Page 11 - Archaická tibetská literatura (7.–10. století)

ARCHAICKÁ TIBETSKÁ LITERATURA

vyřešil tak, že zapsal jen kostru výkladu. Butön po vyslechnutí příběhu prosil Phagpu
Ö, aby na něj neuvalil zákaz zapisovat dané učení, neboť měl v úmyslu sepsat k němu
podrobný komentář (srov. Schaeffer 2010, str.1–2).

Tento příběh názorně ilustruje napětí táhnoucí se dějinami tibetské literatury. Zapsa-
ný text pozbývá jedinečnosti, může být i zneužitý. Na straně druhé stojí výhoda snadné-
ho šíření a pojistka proti zániku učení. Není to snad jen otázkou racionálního rozhod-
nutí, ale emoční inklinace daných jedinců. V tibetském prostředí, ve kterém se prosadilo
uctívání a produkce množství knih, se objevili i lidé posedlí literaturou. Na druhé straně
však stále silnou zůstávala i strana kladoucí důraz na ústní tradici. V daném úryvku
zaznělo, že Phagpa Ö vyřešil dilema žádosti o zapsání a zároveň zákazu zapisovat, se-
psáním jen hutné kostry. Hutnost a častá nesrozumitelnost je rysem tibetské literatury
dodnes. Tuto skutečnost lze připsat stále živému napětí mezi psanou a ústní tradici.

Tibetská literatura je značně specifická svými žánry, tématy i poetikou. Naprostá vět-
šina je literaturou náboženskou, světskou literaturu až do pol. 20. století Tibeťané téměř
neznali.

I nakládání s literaturou je značně specifické. Pro studium konkrétního textu je v tra-
dici potřeba předání tzv. lung (tib. lung) učitelem. Výraz lung by se dal vyložit jako „ústní
instrukce“, které jsou předávané v dlouhé linii pěstitelů daných náboženských disciplín.
Prakticky takový lung může vypadat následovně. Učitel čte před žákem text a žák jej opa-
kuje. Poté dostane žák za úkol celý text memorovat. Jindy jde jen o pročítání textu učite-
lem, který se na některých místech zastaví a podá doplňující vysvětlení. Předání lung je
ideálně chápané jako udržení linie učení sahající k jeho počátkům. Nicméně v tibetském
prostředí s vytříbeným smyslem pro rituál zároveň znamená i ustanovení specifického
a velmi ceněného vztahu žáka a učitele. Proto často v případě významných postav tibet-
ského buddhismu docházelo k tomu, že žádost o lung bývala značně formální a žadatel
zpravidla prosil o předání krátkého textu, který již znal zpaměti. Text významný učitel
rychle pronesl, žadatel jej zopakoval a tímto se mezi nimi se utvořil specifický vztah
učitele a žáka, který byl pro žadatele výhodný z hlediska „nabytí zásluh“, a tudíž i lepších
vyhlídek pro budoucí zrození. Obsah textu v takových případech evidentně ustupuje do
pozadí a je přehlušený důrazem na formální vazbu mezi žákem a učitelem.

10