Page 156 - Archaická tibetská literatura (7.–10. století)
P. 156
Závěrem
Závěrem
Císařské období Tibetu bylo jednou z nejdůležitějších epizod této země z hlediska his-
torie, ale i literatury. Bylo obdobím formujícím. Během poměrně krátké doby necelých
tří staletí se stal dříve neznámý Tibet důležitým mezinárodním hráčem v dané oblasti.
Tibetská říše získala v této době nesmírně silnou roli coby jedna z několika mocností
rovna silou Číně či Turkům. Tato role se projevila i v literatuře. Poprvé se v ní začaly od-
rážet náhledy nejen z hlediska poměrně omezené lokální tradice, ale objeveného širšího
světa. Země okolo Tibetu byly v dané době pod silným vlivem buddhismu. Pozdější bu-
ddhistické kroniky hovoří o dávných předbuddhistických dobách v Tibetu jako o „bar-
barských časech“, a to je zřejmé připomenutí toho, že v buddhismu někteří tibetští císaři
vnímali cosi, co by našimi slovy mohlo být nazvané „civilizačním pokrokem“.
Konkrétní texty v této knize se však pokoušejí rekonstruovat dobovou literaturu, kte-
rá o barbarských dobách nehovoří, ale naopak se občas i krkolomně pokouší sloučit
náboženskou roli tibetského císaře se základními buddhistickými koncepty.
V náhledu na pozdější tibetskou civilizaci proniknutou buddhistickým náboženstvím
je patrné, že rozhodně není kopií ani čínské buddhistické společnosti, ani indické a ani
středoasijské. Texty z této doby jsou tedy nesmírně důležité pro porozumění tibetským
zvláštnostem dneška.
V Tibetu se evidentně protínají prvky přejaté od téměř všech národů v sousedství, ale
ve svých důrazech a konkrétních formách dává tibetská civilizace poměrně jasně najevo
svou svébytnost. Tibetští buddhističtí mniši včetně současného Dalajlamy se sice cítí být
právoplatnými a hrdými dědici již vymřelého indického buddhismu, ale tím se cítí být
mnoho buddhistů v jiných asijských zemích také. Je zřejmé, že mezi nimi existují i na
první pohled poměrně zásadní rozdíly.
Tyto rozdíly mají své kořeny, které mohou být díky vynálezu tibetského písma zkou-
mané právě od období císařského období Tibetu. Pro zdánlivě odporující si tvrzení, že
Tibeťané i přes vnější slupku buddhistů zůstávají v podstatě věrni svým starým předsta-
vám o světě, či naopak, že Tibťané na sebe vzali dědictví indických buddhistů, lze nalézt
potvrzení. Obě se zdají být v obecné rovině pravdivá.
155