Page 18 - Archaická tibetská literatura (7.–10. století)

Úvod

Tato výjimečná role knihy v Tibetu má zajisté kořeny v textech mahájánského buddhi-
smu (například v tzv. Lotosové sútře, skt. Saddharmapundarikásútra), ve kterých se pro-
paguje uctívání knih a jejich šíření opisováním jako náboženského úkonu přinášejícího
zásluhy a tudíž i lepší vyhlídky na přerození. Nebude tedy překvapivé, že pravděpodobně
jedním z nejčastějších důvodů opisování knih v Tibetu (ale i v buddhistické Číně) bylo
vytvoření zásluh (dosl. „ctnosti“, tib. dge ba/ dge rtsa) pro zemřelé blízké.

Uctívání knih v Tibetu má však i svá specifika v Indii neznámá. Úryvek z hagiografie
buddhistické mnišky jménem Čhökji Dönma (Chos kyi sgron ma, 1422–1455) sepsané
v 15. století obsahuje charakteristické prvky metafor, kterými se nakládání s knihami po-
pisuje, jako by byly význačnými lidmi. Následující pasáž popisuje její setkání se sbírkou
Tängjuru psanou zlatem, kterou nechal vytvořit někdejší vládce oblasti Gungthangu:

...[Tängjur] byl později pozván (spyan drangs) do Jižního Latö. Jednoho dne pronesla,
že se s ním chce setkat (mjal). Když dorazila na místo, kde byl uchovávný, nebyla zprvu
schopná otevřít zámek dveří. Poté [tato] vznešená žena s vrozenou moudrostí pronesla:
„Vlastník bohatství má velikou moc.“ Jen co se dotkla zámku, otevřel se a ona jasně uviděla
zaprášenou sbírku ležící uprostřed [místnosti]. [Knihy] očistila a doplnila to, co scházelo.
Věnovala jim oblečení (na bza’) a opasky (sku rags). Ustanovila [zvyk] jejich pravidel-
ného uctívání obětinami a jmenovala jejich správce. Takto jim uctivě věnovala svou péči
(zhabs tog) (srov. Diemberger 2012, str. 10).

Toto je jen ukázka obecnější skutečnosti, že knihy nejsou v Tibetu chápané jako neži-
vé předměty, ale naopak je s nimi nakládáno, jako by byly živé. V daném úryvku je látka,
do které bývají v knihy v Tibetu zabalané, nazvaná „oblečením“. Pruh látky či koženého
řemínku, kterým jsou svázané, jsou v úryvku „opaskem“. V případě, že jsou knihy pře-
místěné, jsou doslova „pozvané“. A pokud je někdo chce vidět, jde o „setkání“ (uctivý
tibetský výraz užívaný např. i pro „audienci“ u dalajlamů).

Knihy by se neměly překračovat a ideálně by neměly být nošené níže pasu. Materiál
pro psaní textů se vyvíjel. Nejstarší dochované texty jsou zapsané na dřevě, vytesané ve
skále či v kamenných stélách. Dalším archaickým materiálem bývaly čínské svitky. Dnes
nejběžnější tibetské knihy v sobě typicky odrážejíí dva směry inspirací: Indii a Čínu. Za-

17