Vaše diplomová práce se zabývá situací křesťanských skupin v čínských totalitních společnostech. Můžete nám ji trochu přiblížit?
Původní záměr byl napsat práci o Tchaj-wanu, kde jsem dělala historický výzkum zaměřený na dobu stanného práva. Ovšem v rámci druhého studia jsem vycestovala do Čínské lidové republiky, kde jsem plánovala terénní výzkum. Nacházela jsem zde paralely mezi tím, co se dělo na Tchaj-wanu v období stanného práva, a tím, co se děje v současné Číně. V obou případech jde o křesťanskou skupinu, čínský kontext a totalitní režim. Vnější podmínky jsou si velmi podobné. Zkoumané křesťanské skupiny se ovšem k totalitnímu režimu stavěly odlišně.
O jaké náboženské skupiny se jednalo?
Zkoumala jsem presbyteriánskou církev na Tchaj-wanu a Vlastenecké sdružení čínských katolíků v Čínské lidové republice. Ukázalo se, že obě skupiny čelí nebo čelily v čínském totalitním kontextu dvěma tlakům. První je kulturní tlak neboli nutnost přizpůsobit se lokální kultuře. Pokud mluvíte s Číňany, kteří nejsou křesťané, tak při odkazování na křesťanství často uslyšíte slovo, které se doslova překládá jako „cizí náboženství“. Je to něco, čeho jsou si místní kněží a misionáři vědomi. Proto se snaží víru přizpůsobit lokální kultuře, aby byla co nejatraktivnější pro dané publikum.
Magdaléna Rychetská
oceněná doktorandka
Co je tím druhým tlakem?
To je politický tlak, který je vyvíjen v rámci daného totalitního režimu. Mluvíme tedy o Kuomintangu na Tchaj-wanu a o komunistické straně v Číně. Ukázalo se, že tlak nutící k přizpůsobení se lokální kultuře je sdílený a obě strany se mu poměrně úspěšně snaží nebo snažily vyhovět. Politický tlak je však mnohem komplikovanější. Podle mých výsledků náboženská skupina přistupuje ke kooperaci s totalitním režimem, dokud jí to zabezpečuje výhody, které vedou k jejímu zachování a přežití. Pokud je ovšem tlak příliš silný a kooperace není možná, pak je velká pravděpodobnost, že přejde do přímé opozice. I ta totiž může vést k nárůstu věřících.
Práci máte rozdělenou na dvě části: jednak řešíte situaci na Tchaj-wanu, jednak v Číně. Můžete nám popsat, jak se s těmito tlaky vyrovnávaly křesťanské skupiny v jednotlivých zemích?
Obě skupiny mají jako hlavní cíl misionářskou činnost. I presbyteriáni byli zpočátku prorežimní. Snažili se hledat cesty, jak s totalitním režimem spolupracovat, přestože s ním nemuseli přímo souhlasit. Vezměme si jako příklad období japonské okupace Tchaj-wanu. I tehdy zde byl velmi silný politický tlak, ale spolupráce byla pro presbyteriány přínosná. Před příchodem Kuomintangu byli presbyteriáni jediná povolená nejaponská křesťanská skupina na Tchaj-wanu, která tudíž neměla žádnou konkurenci. Ale společně s Kuomintangem přišlo z pevninské Číny velké množství misionářů z různých denominací. Vůdce strany Čankajšek byl metodista a podporoval příchod dalších skupin, které se staly přímou konkurencí presbyteriánů. Ti měli navíc další konflikt s režimem kvůli tomu, že se snažili používat lokální jazyky. To křesťanské skupiny z Číny neměly důvod dělat – a podporovaly režim, který jako státní jazyk propagoval pouze čínštinu, s čímž měli presbyteriáni problém.
Katolický kostel ve Wenzhou, provincie Zhejiang. Foto: archiv Magdalény Rychetské
K čemu tato situace vedla?
Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že se presbyteriáni dostali do silné opozice vůči režimu. Zároveň se stali velmi populárními, jelikož už nebyli pouze náboženskou skupinou, ale také představiteli odporu. To přispělo k velkému přílivu nových věřících. A ačkoliv v současnosti tvoří presbyteriáni velmi malé procento obyvatel, v tchaj-wanském kontextu jsou dodnes známí jako zastánci demokratizace a opozice vůči totalitnímu režimu. Je to ovšem proces, který podle mého názoru souvisí s tím, že se snažili o kooperaci, která ovšem nefungovala, proto neměli v rámci vlastního přežití moc na výběr.
Čím jste se zabývala ve druhé části práce?
Sledovala jsem, co se děje v současné Čínské lidové republice v souvislosti se sdružením čínských katolíků. Ti jsou jako náboženská skupina režimem povoleni čili je pro ně spolupráce s ním momentálně výhodná. Být nepovolenou skupinou v Číně znamená silné pronásledování. I povolené skupiny čelí značnému oklešťování náboženského života, neexistuje zde skutečná náboženská svoboda. Z rozhovorů s místními kleriky bylo jasné, že si jsou vědomi problémů, které v zemi jsou. Ale je pro ně výhodnější režimu neodporovat než jít do opozice, což by pro ně znamenalo vymizení z veřejného prostoru či úplné ukončení činnosti.
Je sdružení katolíků jedinou povolenou křesťanskou církví v Číně?
Ještě je zde protestantské sdružení. Povolení tedy mají katolíci a protestanti, kteří jsou přímo pod vedením komunistické strany. Existují i křesťanské denominace, které nejsou schválené. Dlouho dobu fungovaly v takové šedé zóně. Vědělo se, že existují, ale nikomu to nijak zvlášť nevadilo. To se ovšem změnilo za vlády prezidenta Xi Jinpinga, který v rámci náboženské politiky velmi přitvrzuje. V roce 2017 vyšlo nařízení o náboženských záležitostech, které je mnohem přísnější vůči nelegálním skupinám, a zároveň oklešťuje práva povolených skupin. O to více se sdružení katolíků snaží podřídit režimu, jelikož si jsou vědomi, co pro ně může znamenat přechod do opozice. Z rozhovorů je jasné, že režim nemusí nutně podporovat, ovšem podřizují se mu kvůli přežití skupiny.
Magdaléna Rychetská
oceněná doktorandka
Rozhovory jste vedla v době, kdy jste v Číně studovala magisterský program. Jaké bylo studium na čínské univerzitě?
Studovala jsem na Zhejiang University, kde magisterský titul trvá jeden rok s tím, že další rok trávíte psaním závěrečné práce. Jako největší výhodu vidím právě to, že jsem byla v čínském prostředí a mohla se prostřednictvím univerzity dostat ke svému výzkumu. V dané době byly moje rozhovory zaštítěny univerzitou. Ovšem v průběhu mého pobytu, který proběhl právě v letech 2017 a 2018, se situace velmi měnila. Dnes už by asi schváleny nebyly.
Co byste na Číně vyzdvihla?
Je toho více. Navzdory tomu, že je v zemi totalitní režim, Čínu miluji. Jako taková je úžasnou zemí, velmi specifickou. Buď tam přijedete a do světa, který je v mnohém odlišný, se zamilujete, nebo ho naopak nesnášíte. Odlišné chutě, vůně, ale také jednání tamějších lidí, může mnoho Evropanů vnímat jako problém.
Politická situace mezi Tchaj-wanem a Čínou je dnes známým a hojně diskutovaným tématem. Navštívila jste obě země: jak byste je popsala z hlediska kulturních rozdílů?
Na obou zemích je vidět jejich odlišný historický vývoj. V současné Číně vidíme snahu o očištění se od západních vlivů. Ačkoliv je to země, která považuje západní zboží za určitý projev luxusu, je zde cítit také silný nacionalismus. Na Tchaj-wanu je tento trend výrazně slabší a propojení se západem je v této zemi vnímáno mnohem pozitivněji. Vzhledem k tomu, že Tchaj-wanci byli pod japonskou nadvládou a později také měli spojení s Amerikou, můžeme vnímat jejich posunutou etiketu či hygienické standardy. Zároveň tu najdeme i čínské kulturní dědictví, kterého se příliš nestraní. Naopak. Jelikož v zemi neproběhla kulturní revoluce, jsou na Tchaj-wanu například stále velmi živé lokální kulty, které se už v Číně tolik nevidí, protože jsou odstraňovány z veřejného prostoru.