Page 10 - Archaická tibetská literatura (7.–10. století)

Úvod

Zapisování ústní tradice zajisté souvisí s jistým kulturním šokem vzniklým ze setkání
Tibeťanů s buddhismem coby tradicí nesenou psanými a uctívanými texty. Do té doby
byla v Tibetu náboženská tradice předávaná pravděpodobně ústně. Vzhledem k velmi
nedávnému sjednocení různých kmenů na tibetské náhorní plošině lze také předpoklá-
dat, že se jednalo o náboženské představy velmi různorodého charakteru.

Názorná jsou vyprávění objevující se v bönistických textech, která se týkají prvního
zapsání původně jen ústně předávaných učení. Ta se zmiňují o tom, že některé nauky
byly předávané jen ústně skrze dutý kmen bambusu (či měděné duté tyče), aby se tak za-
jistilo, že nikdo jiný nebude naslouchat. Daná ústní tradice (snyan rgyud) měla být totiž
učitelem předaná jen jedinému vybranému žáku. Ovšem někdy kolem 11. století došlo
k tomu, že byla zapsaná (Karmay 1998, str. 28–29, jinak líčená krize ohledně předání
tradice jedinému žáku viz Bla ma rin po che gshen sgom zhig po’i rnam thar, str. 30).

Je těžké posoudit, zda se ona událost opravdu stala. Tento příběh je však velmi ilustra-
tivní ohledně vnímání kontrastu mezi naukami předávanými ústně a písmem. Poukazu-
je k „čistým počátkům“ tajné nauky předávané ústně. Ovšem z „praktických“ důvodů je
nakonec zapsaná v době, ve které se i v rámci bönu prosadily posvátné a uctívané texty.

Tato revoluce v zapisování textů i jejich uctívání přinesla pozvolna i tibetské učence
doslova posedlé knihami. Ti se objevili po 11. století. Tibetština zná kategorii lidí, jakou-
si obdobu „knihomolů“, která by v doslovném překladu mohla znít „knihák“ (tib. dpe
cha ba, byť je tento termín používaný v různých kontextech s různými významovými od-
stíny). Takovýmto „knihomolem“ byla dozajista postava reformátora Congkhapy (1357–
1419), který ve svých sebraných spisech (tib. gsung ’bum) zanechal 156 titulů sebraných
v 18 svazcích na 7568 listech velkého tibetského formátu dpe cha. V jeho tantrických tex-
tech se často objeví i poznámka, že zdrojem je ústní tradice předávaná mistry. V případě
tohoto tibetského velikána lze tedy prokázat, že nepsané instrukce mistrů zapisoval.

Napětí mezi ústní tradicí a tibetskými „knihomoly“ lze názorně ilustrovat na historce
zmíněné v souvislosti s jinou postavou ze 14. století posedlou texty; Butönem (Butön
Rinčhendub, Bu ston rin chen grub). Učitel Butöna jménem Phagpa Ö (’Phags pa ’od) mu
měl odvyprávět příběh ze svého života.

Míval učitele, který ve stáří zapomněl to, co znal zpaměti. Požádal tedy Phagpu Ö, aby
mu dané učení sepsal, a mohl si ho tak připomínat nahlížením do textu. Nicméně jiný
učitel výslovně Phagpovi Ö zakázal danou ústní tradici zapsat. Phagpa Ö dané dilema

9