 45 v Archívu Pražského hradu (dříve v pražské kapitulní knihovně) jako "Historia ducum et regum Bohemiae germ. rhytmis". (srv. Kelle, 1868; Tomsa, 1915; Podlaha, 1922). Dotyčná památka poutá pozornost vědecké obce s větší či menší intenzitou v podstatě od konce 18. století, kdy se o ní zmínil Josef Dobrovský (1792; ed. 1955). V následujících letech dílo neušlo pozornosti Františka Palackého (kapitola spojená s "českým Dalimilem" v autorově historiografickém přehledu – 1830); důležitým počinem byla první edice uspořádaná Václavem Hankou (spojená s jeho vydáním staročeského textu) roku 1859; tento text je nicméně v mnoha ohledech nespolehlivý i co do reprodukce problematického rukopisu.
Kvalitnější text nalezneme v edici Josefa Jirečka v řadě Fontes rerum Bohemicarum (1878; 1882) obsahující souběžně staročeský originál i německý překlad. Tato poslední relativně dostupná podoba německého překladu kroniky je již víceméně použitelná k významovému porozumění, hláskové poměry v textu zvláště důležité pro studium nářečních rysů ovšem reflektuje dosti zkresleně, rovněž množství chyb rukopisu je opraveno jen velmi částečně, s poukazem, že jde teprve o základ podrobnějšího budoucího bádání. (Jedna z recenzí této části FRB tak hovoří o trvající nutnosti nové edice.)
Koncem 19. a počátkem 20. století dosahuje vědecký zájem o problematiku vrcholu, naprostá část příspěvků vycházejících většinou v souvislosti s Jirečkovým vydáním ale i poté se věnuje úzce specializovaným dílčím otázkám, např. vztahu překladu k jednotlivým rukopisům staročeského textu, postavení mladšího prozaického německého zpracování kroniky, identity překladatele apod. (Loserth, 1876, 1878; Jireček, 1877, 1878/1882; Toischer, 1879, 1885; později Jeřábek, 1902; Tomsa, 1915; Hroch, 1914).
V následujících desetiletích vycházejí relevantní příspěvky jen sporadicky (Hebert, 1952; Bartoš; 1959), nová edice plánovaná ve spojitosti s kritickým vydáním Staročeské kroniky (Daňhelka – Hádek – Havránek – Kvítková 1988, Bláhová, 1995) rovněž nedošla realizace (srv. Uhlířová, 1989). Jazykovou analýzou památky se nejnověji zabýval Z. Masařík (1991); dílčí příspěvky se zabývají specifickými otázkami identity překladatele (Hilsch, 1991), národnostním, sociálním a politickým aspektům v kontextu vzniku překladu (Uhlíř 1988) či postavení díla v rámci německé literatury českých zemí (Bok, 1994, 1999).
Řešitel projektu věnoval svou diplomovou práci historické analýze kroniky (2000) a disertační práci pak charakteristice jazykových specifik této památky (2004). V rámci doktorského studia rovněž na základě tohoto textu vypracoval studii k historickosémantickým specifikům středověké němčiny českých zemí (v rámci doktorandského projektu FRVŠ G5; 2003, publ. 2004). Dílčí výsledky byly prezentovány na mezinárodních germanistických konferencích a publikovány v odborném tisku.