Žádné nové dějiny bez starých neexistují, jejich vztah řeším neustále

Představit dějinné události z různých úhlů, zasadit je do historického kontextu a také poukázat na mnohdy neočekávané souvislosti mladších a starších dějin. Nejen na to se ve svých odborných textech a knihách soustředí prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D. „Učit se prvoplánově letopočty nestačí,“ říká. Za svůj komplexní pohled na historii, ale mimo jiné také za výrazný podíl na přestavbě filozofické fakulty obdržel v říjnu z rukou rektora stříbrnou medaili Masarykovy univerzity.

4. 12. 2020 Patrik Švec


Foto: Petr Čučka

Vždy jste chtěl být historikem?

Chtěl a nechtěl. Měl jsem štěstí, že jsem se narodil do rodiny, kde se historie vždycky nějak objevovala. Kupříkladu dědeček byl amatérský historik a člen Společnosti přátel starožitností. Po válce byl jedním ze zakládajících členů Muzejní a vlastivědné společnosti. Matka byla historičkou umění. Pravdou je, že v mé rodině byl vždy také vztah k medicíně a přírodním vědám. Původně jsem tak spíš uvažoval o studiu přírodních věd. Dokonce jsem maturoval z biologie. Historii jsem měl ale rád a asi v šestnácti letech jsem se rozhodl, že se vydám tímto směrem.

Co vás na historii konkrétně oslovilo?

Svou roli trochu sehrála potřeba vyrovnat se s komunistickým režimem. Od dětství jsem také jezdil na zájezdy s Moravskou galerií, kde pracovala matka. Obdivoval jsem výklady doktorky Kratinové – specialistky na gotické umění. To mě fascinovalo a do jisté míry formovalo. Navíc už na gymnáziu jsem navštěvoval historický kroužek.

Přestože jste řekl, že vás na historii oslovila možnost vyrovnat se s minulým režimem, zabýváte se jiným historickým obdobím. Můžete ho blíže představit?

Zabývám se raným novověkem, obdobím renesance a baroka. Když jsem studoval, každé léto jsem jezdil do Starého Města u Uherského Hradiště, kde jsem pod vedením profesora Viléma Hrubého pracoval na vykopávkách. Tehdy jsem ještě myslel, že se budu věnovat době Velké Moravy, tedy nejstarším dějinám. Jenže pramenný rozsah k těmto obdobím mi nedokázal poskytnout odpovědi na otázky, které jsem si kladl. Proto jsem si vybral takové období, ke kterému už jsou dostačující prameny.

Dnes se hodně mluví o tom, že studium starších dějin není důležité. Přednost mají dostat dějiny 20. století a zdůvodňuje se to třeba vztahem k minulému režimu. Myslím si však, že některé otázky jsou zodpověditelné jen tehdy, když máte náležitý časový odstup.

„Dnes se hodně mluví o tom, že studium starších dějin není důležité. Některé otázky jsou však zodpověditelné jen tehdy, když máte náležitý časový odstup.“

Tomáš Knoz
historik

Dějiny 20. století výrazně ovlivňují současnou politiku. Nemyslíte si, že kdyby je lidé dostatečně znali, tak se kupříkladu nestane, že jsou v českém parlamentu stále přítomní komunisté?

Samozřejmě, že dějiny 20. století se učit musí. Určitě však nic neřeší, když se studenti prvoplánově naučí letopočty z druhé poloviny 20. století. Sám se stále častěji zabývám vztahem starších a moderních dějin. Kupříkladu při psaní knihy o renesančních zámcích mi došlo, že velkou roli musí hrát kapitola o jejich osudech v 19. a 20. století. Dnešní podoba renesančních zámků je totiž transformována představami danými historismem 19. století a památkovou péčí 20. století. Stavba se díky nim dostala do úplně jiného prostorového architektonického a sociálního kontextu.

To platí také ve vztahu k politickým dějinám?

K tomu se dostáváme právě přes sociální kontext. Už dříve jsem se zabýval tím, proč měly při vzniku Československa tak významnou roli události, které mohly být dávno zapomenuté. Události z období kolem roku 1620, jako bylo stavovské povstání nebo bitva na Bílé hoře. Podíváme-li se na tyto souvislosti blíže, tak se v roce založení republiky připomínalo výročí stavovského povstání. Ústava byla zase vydaná v roce výročí Bílé hory. Rozhodně to nebyla náhoda, byl to jakýsi ideologický základ pro formování moderního československého národa a jeho státu. Při studiu Masarykova díla z 80. a 90. let 19. století si všímám jeho zájmu o Komenského. Když Masaryk v listopadu 1918 přijel do republiky, tak před poslance Revolučního národního shromáždění předstoupil s citací z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Následně se citát dostal do preambule ústavy, v roce 1968 do seriálu Píseň pro Rudolfa III. (seriálová píseň se později stala symbolem odporu proti okupaci, pozn. red.) a v roce 1989 na balkon Melantrichu. Čili dějinnost raného novověku se najednou objeví jako něco zcela soudobého. Z toho vyplývá, že žádné nové dějiny bez starých neexistují. Dějiny jsou jedny.

„Žádné nové dějiny bez starých neexistují. Dějiny jsou jedny.“

Tomáš Knoz
historik

Komplexní pohled na dějinné události je typický také pro vaše odborné texty. Nebojíte se propojovat třeba hospodářské a politické otázky s právní oblastí. Proč?

Především mě to strašně baví – sledovat jednu dějinnou oblast z různých úhlů pohledu. Vycházím z toho, že interdisciplinarita je důležitá. Různé obory si mohou být navzájem k užitku.

Zaujala mě vaše specializace na česko-lichtenštejnské vztahy. Jak jste se k tomu dostal?

Vlastně náhodou. Léta se zabývám takzvaným žerotínským kulturním okruhem – šlechtou na Moravě a ve střední Evropě kolem roku 1600. Když se vláda v roce 2009 rozhodla navázat diplomatické vztahy s Lichtenštejnskem, hledali někoho s podobnou specializací a přesahem na dějiny Lichtenštejnů. Karel z Žerotína a Karel z Lichtenštejna, jakožto nejvýznamnější představitelé svých rodů, byli spolužáky z bratrského gymnázia. Společně prožívali proměnu společnosti od stavovského systému k absolutismu, od renesance přes manýrismus k baroku nebo od doby předbělohorské k době pobělohorské. Přestože názorově mnohdy stáli na opačné straně pomyslné barikády, ve střední Evropě vytvářeli velmi zajímavý celek. Lichtenštejnové v mých článcích mnohdy vystupovali, proto jsem byl osloven s nabídkou stát se členem Česko-lichtenštejnské komise historiků zabývající se navázáním diplomatických styků. Snažíme se nacházet odpovědi na historické otázky, na které pak diplomaté dále navazují. Bylo to samozřejmě náročné, protože jsme se dotýkali řady bolavých míst a historických stereotypů na obou stranách.

Takže sledujete proměnu česko-lichtenštejnských vztahů v čase?

Dá se to tak říct. Už jsem zmínil, jak je důležité sledovat tematizování starších dějin v současnosti nebo nedávné minulosti. Kromě toho, že s kolegy studujeme archiválie z období kolem roku 1600, tak také musíme nahlížet do archiválií z 20. století. Musíme sledovat, jak ta či ona strana danou událost interpretovala, jak ji využívala ke svým zájmům. Týká se to třeba konfiskací majetku po roce 1620.

Posunuly se vzájemné vztahy k lepšímu?

Z mého pohledu určitě. Obě strany se lépe znají a naučily se spolu komunikovat. Otázka konfiskace majetku do nich ale stále vstupuje, což není ideální.

V této souvislosti je však zajímavé zmínit, že jde vlastně o vztah tří stran. Kromě dvou zemí do něj ještě vstupuje knížecí rodina. Když se mě kdysi ministr Schwarzenberg ptal, co je podle mě na vzájemných vztazích nejzvláštnější, odpověděl jsem, že jejich osobní ráz. Lidé, kteří v dějinách vystupují, jsou příbuzní současných členů rodu, vše se jich osobně dotýká.

Česko-lichtenštejnské vztahy se snažíte také popularizovat. Jakou máte odezvu?

Zpočátku jsem se obával, že nebude zájem, nebo že mě někdo obviní z propagace monarchie. Nakonec jsem ale kupříkladu při přednáškách pro Univerzitu třetího věku zažíval krásné pocity. Setkal jsem se s obrovským zájmem seniorních studentů. Vysvětluji si to tak, že lidé Lichtenštejny znají skrze kulturní dědictví, které na Moravě zanechali.

Čemu dalšímu se v současnosti věnujete?

Dopisuji už zmíněnou knihu o renesančních zámcích. Trošičku s tím bojuji kvůli jiným povinnostem. Také jsem při psaní mírně změnil původně plánovanou koncepci – knížka je méně kunsthistorická, ale více historická. Hlavně, jak už jsem naznačil, hrají podstatně větší roli kapitoly, které se netýkají přímo renesance, ale 19. a 20. století. Mimochodem, k tomu jsem se také dostal přes Lichtenštejny. Musel jsem se zabývat tím, proč někdy kolem roku 1913 skupují na trzích a burzách renesanční artefakty. Pak je odváží například do Šternberku, kde rekonstruují renesanční zámek. Proč takový historismus v době, kdy se středoevropská společnost žene k moderně? Mým velkým snem je také dokončení knihy o Karlu I. z Lichtenštejna, na které průběžně pracuji.

Rád bych se ještě zastavil u rozsáhlé stavební přestavby filozofické fakulty, na které jste se jako proděkan pro výzkum a rozvoj podílel. Co bylo tím prvotním impulzem?

Jednoduše řečeno, aby nám budovy nespadly na hlavu. Vždy, když přijely kolegyně, se kterými jsme v 80. letech studovali dějiny umění, tak se nechápavě ptaly, jak to, že je fakulta pořád stejně ošklivá. Nejenže ošklivá, ale také zchátralá a nefunkční. Přišli jsme například na to, že jeden z pavilonů, postavený na počátku 20. let minulého století, měl původně sloužit jako provizorium, povolení k užívání měl jen do roku 1935. Učilo se v něm však ještě v roce 2006.

Co bylo v souvislosti s přestavbou nejnáročnější?

Obecně asi to, že jsme se pod vedením děkana Kroba do přestavby pustili v době hluboké hospodářské krize. Všechny ceny výrazně klesly, ovšem s nimi také kvalita. Nejrůznější detaily nového krásného areálu tak bylo potřeba v následujícím období opravovat. Pro mě osobně byla náročná také mnohdy komplikovaná komunikace: často jsme velmi obtížně hledali kompromisy v názorech vedení univerzity a architektů. Někdy se to dařilo více, někdy méně.

Tomáš Knoz v nedávno rekonstruovaných fakultních prostorách. Foto: Petr Čučka

Vy osobně jste s finální podobou přestavěné fakulty spokojený?

Myslím, že areál dnes poskytuje skutečně velmi dobré podmínky, a to jak pro práci učitelů, tak studentů. Někdy mám spíš obavu z toho, zda krásné prostory naplníme dostatečným množstvím studentů toužících po vědění. Musíme se naučit oslovovat je jazykem, kterému budou rozumět.

Nejen za vaši práci pro fakultu jste letos v říjnu obdržel stříbrnou medaili Masarykovy univerzity. Co to pro vás znamená?

Byl jsem především strašně překvapený. Ocenění si vážím, velice mě těší.

Prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D., působí na Historickém ústavu FF MU, v letech 2006–2014 byl proděkanem filozofické fakulty pro výzkum a rozvoj. Specializuje se na raný novověk, především pak na renesanční a barokní šlechtické dvory. Spolupředsedá Česko-lichtenštejnské komisi historiků, je také kupříkladu členem Vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Chcete vědět víc?


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.