„Moc se o tom nemluví. Lidi nevěděj, jak se chovat, radši to zazdí ten pocit, i ten hezký“ Zkušenosti pozůstalých po sebevraždě blízké osoby
| Authors | |
|---|---|
| Year of publication | 2025 |
| Type | Appeared in Conference without Proceedings |
| Citation | |
| Description | Sebevražda je nejen v české společnosti stále tabu, přestože si u nás ročně vezme život přibližně 1 300 lidí. Český statistický úřad pravidelně přináší informace o těch, kteří se rozhodli odejít, a to již od roku 1876. Z veřejných statistik se dozvíme, že mezi sebevrahy stále převažují muži nad ženami a že roste počet sebevražd u lidí v seniorském věku. Již méně známé je však to, co prožívají lidé, kteří po zesnulých zůstali. Ve svém příspěvku nastíním témata, která rezonovala ve výpovědích celkem devíti pozůstalých, s nimiž jsem vedla hloubkové rozhovory. Se zaměřením na takzvaný sociálně neuznaný žal a s využitím interpretativní fenomenologické analýzy nabídnu odpověď na otázku „Jak pozůstalí prožívají svůj žal po sebevraždě blízké osoby?“. Vyprávění komunikačních partnerů*ek zasadím do širšího rámce nahlížení na sebevraždu z legislativního i akademického hlediska skrze kritickou obsahovou analýzu dokumentu Národní akční plán prevence sebevražd 2020-2030 a knihy Ti, kteří odešli. Cílem této prezentace je otevření (nejen) akademické debaty nad tematikou sebevražedného truchlení, ale především nechat slyšet ty, na které je občas zapomínáno. |